[ 4.12.2018, Valery Senichev, Educamp.cz, Centrum pro integraci cizinců ]

V roce 2005 jsem pro sebe nečekaně zvolil dvouoborové studium gender studies a psychologie na FSS Masarykovy univerzity. Upřímně, nevěděl jsem do hloubky, co to genderová studia jsou, a netušil jsem, jak je mohu použít v profesním životě. Předtím jsem si o sobě myslel, že jsem poměrně demokraticky smýšlející člověk a rovnost pohlaví mě až tak moc nezajímala. Více jsem se zajímal o studium a sport. Během prvního ročníku jsem si dokonce říkal, že bude legrace, pokud mi gender do budoucnosti pomůže v profesi.

Všechno v Česku pro mě bylo nové, včetně systému vzdělávání a chování studentů a studentek. Poměrně brzy jsem narazil na to, že není běžným zvykem holkám - kamarádkám podávat ruce při vystupování z tramvaje a naopak je zvykem jim ruce podávat při seznámení a profesním styku, což v Bělorusku mezi mužem a ženou naopak zvykem není. Navíc existuje v češtině spousta názvů pro profese s koncovkou -ka, např. doktorka apod. V době, kdy jsem přijel do Česka, v ruštině a běloruštině bylo něco podobného k vidění spíše pouze v učebnicích než v reálném životě.

Musím říct, že jsem si o sobě myslel, že jsem reflektující člověk, který vyrůstal v rodině, kde jsme neměli přesně rozdělené genderové role, rodiče se snažili o všem rozhodovat společně. Po prvním roce studií jsem se vrátil domů a docela mi začalo bít do očí, že dívkám a ženám ruce nepodáváme, jen výjimečně v obchodním jednání. Hodně mě zajímalo proč.

Viděl jsem, že v Bělorusku pořád funguje spíše maskulinní způsob výchovy mladých lidí s důrazem na fyzickou sílu, zdatnost a schopnost sebeobrany. Znalost klasických bojových sportů byla v některých sociálních skupinách potřeba. Mohlo vám to zajistit oblíbenost ve třídě nebo také to, že nebudete obětí fyzické šikany ze strany spolužáků, která byla běžnou věcí mezi školními lavicemi. I já jsem se poměrně dlouhou dobu různým bojovým sportům věnoval. Možná i proto jsem zkraje mého pobytu v ČR vnímal větší část českých mužů poněkud více femininně a bez jasných orientačních bodů.

Osobní vztahy

Docela mě překvapilo, že Češi často chodili s cizinkami z východního bloku: s Ukrajinkami, Ruskami, občas s Běloruskami. Nefungovalo to však naopak, že by Češky často chodily s cizinci původem z Běloruska, nebo z Ruska. Zajímalo mě, zda existují nějaká osobní pravidla nebo měřítka. Dokonce jsem se na to ptal. Dostalo se mi odpovědí, že chlapi z východu jsou pro zdejší slečny neznámou a panuje o nich přesvědčení, že si neváží žen, a pro Češku je zkrátka společensky prestižnější chodit s cizincem ze západu. Přiznávám, že jsem to nerad slyšel a nevěděl jsem na základě čeho tak usuzují.

Vždy jsem se snažil kamarádit se všemi, se kterými jsem kamarádit chtěl, nehledě na jejich původ. Viděl jsem totiž negativní dopad toho, když se cizinci stýkají jen s lidmi ze své komunity. Dochází tak často k uzavírání se do vlastních pravidel a norem a česká kultura a zvyky se k nim nedostávají.

Čím déle jsem žil v Česku, tím více jsem vnímal genderové a jiné odlišnosti ve zvycích v Bělorusku. Politika, armáda a věda jsou tam až na drobné výjimky převážně doménou mužů, ženy jsou často v administrativě nebo v lékařských oborech. Pozoroval jsem také zvyky a pravidla chození lidí, kdo za koho platí, kdo a jak zve na rande. Velká odpovědnost je v tomto ohledu na mužích, v Česku je to docela podobné.

