[ 31.8.2020, Josef Vošmik, Gender Studies, o.p.s. a Fakulta humanitních studií UK ]

Práce bez pravidel

Nesmíme v prvé řadě zapomínat na to, že práce v oborech, jako je hudba, divadlo, tanec či prostě živé (audiovizuální) umění a „performance“, nemá charakter vytížení v době „od – do“ ve dnech pondělí až pátek. Představení jsou sice plánována s předstihem, ale obsazení se může měnit, navíc se objevují různé další změny, anebo ad hoc nabídky, které není záhodno či snadno jen tak odmítat – může to mít negativní důsledky do budoucna už proto, že nikdo není nenahraditelný. Ostatně ono „umět zaskočit“ znamená nejen mimořádnou příležitost ukázat vlastní flexibilitu a připravenost a zapůsobit na publikum, sice zklamané absencí původně ohlášené hvězdy, ale současně vděčné a shovívavé. Nemluvě o tom, že i tato ochota je vysoce ceněna ze strany managementu dané scény a může se vyplatit skrze regulérní pracovní závazky v blízké budoucnosti. Být stále k dispozici a připraven(a) (na všechno a za všech okolností), umět se odpojit od okolního shonu a zmatku a podat plnohodnotný výkon, je soubor vlastností, jež se v uměleckých kruzích hodnotí skutečně vysoko.

Navíc ani včas nasmlouvané umělecké závazky nenabízí vždy prostor pro slaďování pracovního života s osobním. Skoro vždy se něco „po…“, a je tak třeba být „na drátě“, nebýt ideálně vázán(a) jinou prací, nenechat se rozptylovat každodenními úkoly a plně se soustředit na přípravu, zkoušení i vlastní vystoupení. „Nech všechno stranou!“ To je snadná rada, pokud nemáte děti či jiné neodkladné povinnosti, které se nutně vkrádají do mysli a narušují svojí naléhavostí soustředění i plynulý tok myšlenek (textu, hudby či choreografie).

Jak říkají mnozí z oboru: typickou vlastností jejich povolání je to, že práce je buď příliš, anebo není žádná. A teď si vyberte: buď bojujete o holé přežití, anebo, zvláště jste-li rodičem (v naší společnosti zejména matkou), anebo jinou pečující osobou, musíte myslet kromě práce i na to, že je třeba postarat se, odvézt, vyzvednout, nakoupit, uvařit, uklidit, uspat, připravit vše na další den, a kromě toho se učit texty či muziku. A nezapomínat při tom všem ani partnera či partnerku, kteří by si také rádi uloupli kousek z vašeho času, nepodmíněné blízkosti, nerušené pozornosti a „byli s vámi“. Nemluvě o situaci samoživitelek či samoživitelů, kteří mají toto všechno na „na hrbu“ sami…

Mimoto to není práce spojená vždy se stálým angažmá, a tedy i pracovní smlouvou. Různé jednorázové zakázky a kontrakty, smlouvy o dílo, dohody o provedení práce, toť běžný modus práce v branži. Být osobou samostatně výdělečně činnou je standard, včetně všech důsledků v oblasti daňových odvodů či nemocenského pojištění. Jen krátkodobé smlouvy a úvazky spojené s nižší mírou sociální ochrany ze strany státu, toť další faktum, které se může vymstít v případě nenadálé životní události.

Kam s ní(m)?

Centrálním problémem je do značné míry fakt, že většina umělců a umělkyň pracuje v době, kdy majoritní část společnosti odpočívá. Jinými slovy: pracují na tom, abychom mohli relaxovat. Naše zábava je jejich pracovním chlebem. Je to tedy do určité míry paralelní svět obrácený o 180 stupňů.

A to se nutně promítá do (ne)dostupnosti veřejných služeb péče o děti a vzdělávání. Večerní jesle či školky neexistují a zajištění hlídání je tak otázka ryze individuální. Děti jsou v kolektivním zařízení logicky přes den, kdy mají hudebníci a hudebnice, zpěváci a zpěvačky, herci a herečky, tanečníci a tanečnice často volnější režim – a netýká se to zdaleka jen jich, ale i mnohých další „podpůrných profesí“ – zatímco večer, kdy odchází do práce dělat muziku či divadlo, se situaci obrací.

