Jak vnímáme sami sebe a jak vnímáme jiné lidi je důležitou součástí našich životů, ať už se nad nimi zamýšlíme vědomě nebo jsou to procesy, které právě volně probíhají výhradně v našem podvědomí. Významnou roli ve formování sebeúcty, sebepojetí a obrazu vlastního těla ale nehrajeme jen my nebo několik jednotlivců v našem okolí, jedná se o celospolečenskou záležitost, úzce spjatou s konkrétní kulturou, politikou a společenským kontextem, ve kterém se pohybujeme

Nic před pěti lety nenasvědčovalo tomu, že by bezproblémové dítě jako Ada mohlo propadnout anorexii. Ve škole premiantka, mezi dětmi oblíbená, fungující rodina, talent skoro na všechno. Nenápadný nástup nemoci vyčte ale z některých příznaků jen odborník. Pediatři mají většinou o anorexii zcela zkreslené představy, stejně jako většina laiků.

Globální trend zdravého těla a naplnění velmi specifických forem krásy postihuje téměř všechny bez výjimek, honba za zdravím je však v moderním pojetí kulturně podmíněná a zasahuje masivně především západní svět. Důraz, který klademe na zdraví a krásu, není otázkou posledních dvou století, velké téma to bylo již od antiky. V současném diskurzu zdravé tělo a krása vytváří normativní představy o „ideálním člověku“, žitou realitou ale zdaleka není pro všechny.

Následný text je extraktem z kapitoly „Ženy: tělo“, knihy s prvky narativně vizuální analýzy s názvem „Naděje je na druhém břehu: životy pražských žen bez domova. Tu v rámci tříletého výzkumu realizovala organizace Jako doma. Kniha vyjde v září 2016 a mapuje příběhy jedenácti žen bez domova, z nichž jedna v průběhu výzkumu zemřela násilnou smrtí, a další dvě ženy zmizely beze stop.

Naše tělo ne vždy vypadá, jak bychom si přáli. Někdo nad tím mávne rukou, někoho to trápí a rozhodne se s tím něco dělat. Ponechme stranou důvody, které nás vedou k nespokojenosti, prostě to tak je. Možnosti na změnu tu jsou. Jaké a pro koho a za jakých podmínek? Pohyb nebo nový účes nám ke spokojenosti často nestačí. Ale ejhle, nejen titulní stránky časopisů, i chirurgické zákroky mají svůj jasný genderový řád. Jak může vypadat cesta za vysněným tělem, pokud se v těch škatulkách pořád nějak ne a ne najít…

Nová koncepce rodinné politiky, kterou připravuje Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV), obsahuje mimo jiné i návrh, aby byla zvýšena věková hranice (z 39 na 43 let) pro umělé oplodnění ženy hrazené ze zdravotního pojištění. Ačkoli to není téma, které masově hýbe společností, pro řadu lidí je to dost významný krok. Pro rubriku Protipól jsme se tentokrát zeptali dvou lidí, kteří s těmi, co se jich to týká, přicházeli nebo přichází dennodenně do kontaktu.

Jaké mají ženy v České republice aktuálně možnosti kontrolovat své tělo tak, aby otěhotněly, kdy a kolikrát chtějí, nebo neotěhotněly vůbec? Jaké mají možnosti ovlivňovat své rodičovství muži? A jak to vidí společnost? Zjišťovali jsme v následujícím článku.

"... a opravdu jsem začala, tak jako to dělají děti, nazývat věci jejich pravými jmény, abych znovu poznala sebe a svět, abych vyprávěla svůj příběh, protože já existuji, já zcela jistě existuji. Ve světě, v němž bych chtěla žít, který si vytvářím pro sebe a pro ty, které jsou mi podobné, není místo pro slova bez významu. Můj příběh tvoří skutečnost. Je to čin v tomto světě."¹

Nedávné diskuse a ostré názorové střety týkající zpřísnění možnosti umělého přerušení těhotenství v Polsku rezonují i v našem prostředí. Jistě, „nejsme Polsko“ a vliv katolické církve a spřízněných názorových hnutí není u nás ani zdaleka tak silný. Přesto, nejsme v otázkách interrupcí až příliš liberální? Aby si každá a každý z nás, žena či muž, mohl tuto otázku alespoň pro sebe zodpovědět, je zapotřebí mít alespoň elementární povědomí, jak na tom v této oblasti jsme. Jaká je tedy situace s potraty v České republice?

Letos v srpnu proběhla v Praze kromě Prague Pride také alternativní akce  pod názvem Alt*Pride, která se jasně vyhranila proti asimilačním tendencím v rámci LGBT komunity. Alt*Pride tak nešla cestou tradiční apolitičnosti Prague Pride a otevřela prostor všem identitám, bez nutnosti přizpůsobení se obecnému mainstreamu. Jaký je smysl takové alternativní pride a proč ji potřebujeme?