Jak jsem dospíval a přemýšlel o založení rodiny, tak jsem si více všímal, jak to funguje v tomto ohledu tady a v Bělorusku. Převážná většina žen jde na mateřskou a rodičovskou, stejně jako zatím i v Česku, i když je tu slyšet silnější hlas mužů, kteří by také chtěli jít na rodičovskou dovolenou a firmy jsou tomu také otevřenější.

Výchova

S manželkou jsme o způsobu výchovy diskutovali a snažíme se vychovávat co nejvíce autenticky. Netrváme na tom, aby si náš syn hrál pouze s autíčky, jen pro to, že je kluk. Zároveň víme, že pokud jednou budeme mít dceru, nebudeme jí při prvním stisku ručičky dávat panenku. Uvědomujeme si, že si s sebou neseme jisté představy a stereotypy. Snažím se o oblékání s co největší pozorností k samotnému dítěti, neboříme však stereotypy tím, že bychom klukovi dávali růžovou, máme v oblibě modrou, zelenou a různé odstíny hnědé. V Bělorusku vidím poněkud silnější důraz na genderovanost hraček a oblečení u kluků a holčiček, z toho však nelze vyvozovat velké závěry.

Oblékání se a styl

V čem stále vidím velký rozdíl, je obecně styl oblékání mužů a žen. Nemám na mysli styl a vkus, to je věc osobního názoru. V Minsku, který je hodně odlišný od celého Běloruska zejména svou velikostí, je více vidět důraz na sexualitu žen v oblékání, převládají krátké sukně, vysoké podpatky, velmi výrazné líčení, které např. v Praze není u každé ženy zvykem. Je to však to, čeho si všimnete, když vidíte něco odlišného. Spousta lidí se běžně obléká podobně jako v Česku.

Zaměstnanost

Muži dle mě zastávají převážně všechny posty ve vedoucích pozicích až na výjimky feminizovaných oborů, jako je zdravotnictví nebo péče o rodiny, vzdělávání nebo sociální služby. V Česku je to o něco vyrovnanější a více se o tom mluví. V Bělorusku je poměrně velká skupina mladých lidí, kteří viděli život jinde, a chtějí žít tak, jak se rozhodnou. Dle mě je mnohem důležitější otázkou nezaměstnanost a nezaměstnatelnost lidí od 45 let výše, která je v Bělorusku alarmující.

Vnímání feminismu

Je převážně negativní, je to vnímáno jako něco, co není vlastní Bělorusku i přestože se některé myšlenky rovnosti dostávají skrz různé spolky, neziskové organizace nebo i univerzity do širší společnosti. Navíc poměrně velké množství Bělorusů a Bělorusek studovalo v zahraničí a vidělo jiné modely fungování. Stojí také za zmínku, že na první pohled se může zdát, že v Bělorusku rodinu řídí muž, ale reálně se o většině věcí rozhoduje žena, například v restauraci platí vždy manžel (i když mu žena dá peníze). Je to však poměrně omezená osobní zkušenost.

Jak se mi žije v ČR jako feministovi?

Jsem spíše „genderista“ a považuji se za člověka, který usiluje o rovné příležitosti pro všechny. Vidím velký význam v propojení nejen pohlaví, genderu, ale i původu, víry a jiných faktorů. Když se podíváme na diskurz rovnosti a leadershipu ve firmách, tak je to převážně o ženách pro ženy, což si myslím, že je jednou z etap a bude se to vyvíjet směrem ke společné práci všech tak, aby tu byly lepší podmínky pro realizaci všech talentů a jedinečností. Mojí prací je profesní rozvoj lidí se zaměřením na kariérový management, osobní branding a práci s diverzitou. Zároveň mám zkušenosti s migrací, kde vidím silné propojení genderu s touto problematikou.