Slavnostní otevření knihy Pavly Frýdlové Ženská vydrží víc než člověk

Dvacáté století v životních příbězích deseti žen

„Vyprávějte nám, prosím, o svém životě a začněte, kde chcete“,
tak zněla úvodní pobídka, kterou tazatelky-výzkumnice zahajovaly rozhovory se ženami tří generací, na jejichž podkladě vznikla ojedinělá publikace Pavly Frýdlové Ženská vydrží víc než člověk, s podtitulem XX. století v životních příbězích deseti žen. Knihu vydalo Nakladatelství Lidové noviny a Gender Studies, o.p.s. a 17. května 2006 byla slavnostně otevřena setkáním ve vlídném prostředí salónku Týnské literární kavárny v Praze.
Ženská vydrží víc než člověk je v pořadí již čtvrtou knihou Pavly Frýdlové, která vznikla na základě rozhovorů Paměti žen, rozsahem ojedinělého mezinárodního projektu vedeného Gender Studies, o.p.s., a jak Pavla na setkání sama podotkla, „materiálu by bylo na dalších deset knih, kdyby ovšem nebylo tak obtížné sehnat v našem prostředí peníze na podobné záměry“.
Projekt Paměť žen iniciovala v roce 1995 socioložka a zakladatelka Gender Studies v Praze, Jiřina Šiklová, která cítila nutnost podívat se na život žen ve střední a východní Evropě našima (nikoli západoevropskýma či americkýma) očima. Původně jej tvořila série třiceti zkušebních rozhovorů realizovaných členkami Nadační rady Gender Studies. Ty byly doslova zaskočeny bohatstvím a obsažností informací, které se jim podařilo shromáždit, ale také spontánností a hloubkou výpovědí dotazovaných žen.
Jiřina Šiklová od začátku usilovala o to, aby se projekt rozvíjel v mezinárodním měřítku. Okamžitě o něj projevilo zájem 52 ženských center, ale v takovém rozsahu byl projekt především z finančních důvodů nerealizovatelný. Kromě českého týmu se jej účastní týmy z Německa (z bývalé NDR), Polska, Srbska a Černé Hory, Chorvatska, Slovenska a Ukrajiny, které si mohou dovolit díky vlastním fundraisingovým aktivitám na projektu dlouhodobě participovat.
Těžiště projektu Paměť žen spočívá v zachycení životních zkušeností a názorů žen tří generací (narozených v letech 1920-1960) metodou oral history a narativního interview, které umožňují vypravěčkám, aby samy určily, co pokládají ve svém životě za důležité, co chtějí sdělit a zachovat pro budoucí generace.
Všechna interview probíhají podle stejné metodologie, každý tým se zavázal realizovat minimálně dvacet rozhovorů v každé ze tří stanovených generací: ženy narozené ve dvacátých letech, ženy narozené ve třicátých letech a ženy narozené ve čtyřicátých až šedesátých letech. Dosud se podařilo realizovat kolem pěti set rozhovorů, z nichž každý má průměrně 60 až 80 stran. Všechny rozhovory jsou kompletně transkribovány a spolu s doprovodnými materiály archivovány v mezinárodním archivu projektu, umístěném v prostorách pražského Gender Studies, o.p.s. Bohatý biografický materiál je východiskem pro publikační činnost v jednotlivých zemích, celou řadu podprojektů, z nichž jmenujme alespoň Paměť romských žen a Paměť žen - obětí holocaustu, a také pro rozhlasovou a filmovou činnost - na našich obrazovkách jsme měli možnost shlédnout dokumentární film Válka v paměti žen, zachycující specifické zkušenosti žen za 2. světové války.
