[ 3.12.2018, Gerlinda Šmausová, socioložka, teoretička genderu ]

Tehdy, před více než deseti lety, většina mých kolegyň, ať feministky nebo teoretičky genderu, daly na teorii Sandry Hardingové či Judith Butlerové, které přesvědčivě prokázaly, že gender je symbolickou kategorií, která „organizuje svět“, aniž by měla přírodní/přirozený základ. Došly jsme tehdy k uvědomění, že všechny vlastnosti, spojované s ženským a mužským rodem, jsou jen prázdnými stereotypizacemi, jimž vlastnosti pravých lidí zpravidla neodpovídají. Že ve skutečnosti všichni umíme hrát všechny role, které od nás kontext vyžaduje, tedy i ty „mužsky“ konotované, např. ve vědě a v jiných pracovních světech. A naopak, že i příslušníci mužského rodu umějí hrát a také hrají „žensky“ konotované role, např. v péči o děti. O to více přece máme právo na stejný přístup ke všem pozicím na pracovním trhu a ve veřejném životě! Dekonstrukce zdánlivě přirozených pohlavních kategorií navíc odhalila, že se mnoho dalších osob ocitá ve stejných, tj. znevýhodněných společenských pozicích, jako velká část oficiálně určené kategorie žen. Existuje mnoho pozic, které znevýhodňují, jaký smysl pak v dnešní době má vycházet z agregátu všech žen oproti agregátu všech mužů? Znovu se přimlouvám za dodatek: ceteris paribus, tj. srovnávat situaci mužů a žen žijících ve srovnatelných sociálních podmínkách.

Již tehdy se ale ukázalo, že ženské identity jsou ženám milé, a že svoje úsilí o zrovnoprávnění ve všech oblastech nenastupují s vědomím  bytostné stejnosti s muži (vzdělání a kvalifikace), ale se zásadním obhajováním své jinakosti. Otázka, zda se ona jinakost neprojevuje přesně v tom, o co v konfliktu jde, totiž že v nerovném rozdělení moci a zdrojů, přestala zajímat. Ve velmi krátké době zapadlo pod čáru, že žádná „biologická předurčenost žen“, tedy jejich schopnost rodit děti, nemůže ospravedlnit celoživotní patriarchálně nastavené „ženské“ trajektorie. Naivně jsem se domnívala, že po zavedení pojmu gender takovéto konkretistické myšlení už nemá ve vědě místo.

Teorie a praxe: symbolický „gender“ a každodenní jazyk

Jistě, konstruktivistické pojetí genderu se velmi těžko vyjadřuje v našem „přirozeném“ jazyce, ve kterém jsou stereotypy o přirozenosti pohlaví uloženy. Připouštím, že protidiskriminační snahy nemohou argumentovat kontraintuitivním poznáním, že gender a pohlaví nejsou identické pojmy. Řeč zde musí být o mužích a ženách s jednoduchými identitami, přestože se ve skutečnosti jedná o velmi komplexní kulturní a sociální konstrukce s individuálně různými podíly genderovaně konotovaných vlastností. Jde o obdobnou situaci jako u „rasismus bez ras“ E. Balibara  a S. Halla : Kategorie přirozeného pohlaví, ač kulturně a sociálně formovaná, umožnuje identifikace s vlastní skupinou v opozici k druhé, cizí, a to v obou směrech. I příslušníci a příslušnice etnik jsou často nuceni používat zavedených označení, jako je race, i když se ví, že „lidské rasy“ jsou výhradně rasistickou konstrukcí. Ostatně jsou odkazy na zdánlivě neodložitelné kategorie jako národ či etnikum právě v trendu! Na univerzalistickou éru zdůrazňování stejnosti nastupuje partikularismus rozdílností, na feminismus stejnosti následuje feminismus diference. Ad hoc se mi jeví, že teorie genderu byly zanedbány již tehdy, ve výzkumech vědeckých institucí, které pod etiketou gender ve skutečnosti zkoumaly „postavení žen“. Proto jsem také shora použila výraz „ženská problematika“!

