[ 31.8.2020, Marie Mrvová, Gender Studies, o.p.s. ]

Mary, kromě publicistky, moderátorky a producentky jsi především hudebnice, sama hraješ na housle, jsi DJka. Jak ses vlastně dostala k elektronické hudbě? Jaké hudební žánry tě zajímají?

V dětství jsem poslouchala díky muzikálním rodičům hlavně afroamerickou hudbu. Co se týče elektronické hudby, jako první se tedy ke mně dostala asi hudba Franka Zappy nebo Herbie Hancocka, které měl doma táta na deskách. Později jsem díky blízkým lidem objevovala britskou elektronickou scénu, hodně mě bavil trip hop, ale třeba i hudba Future Sound of London nebo Aphexe Twina. Pořád mě velmi zajímá vývoj afroamerické hudby a hudby africké diaspory, ale i její historie, vzhledem k tomu, že většina současné populární hudby vychází z hudby afroamerických umělkyň nebo umělců. V posledních letech mě více zajímají možnosti zvukového umění obecně.

Na Scéně s Mary C i v rozhovoru pro Frontman.cz zmiňuješ, že hudba je forma politické angažovanosti i nástroj emancipace. Jak tedy může podle tebe hudba měnit společnost a jednotlivce?

Myslím, že jsem tam zmiňovala, že hudba námi může pohnout. Může působit přímo na emoce. Pro mě je poslech a dělání hudby skoro fyzická potřeba. Co se týče vlivu na společnosti, hudební hvězdy jsou stále pro mladé lidi důležitými vzory, mohou pozitivně i negativně ovlivnit jejich život. I když tedy spíš než takhle hierarchicky, bych byla radši, kdyby dělání hudby bylo ještě dostupnější a lidé by tak mohli hudbu prožívat častěji aktivně. To je třeba věc, kterou se snažíme prozkoumávat i v Synth Library. Jinak elektronická taneční hudba je historicky politická - kultura sound systémů, kořeny techna, které sahají do afroamerické komunity apod. A nebyla by bez afroamerické queer komunity. To jsou zásadní fakta a velmi silný potenciál, který si uvědomuji.

Jakou máš zkušenost coby žena, když jsi začala vstupovat na českou hudební scénu? Setkala ses s nějakými stereotypy nebo jsi zažila i něco nepříjemného?

Ze začátku mě nic netrápilo. Ty zážitky se začaly množit, čím víc jsem toho dělala. Asi první, co mi přišlo divný, byly sexistické recenze a objektifikace. Taková ta klasika, že ženy jsou nejčastěji “krásné zpěvačky”, ale už se nepíše o tom, že jsou autorky, co a jak v té hudbě a s tou hudbou vlastně dělají nebo se dokonce předpokládá, že autoři jsou muži. Když jsem společně s klubem Chapeau Rouge pořádala akci SHEvening, kde právě šlo o prezentaci umělkyň autorek, ani jsem to ještě nespojovala s feminismem. To, že budu potřebovat feministické knihy k proplouvání hudební scénou, mi došlo až trochu později. Setkala jsem se s mnoha stereotypy, dvojím metrem, odrazováním i obtěžováním. Vedla jsem diskuze, které mě fyzicky ničily. Častá konfrontace s těmi “pánskými kluby” dokáže být únavná. Podle toho, co jsem ale slyšela a četla, je moje zkušenost ještě dobrá. A zdá se, že na hudební scéně je to pro ženy podobné jako kdekoliv jinde. Klasický sexismus, spousta předpokladů o schopnostech a roli žen, zneužívání moci, nerovné podmínky, kompetitivní toxické prostředí apod.

Aktivně se věnuješ podpoře žen a menšin v rámci hudební scény, založila jsi Synth Library Prague, vzdělávací program pro hudebnice Trigger a feministický zin Obrovská, který se transformoval do současného magazínu Trigger. Můžeš nám tyto své aktivity více přiblížit?