Organizaci Gender Studies se podařilo vydat první knihu z projektu vlastním nákladem v roce 1998. Narazila však na nezájem ze strany knihkupců, kteří argumentovali tím, že čtenáře/-ky nezajímají osudy bezejmenných žen. Iniciátorky projektu se naopak domnívají, že (cituji z knihy) „každý lidský život je jedinečný, každý životní příběh je neopakovatelný“ a čtenář byl vždy ochoten přečíst si příběh neznámého člověka. Vzpomínky žen navíc - a v tom se domnívám, tkví hlavní přínos projektu - doplňují nebo i zpochybňují pojetí dějin tak, jak je známe z učebnic dějepisu a z mnoha historických knih. Ženy byly dosud z aktivního utváření dějin systematicky vylučovány, neboť jen muži měli moc určovat, jak chápat dějiny a co je či není jejich relevantní součástí. Muži však zpracovávají historické události z jiného úhlu pohledu, než jak jsou uchovávány v paměti žen, mají tendenci sklouzávat k objektivizaci událostí, zatímco ženy líčí události ze subjektivního pohledu tak, jak lidé skutečně žili. Na rozdíl od mužů se nezaměřují na vylíčení velkých historických událostí a své aktivní účasti v nich, ale subjektivním pohledem líčí život jako takový. Tak například narození dítěte je většinou žen chápáno jako nejdůležitější událost jejich života a dokáží ji zařadit do celkového dějinného rámce. V knize Pavly Frýdlové se nám tak otevírá možnost pohlédnout na historické události tímto novým a neotřelým způsobem.
Jiřina Šiklová při slavnostním otevření knihy vyzdvihla propracovanost metody oral history Pavly Frýdlové a zdůraznila, jak důležité a náročné je vybrat vhodné protagonistky životních příběhů. Z deseti žen narozených v letech 1917 - 1939, které se svěřily se svými životními příběhy v knize Ženská vydrží víc než člověk a zároveň nám tak poskytly svůj specifický pohled na dvacáté století, přijala pozvání na setkání v Týnské literární kavárně paní Soňa Hendrychová, Věra Šťovíčková a Ing. Marie Vnuková. Z jejich vyprávění na nás vyzařoval nezdolný životní optimismus spolu s moudrostí a životním nadhledem, který jedna z nich při bilanci stáří shrnula kouzelnou větou: „Když se člověk dožije, tak si užije!“
O své zkušenosti s vedením rozhovorů se kromě Pavly Frýdlové, která nás setkáním provázela, podělily také další členky týmu Paměť žen, Dana Musilová a Mirka Holubová. Hlavním úskalím bylo podle nich přesvědčit dotyčnou ženu, o jejíž osud se předtím nikdo nezajímal, že její život je neopakovatelný, jedinečný a že má smysl jej vyprávět. Je třeba vytvořit atmosféru důvěry, kdy tázaná žena cítí, že její slova nebudou překroucena či zneužita. Během rozhovorů je nutné sama sebe upozadit, aby mohla nastat atmosféra souznění a empatie. Takové rozhovory pak trvají hodiny, ale někdy i dny a týdny nebo dokonce roky, jako v případě Kateřiny Pošové, která s pomocí Pavly Frýdlové zveřejnila svůj životní příběh ve vzpomínkové knize Jsem, protože musím. Paní Pošová se na setkání zamyslela nad otázkou, zda příběhy pamětnic mohou zaujmout i (datem narození) mladé lidi. Když prý vešla do třídy šestnáctiletých studentů a sdělila jim, že v jejich věku měla již dítě, přišla o rodiče a měla za sebou rok strávený v koncentračním táboře, okamžitě si získala jejich pozornost.
Jaké poznání jsme si ze setkání odnášeli? Především to, že život se ubírá svými cestami a nikdy jej nelze přesně nalinkovat. Také to, že s odstupem času pohlížíme na různé události našeho života jiným úhlem pohledu a to, co nám kdysi připadalo důležité, dnes pokládáme za nicotné. Osobní výpověď žen nám možná také nabourá naše tradiční představy o mnohých historických událostech a řekne nám snad i něco nového o nás samých. Nezbývá, než abych vám popřála příjemné čtení a pokud byste se po knize Ženská vydrží víc než člověk marně sháněli u vašeho knihkupce, určitě je k dostání v knihkupectví Gender Studies v Gorazdově ulici v Praze 2.
Alice Rutková
Foto: Anna Nevědová
Pavla Frýdlová, spoluzakladatelka Gender Studies,
je koordinátorkou projektu Paměť žen, z nějž připravila několik publikací: Všechny naše včerejšky I a II (1998), Epistolae (1999), Kateřina Pošová - Jsem, protože musím (2003), rozhlasový cyklus Válka očima žen (2005) a dokumentární film Válka v paměti žen (2005). Její předchozí publikace jsou spojené s filmem: Malý labyrint filmu (s Janem Bernardem, 1988), Philippe Noiret - Hvězdou proti své vůli (1995), FrauenFilme in Osteuropa (1996).