Představení začíná obvykle okolo sedmé či osmé, „nástup“ bývá o něco dříve, tedy přesně v době, kdy doma vrcholí shon s přípravou na další den, večeří, hygienou a ukládáním ke spánku. A odcházet z domova právě v tuto dobu je spojeno se značnou psychickou zátěží způsobenou slzami a prosbami dětí: „Mami, nechoď!“ Výčitky svědomí, jež následují, jistě není třeba nijak barvitě vykreslovat… „Stojí mi to za to?“, „Jaká já jsem to matka?“ Hodnocení mnohých přímo i nepřímo zapojených osob i médií těmto pocitům nijak neulehčuje, spíše naopak! „A to si představte, že ona má k tomu všemu ještě děti!“, „Chudáci děti a chudák manžel…“, „Tu bych doma mít nechtěl(a)!“ Samozřejmě častá absence těchto asociací v případě umělců-mužů je nabíledni: oni mají přece doma partnerky, manželky nebo matky, takže o děti i domácnost je postaráno a oni se mohou nerušeně věnovat svému „poslání“.

V dnešní době je poměrně běžné, že jsou lidé vytíženi přes týden a krom večera nemají moc čas. Provoz domácnosti tak různě „pytlíkují“ s tím, že se to snaží dohnat o víkendech, které bývají volnější. Ale je to opět doba, kdy jsou nejen večerní představení, ale i různá odpolední matiné apod., takže čas, kdy jsou umělci a umělkyně nejvytíženější – a děti zcela „bezprizorní“, protože škola samo „nepremává“ a i další veřejné služby jsou omezeny. Nabízí se tak ona lakonická otázka: „Kam s ní(m)?“ Jejímu rozřešení nenapomáhá ani skutečnost, že působení v performativních oborech zahrnuje i časté cestování. Jednou vystupujete tady, jindy onde, během toho je nutné řešit přesuny, aranžovací zkoušky i nenadálé události, které se dějí vždy a všude. Navíc česká umělecká scéna není natolik velká, aby bylo vždy možné věnovat se úzce specializovanému výseku činností, jak tomu bývá ve větších zemích či jazykových oblastech. Není možné (jen) hrát divadlo, točit filmy, hrát v seriálu, dabovat, sólově zpívat, vystupovat v muzikálu, tančit jen klasiku či modernu, působit v jednom souboru apod., ale často je to kombinace závazků a typů aktivit tak, aby se člověk dokázal slušně uživit. Rozvrh jednoho jediného dne tak často zahrnuje nezbytné zkoušení, natáčecí studio i večerní živé představení. Příchod domů tak bývá pozdě v noci či nad ránem a další den se jede nanovo… Nemluvě o nezbytnosti poskytovat rozhovory a starat se o PR, protože práci má především ten, kdo je vidět a o kom se mluví.

Ty konce…

Veškeré „hlídání“ o večerech či o víkendech je tak třeba zajistit v rámci kruhu rodinného, přátel, známých anebo placených služeb. Anebo to znamená braní dětí s sebou s tím, že s nimi případně vypomůže někdo v divadle, tedy pokud to provoz dané instituce alespoň trochu umožňuje. Přestávky a pauzy mezi výstupy tak nahrazuje řešení akutních potřeb, namísto odpočinku a koncentrace na další jednání, scénu či výstup. Pokud jde o děti školou povinné, pak je navíc třeba myslet i na to, že musí ráno do školy a nemohou s rodiči tolik cestovat. Nemluvě o potřebě zajištění nějaké pravidelného režimu.

Oproti představě sycené médii totiž ne všichni aktivní hudebníci, herci a umělci – neřkuli lidé z uměleckých provozů – mají prostředky na to, aby měli stálou chůvu či „paní na úklid“. Boj o zajištění stabilního příjmu a kývaní na nevděčné party a role, to je denní chleba. Jen skutečná (a početně nevelká) špička si může dovolit „aktivně plánovat kariéru“ a odmítat pracovní nabídky! Snad i proto bývá působení v uměleckých řadách tolik asociováno s bezdětností (žen). Skloubení tohoto typu časově a energeticky náročného povolání, či poslání, se v praxi snáší v s rolí matky – tím spíše v tradiční podobě – dost těžko. Anebo to znamená být označována za krkavčí matku či kariéristku, která zanedbává vlastní děti ve prospěch peněz, slávy či zdánlivých požitků.

