[ 21.11.2005, Tereza Brdečková Kultura > Kultura a umění ]

Za Evou Švankmajerovou…

Eva a Jan Švankmajerovi úzce spolupracovali, ale Švankmajer zdůrazňoval: „Eva má svůj samostatný umělecký program a pokud pracuje na mých filmech, je to pro ni „jen“ zakázková činnost.“ Loňská společná retrospektivní výstava Jídlo ve Valdštejnské jízdárně vyrážela dech i těm, kdo dílo Švankmajerových znali. Byly to dějiny boje imaginace a vtipu proti totalitě a životnímu stereotypu, a přitom výstavu přijímali s nadšením děti i odborníci.

Tehdy se jeden kritik zmínil, že „obrazy Evy Švankmajerové zůstávají ve stínu Jana.“ Takový příměr je školní ukázkou sexismu („není tak dobrá jako její manžel a tím, kdo to posoudí, jsme my, muži“), ale hlavně sleduje nebezpečnou myšlenku, že v umění je jako ve fotbale někdo první a ostatní prohrávají. Jenže měřítkem uměleckých hodnot je pouze čas, a před tím Eva Švankmajerová už obstála. Imaginace, vtip, vnitřní odpovědnost za stav světa a zároveň děsivý sarkasmus promlouvají z jejích obrazů a básnické tvorby (sbírka Dosud nenamalované obrazy). Ona i její blízcí byli nad takzvaná vítězství povznesení už proto, že svá nejlepší léta prožili za normalizace jako nevítaní outsideři. Surrealismus totiž nepředstavoval styl, ale životní postoj, vůli odevzdat se imaginaci a nastartovat v sobě schopnost naprosto svobodně prožívat a tvořit. Komunisté střežili státní hranici, jenže niternou hranici mezi zotročenou vnější existencí a osvobozenou myslí hlídat nemohli a surrealisté je proto rozčilovali.

Koncem šedesátých let Eva Švankmajerová zazářila jako feministická hvězda. Její Emancipační cyklus byl odpovědí na slavné obrazy, kde nahé ženské ženské postavy nahrazovali nazí muži: Zrození Venouše, Snídaně v trávě. Normalizaci prožila mimo oficiální kruhy, pracovala sama nebo v surrealistické skupině, zřídka pro film, psala básně, od roku 83 se podílela na Švankmajerových filmech. Pak přišla svoboda a s ní umělci, kteří pokládají mediální prezentaci za součást svého odkazu. Tohle ovšem Evu Švankmajerovou nezajímalo, soustředila se na jiné věci. „Uvidět neznamená jen dívat se, nýbrž především pochopit tvar či myšlenku ve stavu zrodu“ napsal o ní Vratislav Effenberger. Pro Evu představovala myšlenka ve stavu zrodu často krvavý zápas, jemuž se ale člověk nesmí vyhýbat. Proto je také její umění těžce přístupné pro ty, kdo o tomhle nechtějí nic vědět.

Z jejích objektů i poezie je jasné, nakolik ji od mládí provázela myšlenka na smrt. Nechávala si ji pro sebe a v každodenním životě působila jako přátelská a nekomplikovaná žena. Od čtvrtka po ní zůstala v diářích mnoha přátel poznámka: „schůzka s Evou.“

Tereza Brdečková