Ačkoliv intersex* lidí existuje zhruba podobně jako zrzavých nebo zelenookých lidí, zůstávají stále neviditelní. Marginalizaci a nepochopení navíc čelí dokonce i uvnitř LGBTQ+ komunit. Proto jsem dnes pozvala M. (přeje si zůstat v anonymitě), která se věnuje aktivismu, osvětě a destigmatizaci intersex* lidí. Známe se z queer akcí a demonstrací. Na loňském Act*Pridu mluvila o intersex tematice na jedné z diskuzí. 

V roce 1991 JIŘINA ŠIKLOVÁ založila Gender studies, protože jako socioložka si uvědomovala, že tento obor v ČR chybí, a že gender je důležitá sociální kategorie, která významně ovlivňuje životy lidí. Je mi velmi líto, že se nedočkala oslavy 30. výročí, které si připomeneme letos na podzim. Po celou dobu existence GS s námi zůstala v kontaktu, i když aktivní působení předala mladším generacím. Sledovala nás z povzdálí, ale stále tu byla se svou osobitou životní moudrosti a velkým srdcem. Svým odkazem bude stále s námi, je mi ctí, že za celý tým GS můžu říct, že byla součástí našeho života po profesní i osobní stránce. 

Tanec je základním a přirozeným lidským projevem. Je specifickou tělesnou aktivitou, při níž se snoubí fyzický výkon s vytříbenou duševní činností. Může mít různé pohnutky či podoby, mnohdy obsahuje aspekt performance. Tělo se pak stává subjektem i objektem zároveň. A protože se jedná o lidské tělo, nemůže být od ducha zcela odosobněno, v rámci interpretace i reflexe – z části kvůli kinestetické empatii, z části společenskému tlaku. Komu ale tančící tělo patří? Kdy se stává veřejným aktem? A komu přísluší je soudit? Kde jsou hranice estetiky a etiky? Kdo určuje míru jeho odhalení? A proč vlastně tančíme?

Kdyby vagíny měly sny, mohly by mít podobu, s níž přichází Marie Lukáčová ve výstavě nazvané Vagina Fantasy, kterou je možné vidět v galerii Artwall na opěrné zdi pod Letenskými sady do konce června. V ní vulvám rostou křídla, chapadla, copy a ústa. Obrazy vagín v podobě květin, lastur či ptáků připomínají surrealistickou tvorbu Toyen a s poetičností i vtipem nabourávají pojetí ženských rodidel jako nečisté tělesné partie spojované s pocitem nejistoty a studu, o níž se pro jistotu raději nemluví.

Jak shrnout 14 let bytí modelkou a zároveň feministkou do nějaké souvislé reflexe o těle? Těžko, ale pokusím se o to. 

Ciocia Czesia (čti Ťoťa Češa – zdrobnělina od jména Česlava, neboli také „česká tetička“) – neformální pro-choice skupina poskytující informace a podporu v přístupu k interrupcím pro osoby z Polska, které se ocitly v situaci nechtěného těhotenství. Vznikla „zdola“ v Praze v říjnu 2020 v reakci na přijetí usnesení o zákazu potratů z důvodu poškození plodu polským provládním ústavním soudem.

Přinášíme čtenářské tipy pro děti i dospívající, které nezúží jejich pohled na svět na modrou, nebo růžovou, na tituly pro kluky, nebo pro holky. Barev je na světě mnohem víc, není třeba si žádnou z nich zakázat. Feministické smýšlení po přečtení nezaručujeme, ale širší rozhled slíbit určitě můžeme. Knihy vybírá a celou rubriku připravuje Kateřina Čopjaková, literární a komiksová kritička týdeníku Respekt a Radia Wave.

V nejisté době pandemie Covidu-19 se těžko plánují akce, a tak jsme se po loňském roce poučili a rozhodli se Girls Day uspořádat poprvé online.

O feminismu a genderu v sociální práci si povídáme v rozhovoru s Evou Dudovou, zakladatelkou sociálního podniku Přestupní stanice, který zaměstnává lidi bez domova. Eva vystudovala sociální práci na FF UK a dlouhodobě se věnuje oblasti bezdomovectví, postavení žen ve společnosti, sociálnímu podnikání a slow fashion.

Ve druhé polovině 19. a počátkem 20. století lze zaznamenat posun paradigmatu od morálních závazků až po zrod sociální práce jako profese. Změnu paradigmatu vyvolala doba industrializace, kdy se stala pomoc lidem závislým na druhých v kompetenci rodiny, církve a komunity nedostačující, a tak si vynutila konstrukci nového společenského mechanismu určeného k tomu, aby se s ní společnost vypořádala. Za dobu vývoje této profese lze jmenovat mnoho průkopnic, které se na našem území zasadily o její vybudování.