No, zajímá mě ten širší obraz hudební scény. Chci, aby byl prostor pro pestrost vyjádření. Asi díky tomu, že se zajímám o historii afroamerické hudby, jsem se dostala k politickému a emancipačnímu potenciálu poslechu hudby, jejího vytváření, šíření, i toho, jak se učíme hudebně vyjadřovat. Peace, Unity, Love and Having Fun afroamerického DJe Afriky Bambaaty mi přijde jako skvělý heslo. V Synth Library se inspirujeme třeba Pauline Oliveros a jejím konceptem Deep Listening, tomu jak nás vědomá pozornost našemu okolí vede k uvědomění si spojení s nějakým celkem, a tedy i k respektu k ostatním formám. Nevěřím tomu, že někdo, kdo skutečně věnuje pozornost hudbě, může stále prezentovat jen muže, a přitom se to děje. A tak chci slyšet i víc hudebnic. Bohužel se jim stále nedává stejný prostor a respekt. Elektronickou hudbu přece nedělají jen bílí muži středního věku a přesto to tak z line-upů vypadá. Zajímá mě hodně spolupráce s dalšími ženami, věc, která naštěstí teď začíná být obvyklejší díky různých kolektivům žen na hudební scéně. Proto vznikl i Trigger kvůli vzájemné podpoře, možnosti spolupráce a osobního rozvoje a hledání si vlastní cesty spíš než akceptování norem a pravidel.

Časopis Obrovská vznikl k jedné diskuzi o ženách na hudební scéně, říkala jsem si, že bude dobrý mít něco v ruce, co si pak lidi odnesou domů a třeba na to pak nezapomenou. V tom prvním čísle byly i definice základních pojmů jako feminismus, sexismus, cat calling nebo victim blaming. Magazín Trigger už byl daleko obsáhlejší a byly v něm rozhovory s hudebnicemi ze zahraničí o jejich tvůrčím procesu, vztahu k technologiím, ale i o “mocenských systémech”, které zahrnují nejrůznější genderové stereotypy, ale také třeba hudební metafory a designy hudebních technologií jimi ovlivněné. O tomhle je dobré mluvit dřív, než začne další promotér nebo promotérka vykřikovat “ale na scéně je málo žen”. Synth Library je ten nejdůležitější projekt, ve kterém se to všechno potkává a je to zároveň i místo, které jsme potřebovali, když jsme s Martinem Tvrdým postupně dělali víc a víc workshopů, kterými jsme chtěli zpřístupňovat nové způsoby hudební tvorby. Spojili jsme se potom s Lindou Arbanovou a Aeroškolou, se kterou stále spolupracujeme. Když mě pak oslovila Alissa DeRubeis, abych tu v Praze založila Synth Library, tedy knihovnu syntezátorů, kam si za 100 Kč měsíčně můžete chodit hrát a nahrávat, byl to vlastně úplně přirozený vývoj a velká podpora, protože většina nástrojů z naší kolekce je dar od samotných výrobců. Na Synth Library se snažíme také testovat naše představy o tom, jak by mohla hudební instituce a hudební vzdělávání fungovat trochu jinak.

Proč myslíš, že mnoho skladatelek, hudebnic a tvůrkyň stále není v českém kontextu příliš vidět?

Jako v jiných oborech je to ten klasický mix, který neustále udržuje koloběh sexismu. K něčemu jsme vedeny/i v rodině a ve škole, pak máme omezené možnosti vyjádření. Panuje nějaká představa o tom, co mají ženy a muži být, a jak se mají chovat. A to všechno se pak nutně projevuje i na tom, jaká hudba se vydává, kdo hraje na festivalech, tím pádem, zda máme nějaké vzory, a jak jsou nastavená pravidla a mocenské struktury v hudebním průmyslu obecně. A zajímavý je, že ty překážky cítí hudebnice nejen na popové, ale i “nezávislé” scéně. Zůstává mnoho “šuplíkových žen”, které o sobě samých budou nakonec pochybovat, podobně jako pianistka a skladatelka Clara Schumann. I ona dnes pro mnoho lidí zůstává jen manželkou toho slavného génia. Prostě se zdá, jako bychom stále nedokázali ani přemýšlet o ženách se stejnou mírou respektu.

Ženy jsou méně vidět, ale ve skutečnosti je to tím, že je vlastně nikdo moc nehledá. V magazínu našeho kolektivu Trigger jsme se ptaly: “Moje oblíbené umělkyně jsou stále dotazovány, zda existují. Jak je možné, že my je vidíme a slyšíme?”. Byla to reakce na ty články, které se začaly objevovat před třeba pěti lety, a autorky a autoři se v nich třeba ptali, kde jsou producentky.

