[ 30.11.2005, Alena Králíková, Gender Studies, o.p.s. Rovné příležitosti > Trh práce ]

Časopis Marianne je určen ženám, které ví, že "život začíná ve třiceti". Jeho koncept není odnikud převzatý, naopak je českým originálem. Zabývá se slaďováním pracovního a rodinného, resp. soukromého života, mezigeneračními vztahy žen, výchovou dětí, životním stylem, vzděláváním...
Od samého počátku za ním stála Mirka Vopavová - nejdříve šéfredaktorka Marianne, dnes ředitelka redakcí vydavatelství Hachette Filipacchi. A protože vymyslela časopis pro ženy, se ženami pracuje a na vlastní kůži zažívá i řeší celou řadu aspektů rovnosti žen a mužů v praxi, oslovila ji organizace Gender Studies, o.p.s., aby 14. listopadu moderovala konferenci Role rovných příležitostí v prosperitě podniku.
Mirka Vopavová příspěvky zajímavě glosovala a nás napadlo požádat ji i o rozhovor.

Jaké téma v rámci diskuse o rovných příležitostech žen a mužů považujete za nejpalčivější a proč?

Snažíme se změnit postavení žen v pracovním světě vymyšleném na míru mužům. Navíc mužům před mnoha sty lety. Sama sebe se často ptám, zda je současná filozofie pracovního života vůbec reformovatelná; jestli neplýtváme energií, když se tento paskvil snažíme zlepšit. Koncepce mužského pracovního světa je dinosaurus, který přestává vyhovovat i mužům samým.

Jak Vy sama "politiku" rovných příležitostí vnímáte a jak se odráží v redakcích časopisů, které vedete?

Často čtenářkám v různých souvislostech připomínáme, že to, co chtějí, dostanou. Pokud nechtějí nic, dostanou "nic". Otevřeně i mezi řádky jim říkáme, že odmítnutí se dá vždycky nějak řešit, ale když o nic nepožádají, nemohou čekat zisk. Marianne se jim snaží dodat sebevědomí, Elle inspiraci.
Moje personální politika obsahuje mimo jiné "pozitivní diskriminaci" mužů. Ženské časopisy přirozeně přitahují především ženy, já se ale do všech kolektivů snažím protlačit i muže. Jednopohlavní kolektivy rychle ztrácejí smysl pro realitu.

Lze v ohlasech čtenářek (a čtenářů) ženských časopisů na články týkající se rovného postavení žen a mužů, rozdílů v příjmech apod. vysledovat za dobu existence Marianne a Elle na českém trhu nějaký posun?

Elle je tu deset let, Marianne pět, a posun je obrovský.
Před deseti lety jsme novátorsky prozradili českým ženám, že si mohou s čistým svědomím koupit kabát za polovinu platu, požádat manžela, aby umyl nádobí a pohlídal děti, a večer jít s kámoškami na dvojku vína. Že by měly mít stejný plat jako kolega, který dělá stejnou práci. To bylo převratné až šokující.
Kdybychom něco podobného napsali dneska, znělo by to jako výzva, aby dýchaly. Posun ale udělala celá společnost. Co mi ovšem připadá zvlášť radostné, je, že ambiciózní ženy přestávají dokola vykřikovat, že nejsou feministkami. Slyšet feministku říkat, že není feministkou, je skličující. Je to jako když se fotbalista snaží vypadat jako filozof. Z toho mám také deprese.

Jak je tomu v případě časopisů pro muže, které Hachette Filipacchi vydává?

Naše vydavatelství vydává časopis Maxim, ironický, vtipný a chytrý časopis pro muže, kteří mají zvýšený kvocient hravosti a neuvěřitelný smysl pro nadsázku. Maxim otázky práce a kariéry prakticky vůbec neřeší. Je to dáno tím, co představuje lifestylový časopis pro ženu a co pro muže. Zatímco pro ženu bývá "její" časopis velmi důležitým a důvěrným společníkem, snad až životním kompasem, pro muže je pánský časopis prima zábavou na pár hodin, inspirací k nákupům, cestování... Odpovědi na tyto otázky budou hledat v Hospodářských novinách.

Jakou roli do budoucna připisujete právě Marianne a Elle ve zvyšování genderové citlivosti ke stereotypům, tradicím apod.?

Myslím, že naším nejbližším cílem je zboření novodobého snu o Superženě, která kojí ve své prostorné designové kanceláři v 18. patře mrakodrapu, za současného vití adventních věnců, telefonování s bankou ve Švýcarsku a myšlenkách na divoký sex, který bude mít večer se svým mužem. Až vyženeme z duší našich čtenářek i našich vlastních tento blud, nám všem se hodně uleví.

Moc děkuji.