Živě si představuji Váš protest! Nikdo přece dnes již nediskutuje o pohlaví, ale o genderu! Stala se ale zajímavá věc: Pojem gender vstoupil/povýšil do veřejného diskurzu, aby tam úplně implodoval na starý pojem pohlaví! Slova „žena“ a „muž“ bez jakýchkoliv přívlastků nejsou genderové pojmy!

Problémy s tímto tvrdošíjným chápáním rodů (cituji sama sebe)  se již objevují, na příklad v blogu Miroslava Vodrážky, který diskutuje „Zprávu ze čtvrté konference“ v Pekingu v roce 1995 a „Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám“. „…zatímco Zpráva vychází z široce pojatého neexplicitního feminismu, Úmluva vychází explicitně z genderové teorie. A to je skutečně teoretický problém i pro samotný feminismus”. S tím velmi souhlasím, ovšem s jiným odůvodněním. Dovolte mi delší citát:

“Formulace o „genderově podmíněném násilí“, která je obsažena v Úmluvě, totiž redukuje problematiku násilí na ženách. Ve skutečnosti se násilí řídí různými pravidly a diskursy, tedy nejen „genderově podmíněným násilím“. Teorie genderu je problematická zejména proto, že předpokládá nejen jakési stabilní principy, ale i relativně pevné jádro moci. Jenže moc vstupuje do interakce i s jinými diskursy a vytváří nejrůznější pole a koaliční formy násilí. Nebezpečí násilí na ženách a moci nad ženami spočívá v diskursivní simultánnosti, rozmanitosti a nestabilitě, nikoliv v genderové podmíněnosti. V tom je fundamentální omyl genderové teorie, která se stává ideologií ve smyslu, jak ji definoval například Karl Mannheim v díle Ideologie a utopie. Ideologické vědomí je takové, které ve své intenci nepostihuje skutečnost, ale spíše ji zastírá. Problém, který přesahuje i problematiku genderu spočívá také v tom, že násilí mužů na ženách, je zároveň násilím, které muži provozují sami na sobě!“

Na rozdíl od autora se ale domnívám se, že podezření z ideologie vyplývá z toho, že se právě nejedná o teorie genderu, ale o starou duální pohlavní kategorii. Příčí se mi nazývat teorií texty, které gender bezprostředně ztotožňují s pohlavím. Tyto texty jsou patriarchálně, paternalisticky a do minulosti orientovaně ideologické, za obě strany a pro obě strany. Skutečné genderové teorie by všechny autorem uvedené kategorie řádně zohlednily!

Osobně bych výše uvedený výrok – autor snad promine – přeformulovala takto:
Nebezpečí násilí na ženách a moci nad ženami a jinými osobami, kterým se na základě jejich (nízkého)společenského statusu připisuje gender „žena” spočívá v simultánnosti, rozmanitosti a nestabilitě jejich faktického postavení ve vztahu k exponentům (hráčům rolí) v pozicích označených jako „mužské”. Těchto „mužských”/mocenských pozic je daleko méně než osob s mužským tělesným vybavením a v mnoha případech jsou tyto pozice obsazeny osobami ženské sexuální kategorie a dalšími „gender“.

Úspěšná praxe feministického hnutí

Dotaz na komparaci situace v Německu a Česku mě přinutil, abych své zklamání z vývoje teorie a návratu ke starému chápání „pohlaví“ srovnala s tím, co se projevuje v praxi. Kolem roku 2000 jsem si troufala svá srovnání situací v Německu a Česku založit na „vnímání“, zatímco dnes jakoby nic nevnímám – ani v Německu ani v Čechách. V tomto ohledu se dnešní situace v obou zemích příliš neliší, a to by vlastně mohlo být dobrým znamením! Co se stalo žitou skutečností, přestává být vnímáno jako problém, nezájem o hnutí je z hlediska emancipace možné interpretovat jako jeho úspěch.