Běžně je možné slýchat názory, že “ženy přeci hudba moc nezajímá”, pokud ano, tak chtějí být “groupie” [fanynky - pozn. redakce], když je a jejich hudbu někdo najde, tak jsou “divné”. Když se začnou dostávat blíž k pozicím, kde se rozhoduje, často se musí prodírat toxickými “pánskými kluby”, když mají zvukovku v klubu, tak ještě aby zvukařovi dokazovaly, že na to, co mají s sebou, opravdu umí hrát. Není automatické, že se k nim budou lidé chovat s respektem, stejně jako k hudebníkům. Setkala jsem se s několika ženami, které neměly negativní zkušenosti, ale drtivá většina žen, která se opravdu věnuje hudbě naplno a chce na scéně nebo v hudebním průmyslu fungovat, měla nějaké nepříjemné zážitky spojené s genderovými stereotypy.

Chápu, že jde o kulturní změnu, a že teprve před sto lety ženy dostaly volební právo. Naši dědečkové měli radikálně jinou představu o roli žen a ještě nedávno bylo ještě hodně takových dědečků ve vedoucích funkcích nahrávacích společností. Já doufám, že čím víc se o tom mluví, tím víc se můžeme dostat ke svobodě a respektu a mluvit o tom, že feminismus dělá službu i mužům samotným. Navíc mnoho praktik hudebního průmyslu, tedy kapitalismu, nevyhovuje ani mužům, ale stejně jako v jiné práci se musíte přizpůsobit tomu, jak to nastavuje někdo mocnější.

Sexismus, nerovnost a diskriminace mohou být pro řadu lidí nezjevné a je to hlavně pořád celkem obsáhlé sociologické téma plné cizích slov. Když připočítáme, že slovo feminismus je spojováno s něčím násilným a nepřirozeným a někteří politici ho dokonce označují za nebezpečnou genderovou ideologii a straší lidi ztrátou svobody, vychází z toho, že mladé ženy mají tu emancipaci ztíženou. I obyčejné chránění sebe sama, uvědomování si své hodnoty a čerpání z historie feminismu je tak obtížnější.

Je to také velmi osobní a bolavé téma. Já osobně se musím vždy snažit trochu jakoby oddělit od sebe a toho, co zažívám, abych se k tomu mohla vyjadřovat a něco s tím pracovat a nevyčerpávalo mě to až příliš.

Když bych se měla podívat na současnou popovou scénu, tak třeba aktuálně zpěvačka Jaguar Wright mluvila o tom, jak toxické bylo prostředí, ve kterém se jako mladá hudebnice pohybovala. Pokusy o znásilnění samozřejmě byly součástí příběhu. Mnoho žen to jistě nepřekvapí. A taky nový klip Cardi B a Megan Thee Stallion rozvířil debatu nad erotickým obsahem rapových textů a sexualizací obecně. Mnozí jim vytýkali, že rapují zase o svém pohlaví. Cardi B poté na svůj instagram dala úryvky z několika textů rapperů, kde jde jen o jejich penis a sex. Pustila se i do kritiků, kterým vadí ona, ale rapperky s jinými texty stejně nakonec nepodporují. A nejen v rapu je sex (i jiná témata) prezentován častěji z pohledu mužů, potřebujeme tedy hlasy žen a nemusíme je hned umlčovat svými představami o tom, že žena, která si užívá sex, je automaticky “děvka”. Chápu, ale že mít ženy v roli mlčících objektů jen do videoklipu může být pro někoho pohodlnější. A zjednodušeně řečeno, to pohodlí a ty zvyky jsou, myslím, tím zásadním problémem.

Jak vidíš současnou situaci postavení žen na české hudební scéně? Jakým způsobem můžeme situaci zlepšovat?

Především přenastavovat si filtry, které ovlivňují naše vnímání. Je třeba zkoušet si uvědomovat ty vzorce a stereotypy, ve kterých probíhala naše výchova. Přemýšlet i o tom, co jsme se naučili vnímat jako esteticky relevantní. Co nám někdo podsouvá jako obraz úspěchu, obraz autority apod. A samozřejmě musíme bojovat s tím sexismem v nás, kterým si sami sobě nastavujeme limity.

Jediná cesta je asi neustálá diskuze, do které jsou zapojeni všichni a tu diskuzi často skokově posune i něco hodně emocionálního. Bylo by fajn, kdyby si popírači - někdy i popíračky - problémů uvědomili, že to není debata o vztazích mezi jednotlivými lidmi nebo o procentech, ale o neustálém narážení na systémové překážky a hodně taky o násilí. Je to komplexní problém. Proto si nemyslím, že stačí diskuze na sociálních sítích. Debata z očí do očí funguje daleko lépe. A nepodceňujme publikum ani sebe v roli publika, od médií, organizačních týmů, škol a dalších institucí můžeme žádat změnu.

