Když kdokoli z příbuzenstva položí mým synům otázku, jaká je jejich neoblíbenější hodina ve škole, odpoví shodně: „Tělocvik“. Jak očekávatelné. Ale jsou děti, pro které je tělesná výchova utrpením. Jsou to většinou dívky. Z výzkumů, které probíhají v Británii a USA, vyplývá, že na základě zkušeností z hodin tělesné výchovy se 51 % dívek vzdává fyzické aktivity, sportu a cvičení. Převažují u nich pocity, že hodiny tělocviku jsou příliš kompetitivní, že učitelé často vnímají stereotypně dívky i chlapce a podle toho k nim i přistupují. Často jsou odrazeny opovržlivými komentáři svých spolužáků, kteří hodnotí jejich výkony, cítí se traumatizovány.

Basketbalové hřiště na střeše restaurace, šachové stolky, open air boxovací ringy, to vše můžeme najít v zahraničí. Jaké možnosti sportu, pohybu a relaxace ale nabízí veřejný prostor ve městech a na vesnicích v ČR? Jak jsou tyto možnosti pestré a dostupné různým věkovým skupinám, ženám, mužům?

Je otázka homosexuality, bisexuality či heterosexuality vůbec téma pro sportovkyně a sportovce? A pro fandy? A má být? K čemu slouží větší zviditelnění a naopak zneviditelnění tohoto tématu?

Před časem se na naši bezplatnou právní poradnu obrátila mladá sportovkyně, která žádala o radu v situaci nerovného odměňování ve sportu, který provozuje – jde o jednu z bojových disciplín. Poukazovala na to, že ačkoli trénuje stejně jako její kolegové, na turnaji, kam se chce hlásit, dostává vítěz mužské kategorie 3x více peněž než vítězka té ženské. Cítí se být tímto přístupem znevýhodněna a prosí o radu. Již před tímto dotazem jsem plánoval napsání stručného článku o příjmových nerovnostech v tenisu, ale tento dotaz mě motivoval k tomu pojmout jej trochu šířeji.

Venku se začíná stmívat, betonovou místností ale dál neúnavně zní ťukání klávesnic. Nad nimi se krčí několik skupin dívek. Některé programují, jiné pracují s tavící pistolí nebo upravují čipy na mikrobity. Do malého městečka u Budapešti jich na V4 STEM Camp poslední týden školního roku přijelo přes čtyřicet, a to ze všech zemí Visegradské čtyřky.

Gender Studies aktuálně nabízí volnou pozici člen/ka auditorského týmu.

Neholí si nohy. Jsou ošklivé, nemají rády sex a pravděpodobně jsou to lesby. A hlavně – nenávidí muže. To jsou jen některé stereotypy, které s oblibou kolují o feministkách nejen po hospodách, ale i třeba v Poslanecké sněmovně. Jaké jsou ale feministky doopravdy? Kam směřuje dnešní feminismus? A může být feministou muž?

Norsko je dnes mnohými bráno jako ideál rovnosti a rovnoprávnosti, a to nejen v otázce rovnosti rasové, ale i rovnosti pohlaví. I v tamní společnosti ale stále přetrvává řada předsudků a izolace některých menšin, mezi něž patří i Romani a Roma. Ve zvlášť obtížném postavení jsou romské ženy, které musí čelit útisku nejen od většinové populace, ale i v rámci vlastní komunity. Jsou to proto zejména ony, kdo potřebují pomoc a podporu ve společnosti, která jim do cesty staví jen překážky.

Jak všichni víme, Skandinávské země patří v oblasti vyrovnaného zastoupení žen a mužů k nejprogresivnějším a v celosvětových žebříčcích, které hodnotí míru reprezentace osob obojího pohlaví v různých společenských oblastech, zaujímají tradičně přední pozice. Uvítali jsme proto možnost vycestovat v dubnu letošního roku na pracovně-studijní pobyt do norského Osla a blízkého okolí, a to díky podpoře ze strany Open Society Fund Praha, který skrze program „Dejme (že)nám šanci“ cestu financoval a organizoval převážnou část programu.

Ženy jsou téměř v každé společnosti oslavovány jakožto něžné a křehké bytosti, jejichž hlavní životní rolí a náplní je mateřsky se starat o rodinu a předávat svým potomkům takové hodnoty, které budou v souladu s většinovou představou o národní identitě. Na ženách tedy visí břímě jakési ctnosti národa, kterou mají za úkol chránit a předávat dál. Na ženy se také běžně nazírá jako na nenásilné bytosti, které se válečného násilí přímo neúčastní. Tyto představy či dokonce předsudky o ženách jsou ovšem velmi jednostranné, a proto dosti nepřesné.