Skutečně se během posledních let jak v České republice, tak v Německu podařilo snahy za zrovnoprávnění žen v široké míře institucionalizovat. Názvy orgánů a stálých iniciativ jsou natolik známy, že není nutné je zde vyjmenovávat. Na celkové platové nerovnosti mezi všemi muži a všemi ženami v rozsahu kolem 20 procent, jednom z hlavních bodů ženské agendy, se sice příliš nezměnilo. To ale souvisí s tím, že ženy často pracují v platově nízce ohodnocených odvětvích. Tam, kde se srovnávají stejné práce ve stejném vysoce hodnoceném odvětví, se v Německu platový rozdíl pohybuje „jen“ kolem 6 %. Ten se vysvětluje z meritních důvodů jako je délka zaměstnání, rozsah pracovní doby apod. Překážky v přístupu k těmto dobře vybaveným pracovním pozicím již ale byly ve velké míře překonány. Rozdíly v odměňování dokonce rostou rychleji v kategorii žen než mužů. Politický systém, ale i věda a ekonomie dokonce čekají na to, že se ženy „vzmuží“! (Viz shora: všichni umíme všechno, podle kontextu). Lze ale předpokládat, že jmenovaná pole nerovnosti zůstanou agendě ještě dlouhou dobu zachována, přičemž se ještě nedá odhadnout, do jaké míry se situace změní v nastávajícím procesu rozsáhlé digitalizace. Je ale otázkou, zda si budoucí strategie vystačí s teorií jinakosti?

Přes úspěchy vpřed ke staré dekonstrukci: gender

Domnívám se, že zdůrazňování diference už teď narazila na svoje hranice: Stejnou měrou, jakou se na jedné straně dařilo nastolovat zrovnoprávnění jako problém státněpolitických agend, na druhé straně plihly plachty feministického hnutí. V Německu si feministky stěžují na úbytek nadšení a organizují proto různé krátkodobé kampaně. V nedávné době k nám – do České republiky i do Německa – zavála americká kampaň Me too. Její hvězdný původ jí na krátkou dobu zajistil velkou popularitu! Zcela ale souhlasím s německou profesorkou trestního práva Monikou Frommel, která kampaň chápe jen jako další důkaz teoretické „vyprázdněnosti“ feministického hnutí. Hnutí po léta opakuje stejná hesla a jeho jediným sjednocujícím principem jsou ženy jako oběti. To se ovšem nemůže líbit teoretičkám genderu, ani empiricky zkoumajícím vědkyním! Oběti Me too, které si jeden den právem stěžovaly na nekontrolovanou hegemonii mužských magnátů amerického filmu, se již druhý den objevily ve světlech reflektorů oděné jako chytré horákyně! Všechna hnutí, nejen Me too, by měla být věrohodná i vůči sama sobě. Formulováno v sociologičtině: reflektovat sama sebe.

Ochrana „permanentně ohrožovaných žen“ si vyžaduje silnější státní, dosud paternalisticky nastavenou kontrolu nad všemi ženami! Emancipované ženy se ale vůbec necítí být oběťmi, a proto se nemohou s takto nastavenými strategiemi, které tradiční obraz žen utvrzují, identifikovat. Domnívám se, že se oslabenost feministického hnutí jako hnutí vysvětluje nejen z dosažené institucionalizace, ale i z nedostatku genderové fantazie. Rodová jinakost se nenachází v centru, ale ve výběžcích Gaussovy křivky.

Zdroje:

HARDING, S. 1990. Feministische Wissenschaftstheorie: Zum Verhältnis von Wissenschaft und sozialem Geschlecht, Hamburg: Argument
BUTLER, J. 1990. Gender Trouble. Feminism and the Subversion of Identity, New York a.d: Routledge
Sociologická teorie genderu, in: Darulová, J./Koštialová, K. (eds.), Sféry ženy. Sociológia, Etnológia, História, Fakulta humanitných vied Univerzity Mateja Bela a Sociologický ústav Akadémie vied Českej republiky v Prahe, Banská Bystrica, 2004, s. 13-23
Etienne Balibar, Immanuel Wallerstein: Rasse Klasse Nation. Ambivalente Identitäten, 3. Auflage, Argument, Hamburg 2014, ISBN 978-3-88619-386-8.
Stuart Hall: Rassismus als ideologischer Diskurs. in: Das Argument 178, 1989.
Proti tvrdošíjné představě o ontické povaze gender a pohlaví, in: Sociální studia 7, 2002, s. 15-27
http://blog.aktualne.cz/blogy/mirek-vodrazka.php?itemid=32783
INTERVIEW Kritik an #metoo-Kampagne „Kokettieren mit der Opferrolle“ Von Hilke Lorenz 07. November 2017 - 17:05 Uhr.