Častým problémem bývá spojení kariéry a péče, kdy ženy z hudební scény po čase mizí a věnují se převážně rodině. Jak se tohle dá řešit? Vím, že pracuješ většinou s hodně mladými umělkyněmi a umělci, tak to asi (ještě) neřeší...

V rámci první série akcí Triggeru jsme pořádaly diskuzi právě na téma mateřství a umění. Protože spojit seberealizaci obecně s mateřstvím není lehké. Diskuze se zúčastnila i Tereza Stejskalová z Tranzitu, které byla také iniciátorkou projektu Feministická (umělecká) instituce a zabývá se tímto tématem nejen prakticky. Nedávno zveřejnily svůj manifest Mothers Artlovers - umělkyně Darina Alster a Kateřina Olivová. Příběhy, které znám z hudební scény, jsou hodně o tom, jak jsou matky kritizované všemi směry, to se vlastně děje ženám obecně. Nikdy nejsou přijaté jako dokonalé. Hudebnice kritizované za to, že děti berou na turné i za to, že je nechávají případně doma. A musíte mít asi hodně dobré zázemí, sílu a sebevědomí na to, abyste si mohla říct, udělám si to po svém. Když jsem nedávno pozvala na konferenci Electronic Mission hudebnici Emiku, byla jsem moc ráda, že přijela se svým partnerem i dítětem, které bylo v té době opravu malé. Promotéři a promotérky by si měli zvykat na takové věci, respektovat je, a stejně jako připravují svým oblíbeným kapelám flašky alkoholu a někdy i jiné drogy, měli by si zvyknout, že třeba hudebnici zaplatí ubytování navíc pro někoho, kdo se během koncertu stará o dítě. Nebo místo mísy žvýkaček připraví plínky.

Synth Library Prague je také součástí sítě Feministických uměleckých institucí od Tranzit.org. Na jakých principech tato síť funguje a jak jste se k tomu dostali?

Když jsem společně s Alissou DeRubeis (zakladatelkou původní S1 Synth Library v USA) zakládala pražskou Synth Library, zašla jsem za Terezou Stejskalovou, abych se s ní poradila, protože náš projekt stojí na snaze zbavit se stereotypů a umožnit přístup k hudební tvorbě a technologiím širšímu spektru lidí. Nakonec jsme se přidaly jako první instituce zaměřená na zvukové umění. Aktuálně jsme se zúčastnily také online rezidence Feministických institucí na festivalu DGTL FMNSM a společně s členkami Triggeru jsme připravily video a sample pack “Essential Sounds”, kde jsou nahrané i citáty feministických autorek k tématu elektronické hudby a hudebních technologií. Instituce se scházejí a teď se reviduje kodex. Členky několika Feministických institucí zaměřených na vizuální umění se nedávno ucházely o vedení Národní Galerie jako kolektiv a vznikla taky sekce Umění pro klima. Nedávno jsme taky s několika členkami diskutovaly téma rasismu. Myslím, že tahle možnost poznat se a probírat systémové problémy společně je hodně důležitá.

Co si myslíš o kvótách v hudbě (např. na festivalech), které jsou stále výbušným tématem nejen v médiích, ale i v běžné diskuzi v souvislosti s feminismem?

Tady u nás je to celkem kontroverzní téma. Pro mě osobně kontroverzní hlavně tím, jak veřejnost není ochotná pochopit genderovou nerovnost. Minulý podzim jsem moderovala debatu o postavení žen na hudební scéně na festivalu Nouvelle Prague a nejen, že ke mně dorazil ještě před debatou požadavek kvóty neprobírat, ale potom na místě dokonce jedna z účastnic, zakladatelka iniciativy podporující ženy zvukařky (jejichž zastoupení na scéně je opravdu nízké), se vyjádřila proti kvótám s tím, že není pro dosazování nezkušených, neznalých zvukařek. A to je právě ten omyl. Myslím, že nikdo nechce nikam tlačit nekvalifikované ženy. Jde o to, že ty kvalifikované nedostávají příležitosti nebo se k nim někdo chová tak, že radši odejdou. Takže jde o to trochu narovnat ten nerovný systém. Donutit ty, kteří o tom rozhodují, ty kvalifikované ženy vidět. A tomu myslím kvóty mohou ze začátku pomoci. Setkala jsem se s několika zajímavými příklady ze zahraničních univerzit. Dokonce jiná účastnice zmíněné debaty o jednom případu ze zahraničí také mluvila. Ale ta změna se asi musí dít na více rovinách, nemůžeme tam ty ženy jen naházet, známe i příklady přizpůsobivých žen, které nakonec spíše upevňovaly nespravedlivý toxický systém. Jako to ostatně dělá mnoho jiných lidí, když chtějí mít pohodlný život, mít moc a vydělávat si hodně peněz.

