Jak v Česku, tak v Polsku se poměrně často setkáváme s komentáři, že zrovnoprávnění žen a mužů již bylo dosaženo: ženy mají přece už dlouho volební právo, pracují, dělají kariéry, mohou být v podstatě nezávislé na mužích. Přetrvávají ale stereotypy ohledně genderových rolí, toho, jak máme vypadat, jak se chovat, ale také s čím si hrát jako malé dítě, čemu se věnovat v rámci mimoškolních aktivit. Později pak v jakém oboru se vzdělávat, rozdíly v platech, rozdílný způsob jednání s muži a ženami na pracovišti, ve škole či v mnoha jiných obyčejných každodenních situacích. Tyto rozdíly bývají často vysvětlovány „přírodou“ (v Polsku danou od Boha, v Česku spíš určovanou biologií a evolucí). V tom se tyto dvě země moc neliší.

Na úvod bych rád podotknul, že po 14 letech života v Česku vidím spíše podobnosti nežli rozdíly mezi Českem a Běloruskem. Ale k tomu se dostanu postupně: před tím než jsem v roce 2004 přijel do Česka, příliš jsem nepřemýšlel o genderu, ani o rozdílech či podobnostech.

Paříží prošla v sobotu 24.11. důležitější a početnější manifestace než tzv. žluté vesty, které dělaly rozruch o kus dál a zaplnily česká média. Třicet tisíc žen i mužů manifestovalo proti sexuálnímu a sexistickému násilí na ženách. Byla to údajně největší manifestace tohoto typu ve Francii vůbec. Násilí na ženách a jejich obtěžování je jedním z nejrozšířenějších zel dnešního světa, podle statistik ho zažívá velká část žen v Evropě i na světě, tedy i v Čechách a na Moravě.

Požádali jsme Gwendolyn Albert, jednu z aktérek knihy rozhovorů Pavly Frýdlové s cizinkami žijícími v ČR, Ženy odjinud (2008), aby popsala, co se za uplynulých deset let podle jejího názoru v české společnosti z hlediska rovnosti žen a mužů změnilo. Gwen je známá především jako proromská aktivistka, která se angažovala zejména ve prospěch odškodnění nuceně sterilizovaných romských žen. Aktuálně pracuje pro organizaci Romea.

Šest navštívených škol, 16 učitelek, 24 hodin hospitací, bezpočet cest uvnitř S-Bahn Ringu, osm prezentací pro domovské školy, jedno hlavní město Německa. Tak by se daly v číslech shrnout zážitky ze zahraniční stáže, kterou jsme za Gender Studies organizovaly pro osm pražských škol v německém Berlíně. Zážitky, které jsme zde získaly, se však čísly dají popsat jen stěží.

Musím předeslat, že jsem se po svém odchodu z Genderových studií v Brně přestala dalším vývojem ženské (!) problematiky zabývat. Proto si musím napřed znovu připomenout svůj vlastní postoj. Z Genderových studií jsem odešla v době, kdy kolegyně feministky byly na velmi dobré cestě k uchopení široké tématiky od ženského hnutí až k feminismu, od vývoje teorie pohlaví jako přirozené kategorie k poznání, že se u „žen“ a „mužů“ jedná o kulturní, navíc patriarchální definice. Upřesňuji, že feminismus považuji za teorii i praxi současného ženského hnutí, zatímco „gender“ je kategorií teoretických studií. Dnes, zdá se, se již mezi těmito kategoriemi nerozlišuje, což myslím, není správné.

Uta Gildhuis je moje běžecká sparingpartnerka. Naše děti chodí spolu už čtyři roky do pražské ZŠ Vratislavova a my se s Utou často potkáváme v kavárně naproti škole a při běhání podél Vltavy. Během jednoho z našich běhů se Uta zmínila o mamince, která se v Německu angažovala v rámci tamního ženského hnutí, založila obchod s knihami s ženskou literaturou a stále je aktivní feministka. Protože Uta žije již 17 let v Praze, zajímalo mě, jestli se její názory dostávaly a dostávají do střetu s žitou realitou v Česku.

Eva van de Rakt žije v Praze přes dvacet let. Po několikaletém působení jako taneční pedagožka začala pracovat v pražské kanceláři Heinrich-Böll-Stiftung, pod níž kromě aktivit v České republice spadá i práce na Slovensku a v Maďarsku. Její ředitelkou bude už jen do konce letošního roku. I když odchází převzít vedení bruselské kanceláře, s Českou republikou zůstává spjata svou rodinou, manželem, hudebníkem Alešem Kudelou a dnes už dospívajícím synem.

Obě představované publikace dávají čtenářům a čtenářkám nahlédnout do života českých cizinek. V obou případech se jedná o využití přístupů tzv. orální historie, která klade důraz na dějiny psané jednotlivci a jednotlivkyněmi, kteří je prožili. Osobní prožitky, zkušenosti, subjektivní a individuální sdělení jednotlivých aktérek jsou tak pestrá a poutavě skládají dohromady představu o tom, jak se u nás žije ženám se zahraničními kořeny.

Novinky z knihovny Gender Studies tentokrát představuje dvě publikace, které svou tematickou jedinečností letos vynikly na poli českého knižního trhu. První z nich se stala bestsellerem a klade si otázky spojené s biologickou předurčeností žen a mužů k určitým činnostem a dovednostem. Byť jde o téma ve veřejném diskurzu často probírané, výzkumné zpracování dosud scházelo. Druhá publikace se zabývá poměrně mladým fenoménem, který v souvislosti s rozvojem a rozšířením internetu získal v posledních dekádách na rozsahu i popularitě. Kniha Fanfikce s podtitulem Ženská literatura nového věku pochází z pera české autorky.