Nové webové stránky projektu Československo v paměti žen

Hip hop byl a je doménou mužů, maskulinní hodnoty a normy nastavují pravidla genderových vztahů a určují kdo a za jakých okolností, může být označen za „pravého“ hiphopera. Maskulinita v hip hopu je založena na tradičních hodnotách spojených s mocí, sílou, agresivitou, soutěživostí a dominancí (nad ženami a jinými, slabšími muži).

„Kdy jste si poprvé uvědomil*a, že na genderu v hudbě záleží? Máte nějaké negativní nebo pozitivní zkušenosti ve své kariéře? Jak vnímáte v tomto ohledu současnou situaci hudebního světa v ČR? Jaké kroky by se daly pro případné zlepšení podniknout?”

Extrémnímu metalu dominují muži a ostatní osoby jsou na okraji. Ty však musí pravidelně bojovat s různými způsoby “vymazání” z těchto scén. Proto je důležité explicitně tematizovat rasismus, homofobii, transfobii, misogynii a sexismus, který se v těchto subkulturách často vyskytuje.

„Umělcům, těm je hej! Práce je jim koníčkem, peněz mají, že neví, co s nimi, fanynky a fanoušci jim leží u nohou, média se rvou o jejich přízeň a bohémský život, jó, to musí být něco (tedy až na ten ranní bolehlav)…“ Patrně poměrně častá představa o tom, jak se žije profesionálním kumštýřům a kumštýřkám v našich krajích. Ale když vstoupí do jejich života potřeba zajistit péči o dítě anebo jinou osobu, ukazuje se, že není všechno zlato, co se třpytí…

Kolik z nás nehrálo na nějaký hudební nástroj? Kolik z nás nezpívalo? Kolik z nás nemělo nikdy hudební výchovu? Hudba je součástí našich životů, patří mezi umění, která nás povznáší. Současně je ale hudba i způsob obživy, pro některé je i zaměstnáním. A zaměstnáním ne úplně férovým.

Rozhovor s Mary C alias Marií Čtveráčkovou, hudební publicistkou, moderátorkou, producentkou a DJkou, kterou můžete znát třeba ze Scény s Mary C na Radiu Wave (dříve Kruton), kde se od r. 2014 věnovala současnému rapu i kořenům hip hopu, R&B nebo soulu a novým hudebním směrům a experimentům. Aktuálně ji můžete slyšet za Trigger system [ZVUK] každou první středu v měsíci na Radiu Punctum.

Přinášíme čtenářské tipy pro děti i teenagery a teenagerky, které nezúží jejich pohled na svět na modrou, nebo růžovou, na tituly pro kluky, nebo pro holky. Barev je na světě mnohem víc, není třeba si žádnou z nich zakázat. Feministické smýšlení po přečtení nezaručujeme, ale širší rozhled slíbit určitě můžeme. Knihy vybírá a celou rubriku připravuje Kateřina Čopjaková, literární a komiksová kritička týdeníku Respekt a Radia Wave.

Z toho, s čím jsem se setkal*a, má hudební scéna z velké části, až na několik vítaných výjimek, tendenci být apolitická, nebo alespoň nedbalá, pokud jde o sociální spravedlnost. Hudba jako umělecká forma je ale neodmyslitelně zakořeněná v politice a já věřím, že hudba musí být VŽDY politická a založená na odporu, solidaritě a spojenectví.

Plácido Domingo a James Levine, skutečné ikony světového operního nebe, jejichž mnohé interpretace rolí či děl a nesčetné nahrávky se staly skutečným etalonem pro posuzování všech, kteří přijdou po nich. Současně je však dohnaly „hříchy“ (zdaleka nejen) jejich mládí, pročež se pro jedny stali mučedníky přemrštěných důsledků kampaně Me too, pro druhé exemplárními příklady zásady padni komu padni. Náhle se pro mnohé proměnili z osobností bezmezně adorovaných v renegáty, k nimž se není záhodno (veřejně) radši ani hlásit – to platí zejména o Levinovi. A tak se nutkavě vkrádá do mysli otázka, jak je možné, že se tak snadno stane z modly persona non grata? A je to oprávněné a spravedlivé?