Pamatuji si, jaké trapné námitky padaly proti kvótám 50/50, které se rozhodly některé větší zahraniční festivaly zavést na popud iniciativy Keychange. Domácí promotéři a promotérky žijí stále v iluzi, že bookují podle “kvality” hudby, přitom bookují velmi často na základě nějakých závazků z minulosti nebo kamarádství. Hlavní věc je, že pokud někdo nechápe ten pro ženy nevýhodný mix, který začíná výchovou, vzděláváním, pokračuje omezenými možnostmi seberealizace, nedostatečnou reprezentací a tedy nedostatkem vzorů, nerovnými příležitostmi, dvojím metrem… prostě, pokud někdo nechápe, že se naše společnost stále nevypořádala se sexismem, který zahrnuje i uplatňování násilí a následného obviňování a umlčování těch, které byly jeho terčem, tak je jasné, že si myslí, že má o scéně a o jejím fungování dostatečný přehled.

V Evropě se pořádají velké feministické hudební festivaly typu Heroines of Sound v Berlíně nebo mainstreamovější Loud Women v Londýně, myslíš, že by se něco takového chytlo i u nás?

Proč ne, když můžou být zcela mužské line-upy a nikoho to neudivuje a nepobuřuje. Zatím je to u nás ale vnímané spíš jako anomálie a někomu to dokonce vadí, někdy i samotným ženám. Přitom, proč bych neměla mít radost z toho, že hraju se svými kolegyněmi?

Jinak za zmínku stojí třeba i kanadský Venus Fest. Některé festivaly to zkusily s jedním pódiem věnovaným samým hudebnicím. Potom samozřejmě záleží, jaký záměr tam je, jestli si tím někdo chce jen odškrtnout nějakou “povinnost” po tom, co přišla kritika na mizivé zastoupení hudebnic v programu, nebo jestli se někdo skutečně chce zajímat o hudebnice stejným způsobem a dávat prostor pestrosti hudební scény, nebo to chce jen zneužít pro marketingové účely. Z pohledu některých pořadatelských subjektů může být pestrost risk, protože to může znamenat vybočení z toho bezpečí sestavování programu neviditelnou rukou trhu. Na německém festivalu CTM je třeba vidět, že můžete mít velmi pestrý line-up a být pořád populární.

Mimochodem, zastoupením žen v programech festivalů se zabývá třeba mezinárodní síť female:pressure, která vznikla už asi před 20 lety. Ze začátku hlavně ukazovala, že ženy na elektronické hudební scéně jsou. Poslední léta také dělá studie o zastoupení žen v programech festivalů, jejich “Facts” jsou stále celkem smutná bilance, takže dokud to tak bude, může být jakýkoliv line-up složený jen z hudebnic některými vnímán zároveň jako kritika nebo politické vyjádření.

K podpoře žen a nebinárních lidí na elektronické scéně také slouží lokální organizace jako Yorkshire Sound Women Network nebo Malta Sound Women Network. Spolupracujete s Triggerem nebo Synth Library Prague s nějakými podobnými zahraničními organizacemi?

Já osobně jsem se poprvé dozvěděla o iniciativách Female:Pressure a pak také Pink Noises Tary Rogers, obojí byly původně sítě a databáze pro ženy na elektronické hudební scéně. Nyní je jich daleko víc. Jsme ve spojení třeba s Women in Sound, Zosiou Holubowskou a její platformou Sounds Queer?, polskými Oramics, které dávají prostor DJkám ve svém podcastu a jsou vlastně také agenturou, podobně jako “technofeministky” Discwoman. Spolupracovali jsme také s ukrajinskými Womens Sound, které pořádají workshopy pro hudebnice. Důležitým partnerem je v tomto ohledu naše mateřská Synth Library a její zakladatelka Alissa DeRubeis, s tou pravidelně diskutujeme naše “strategie”.

