[ 31.8.2020, Alma Benešová, studentka gender studies, překladatelka, aktivistka ]

Metal sám o sobě je transgresivní žánr hudby. O jeho extrémnějších odnožích jako death, doom, black a grind to platí dvojnásob. Překračování hranic je součástí hry s publikem. Chce v něm udusat konformnost, maloměšťáctví a puritánství, které vzniklo indoktrinací křesťanských ideálů. Tato hudba útočí na smysly neskutečným tempem, hutností kovového zvuku, který v robotické pravidelnosti rozvibrovává tělo, či kvílením, jež vyvolává existenční úzkosti, strach a pocit vytržení z lidské existence a vržení rovnou do nejhlubších dimenzí Danteho Pekla. I přes svou nekonformnost a touhu po převrácení všeho konvenčního, i tato hudba zabředává do marasmu stereotypních rolí, předsudků a fascinací ideologiemi, které již dávno měly být minulostí. Příkladem budiž uctívání nacismu a Třetí říše v textech některých kapel.

Extrémnímu metalu dominují muži, a to jak v roli tvůrců, tak v roli fanoušků. Ostatní osoby jsou na okraji. Ty však samozřejmě existují a často musí bojovat s různými způsoby “vymazání” z těchto scén. Proto je důležité tematizovat rasismus, homofobii, transfobii, misogynii a sexismus, který se často vyskytuje v těchto subkulturách.

Žánrová měkkost a sexualizace, aneb co slyší ženy v metalu

O nevraživosti metalové scény hovořila například Amalie Bruun, multiinstrumentalistka a zpěvačka ambientně black metalového one-woman projektu Myrkur, která se ve své tvorbě inspiruje folkovými elementy a mytologií. Jako ženě jí byla vyčítána nedostatečná žánrová tvrdost, byla sexualizována a denně ji chodily výhrůžky smrti na její Facebook a jiné sociální sítě. Proto, jak sama uvedla v jednom rozhovoru, si musela vypnout soukromé zprávy na svých sociálních sítích, aby ji již nemohly kontaktovat cizí osoby.

Myrkur napsala na svůj Twitter: “Vím, že si někteří z vás všimli, že mi už nemůžete posílat soukromé zprávy. Důvodem je to, že mě unavují hrozby smrti a nenávidím výhružné e-maily. Věřte tomu nebo ne, ale tento s*** po chvíli ztratí kouzlo. Je mi samozřejmě líto, že už v soukromých zprávách nemůžu dostávat osobní dopisy od příznivců a umění od fanoušků, ale prosím pokračujte v publikování svých krásných kousků na této stránce nebo na můj instagram.” V jednom rozhovoru uvádí, že útoky na její osobu pocházejí jak od fanoušků hudebního žánru, tak od lidí, kteří sami v žánru působí.

Příběh Myrkur bohužel není ojedinělý a tak se výpovědi lidí, kteří se neidentifikují s mužským genderem často shodují. O své zkušenosti ve scéně z pozice ženy černé barvy pleti napsala Militia Vox knihu What Are You Doing Here, a jak už její název naznačuje, popisuje zde zážitky, kterými si autorka prošla. Morla, blogerka a fanynka metalové hudby, na svých stránkách funkci žen v metalu popsala podle opakujících se tropů následovně: 1. Ženy jako sexuálně žádoucí, 2. Ženy jako reprodukční nádoby, 3. Ženy jako jídlo.

Jak se kapely přesytily vlastním sexismem

Jedná se samozřejmě o hyperbolu, ale odpovídá určité objektifikaci žen, která se v tomto hudebním žánru děje. V poslední době se však situace mění. I samy kapely začínají reflektovat sexismus svých textů a vizuálního stylu. Například africká kapela Vulvodynia, která měla nejeden sexistický text, se na svém nejnovějším albu Mob Justice kriticky zabývá rituálem ženské obřízky. Vytvořila také trička a výtěžek z prodeje byl darován neziskové organizaci National Vulvodynia Association, která se zabývá výzkumem vulvodynie [chronická bolest kolem poševního otvoru - pozn. redakce]. Death metalová kapela Devourment, která byla dlouho symbolem toxického machismu, na svém novém LP již neužívá genderování a u písně s BDSM tématikou hovoří o důležitosti konsentu. Jako důvod změny své tvorby uvedli odkaz na článek Vice, který je zařadil mezi nejvíce misogynní kapely death metalu.

Pozici žen, queer osob a BiPOC (Black, Indigenous, and People of Color) lidí popisuje a tematizuje také zine #Blkgrlswurld. Ten se zabývá jejich tvorbou a vyústil v inkluzivní punkový a metalový festival #Blkgrlswurld Punk Fest, který se nese ve feministickém duchu a vystupují na něm převážně ženy. I když muži jsou v žánru nejvíce viditelní, ženy a nebinární osoby byly vždy jeho součástí a to i přes to, jakým úskalím čelily. Byly marginalizovány médii, nebylo jim umožněno vystupovat na koncertech a čelí sexualizaci na základě pohlaví. I přes to je vidět postupný pozitivní obrat i v rámci samotné scény, který vede k větší mnohovrstevnatosti, toleranci a většímu přijetí uvnitř ní.

Feministické a queer projekty: Castrator, Feminazgul, Myrkur, False, Ithaca, Leila Abdul-Rauf