Navíc dnešní „kultura workoholismu“ adoruje ty, kteří budí dojem práce „24/7“. „Jak to dělá, že to všechno stíhá? Navíc má partnera a děti, pravidelně sportuje, zdravě se stravuje, vypadá jako modelka, a ještě pomáhá s charitou či se pravidelně vyjadřuje aktuálnímu dění.“ O dokonalých fotkách ze všech těchto aktivit na všech sociálních sítích nemluvě. Všudypřítomný enormní tlak na sebeprezentaci a budování image je samozřejmostí, dodejme ke škodě všech zúčastněných, jelikož vytváří sotva dlouhodobě zdravotně a psychicky udržitelný standard a současně následováníhodný model. Reálná absence volného času je tak jen dalším nežádoucím důsledkem toho všeho.

Možnosti a meze slaďování v performativním umění

Výhodou (či spíše nezbytností) působení v těchto oborech je skutečnost, že kulturní instituce jsou ve svém provozu poměrně otevřené tomu, že je zapotřebí zajistit hlídání. Bývá tak často možné vzít dítě s sebou s tím, že počká v šatně, bude se dívat, bude v kostymérně či maskérně, anebo se o něj recipročně postará někdo z kolegyň či kolegů, kteří právě nejsou na scéně. Je zde tedy často větší možnost věci nějak ad hoc řešit, i když za cenu nervů a rozptylování.

Pakliže zde odkazujeme na aktivní umělce a umělkyně, je třeba vést v potaz také skutečnost, že jejich rozvrh je obecně více variabilní a méně fixní, než je tomu u povolání, kde se pracuje ve stanovenou pracovní dobu. To je však výhodou i rizikem současně: na jedné straně to otevírá prostor pro řešení nenadálých situací, na straně druhé není možné věci přesně plánovat, protože není předem jasné, v kolik se bude končit, kdy bude pauza apod.

Obzvláště pokud je partner či partnerka z jiného oboru, je možné slaďování řešit poměrně funkčně, jelikož nepracují večer a o víkendech. Tudíž je možné lépe se vystřídat a přispívá to i vyrovnanějšímu sdílení domácích povinností, pakliže je tomu samozřejmě partner či partnerka otevřen/a. Avšak zdá se, že v těchto kumštýřsky orientovaných rodinách a párech je sdílení pečovatelských a domácích závazků často rozvolněnější a není natolik zatíženo genderovými stereotypy „typicky ženských a mužských“ prací, což celou situaci ulehčuje. Problém naopak nastává, jestliže jsou oba aktivní v podobné branži, a mají tedy i obdobný denní, resp. večerní a víkendový, režim práce. Pak je zajištění hlídání skutečně oříšek, který vyžaduje nějaké dlouhodobější či systematičtější řešení.

Závěrem

Situace v performativních oborech, jako je herectví, tanec, zpěv a mnohé další, je z pohledu explicitního pojmenování a seriózního pojednání o těchto skutečnostech zatím spíše popelkou. Roztříštěnost jednotlivých kulturních institucí a scén, různost přístupů i každodenních provozů a praxí nepřispívá snahám o jejich podchycení a nastavení nějakých funkčních pravidel. Oblasti kultury a zábavy jsme tak nejen z tohoto úhlu pohledu mnohé dlužni. Ukázala na to se vší úderností i současná koronavirová krize.

Propojování institucí a provozů, stejně jako umělců a umělkyň napříč obory, síťování, prosazování svých práv – ideálně za účasti odborů – to je to, co nám zatím občas chybí. I když i v tomto směru existují iniciativy, u kterých se lze inspirovat. Máme zde na mysli především skupinu Mothers Artlovers, která je podpůrnou a komunikační platformou pro matky umělkyně, anebo Feministické umělecké instituce (viz http://feministinstitution.cz, zde naleznete i jejich kodex), jež považují feministické myšlení za inspiraci a východisko svého fungování. Bohužel ani spolehlivých empirických dat z výzkumných šetření není v ČR mnoho. Mezinárodní projekt, jehož výsledky byly publikovány v roce 2014, a jenž také poukazuje na některé z výše uvedených skutečností, vycházel ze situace v osmi evropských státech (jmenovitě Švédsku, Velké Británii, Francii, Německu, Polsku, Rumunsku, Slovinsku a Španělsku), Česká republika do něj bohužel zahrnuta nebyla. V každém případě přináší velmi zajímavé údaje a podněty využitelné pro zlepšení mnohdy tristních podmínek aktérů a aktérek v performativních profesích a oborech, pokud jde o hledání způsobů efektivnějšího skloubení jejich osobního života a profesionální kariéry.

Citovaná studie: Survey on the Situation of Work-Life Balance in the Audiovisual and Live Performance Sectors in Eights European Countries. Laurence Cuny, European Arts and Entertainment Alliance and European Federation of Journalists, France, 2014.