Snažím se stále seznamovat s dalšími ženami na mezinárodní i lokální scéně, sleduji, co dělají, a když je možnost, zvu je k nám, aby udělaly workshop nebo přednášely. Liz Dobson ze zmíněných Yorkshire Sound Women je taky velmi inspirativní. A německá promotérka a manažerka Mirca Lotz zmapovala nedávno kolektivy a iniciativy žen na hudební scéně.

Myslím si, že je stále důležité poznávat se a mít radost ze spolupráce, což mezi ženami není ještě vůbec běžné. Několikrát jsem slyšela i to stereotypní: “pracuje se mi lépe s muži”. Prostě pořád je pro nás málo místa, a tak může vznikat mezi ženami tenze a soupeření. Mám pocit, že některé ženy si dokonce myslí, že v jejich případě to všechno bude jinak, že ony si získají ten respekt. Nakonec skončí jako ta jedna žena mezi samými muži. Tenhle obrázek mi přijde smutný. Proto se mi líbila kniha Dawn Foster “Lean Out” jdoucí proti tomu dravému individualismu. V Synth Library kromě mnoha hudebních nástrojů najdete tuhle i mnoho podobných knih.

Letos jste se s Triggerem účastnily i festivalu Prague Pride. Jakou roli hraje na české hudební scéně queer komunita? Jaké zajímavé projekty bychom neměli minout?

Ano, společně s DJ zey a rapperkou Jemah jsme hráli na benefiční party v Pride Village. Byla to příležitost poukázat na iniciativy, které bojují proti rasismu, jako místní ARA ART nebo americkou Unicorn Riot. Výtěžek sbírky, do které bylo možné přispět během Prague Pride, se rozdělí mezi ně. Jinak queer komunita hrála zásadní roli v počátcích vývoje elektronické taneční hudby, a to je dobré si zvlášť tady v Evropě stále připomínat. A je dost šílené, že u nás stále není manželství pro všechny a existuje tu ještě povinná sterilizace pro trans osoby. To je přece hrozné. Doporučuji tedy sledovat třeba Transparent a Taky Trans nebo Řeknu.to, iniciativu pro romské LGBT+ osoby. V tomto ohledu se snažím stále informovat a přidávat do našeho kurikula inspiraci relevantní pro větší spektrum identit a nevymazávat gay, lesby a trans osoby nebo lidi tmavé barvy pleti, podobně jako se běžně vymazávají z historie ženy a jejich přínosy. V minulosti jsme měli workshopy i jen pro LGBT+ nebo třeba ve spolupráci s Queer Teens. Velmi nás těší, že poslední diskuze Triggeru se zúčastnili právě iniciativy, které řeší práva LGBT+ lidí.

Které zajímavé české nebo světové interpretky, DJky a rapperky bys aktuálně doporučila sledovat? Máš nějaké současné ženské vzory v této oblasti?

Z minulosti bych určitě doporučila seznámit se s dílem a myšlenkami queer umělkyně a filosofky Pauline Oliveros nebo zvukové umělkyně Maryanne Amacher i zásadní trans skladatelky Wendy Carlos, o které teď vyšla kniha. Aktuálně sleduju a poslouchám třeba hudebnice Eartheather, Moor Mother, SADAF, Tierru Whack, Tatianu Heumann nebo Lyru Pramuk i kvůli tomu, že většina z nich prostě nedělá jen hudbu, ale prezentují nějakou filosofii, staví nové estetické i myšlenkové konstrukce. Během Pridu jsem zrovna poslouchala lesbické průkopnice blues z 20. let. U nás doporučuju sledovat třeba DJ zey, New Magic Media, rapperku Jemah, Hellwanu, evil medvěd nebo Margo. Kdyby někdo někdy chtěl udělat playlist, ozvěte se, hudebnic a trans umělkyň/ců je spousta.

Poslední otázka, kde tě můžeme jako DJku a producentku v nejbližší době slyšet?

6. září pořádáme další akci s kolektivem Trigger v klubu Punctum, hrát bude DJ zey, Ursula Sereghy a další, já budu tentokrát jen pomáhat s organizací a diskutovat. Opět zveme aktivistky a aktivisty a různé iniciativy, abychom společně diskutovali o učení a odnaučování a možné spolupráci. Hrát budu pak na festivalu Šamana Ztráta 12. 9., který pořádá Ewelina Chiu aka Ai fen a potom také 19. září na narozeninách magazínu A2.

Moc díky za rozhovor a ať se ti daří!