[ 16.11.2005, Multikulturně > Ženy ve světě ]

proFem o.p.s. a Gender studies o.p.s. Vás srdečně zvou na na předvánoční prezentaci knihy

Mírotvorkyně. Jedenáct portrétů žen z celosvětového mírového hnutí

německé autorky a novinářky Ute Scheub

v úterý, 22.listopadu, 18 hodin

v prostorách knihovny Gender Studies, Gorazdova 20, 120 00 Praha 2

se Sašou Lienau a Miluš Kotišovou

Kniha vyšla v proFem o.p.s. proFem ji dlouho připravovala a některé z portrétů byly průběžně při vzniku publikovány v českém jazyce na webových stránkách proFem.

Dr. Jiřina Šiklová ve své recenzi ke knize v magazínu A2 z minulého týdne napsala:

„Ute Scheub vedla rozhovory s 11 ženami, které se v posledních letech  významně angažovaly při řešení různých etnických, politických i válečných konfliktů. Jména organizace matky vojáků nebo „ženy v černém“ jsme již slyšeli. Teprve zde jsem se dozvěděla, jak Izraelka Gila Svirska a Palestinka Farhut -Naser v době nekončících izraelsko-palestinských střetů  zorganizovaly setkávání žen z obou stran, které byly oblečeny v černém. Stály tam, mlčely, ozbrojení muži je odháněli, jiní jim nadávali, že jsou zrádkyně Izraele nebo zase Palestiny, ale nakonec přece jen některé střety zastavily. .....Základní idea: odmítly být nepřítelkyněmi.

.....Masakry na civilním obyvatelstvu „nedělali ani Srbové, ani Chorvati, ani Bosňáci, ale militaristické a paramilitaristické skupiny - ozbrojené bandy mužů“, říká Bosiljka Schedlich, která vytvořila v Berlíně multikulturní centrum pro uprchlíky z bývalé Jugoslávie. ... Přestože tyto události jsem sledovala ..., teprve na detailech v této knize jsem si uvědomila, jak “mužsky“ vnímáme historii: jen přes tzv. historické události. A opomíjíme traumata, předávaná přes generace. I nevyslovená traumata. …

Teprve z rozhovoru autorky s Bonny Dikongue z Kamerunu jsem pochopila desetiletí neřešené zdroje nenávisti Tutsiů a Hutuů vwe Rwandě, které napřed vedly k exilu statisíců Tutsiů, a pak, v roce l994 (to je přece nedávno!) k systematickému, sto dní trvajícímu vyvražďování.Více jak 800 000 lidí bylo zavražděno, převážně „ručně“, tedy mačetami. Mezinárodní společenství zdálky přihlíželo…

Další zpovídaná žena se odvolává na Gándhího a zase další se podílela se na založení „mírových brigád“ postupně v šestnácti zemích.V Kolumbii, Guatemale, Mexiku, Indonésii… A pak je tu rozhovor s bývalou kostarickou ministryní, která prosadila, že sexualizované  válečné násilí není již interpretováno jako „delikt zraňující důstojnost“, ale jako porušení Ženevské konvence na ochranu civilního obyvatelstva. Ve výčtu zásluh žen uvedených v knize Ute Scheub bych mohla pokračovat. Po ženě z Kolumbie povídá o své činnosti žena z Iráku, inženýrka z Afganistánu, Krishna Ahooja-Patel z Indie, další žena je z Velké Britanie a Goss-Mayer z Rakouska.

Až do roku l989 jsme o těchto událostech skoro nic nevěděli. Kdo by taky tehdy mohl zde psát třeba o působení Rudé Armády v Afganistánu? A kdyby někdo tehdy psal o chování amerických vojáků třeba ve Vietnamu nebo na Filipinách, tak bychom to považovali za propagandu zase z té druhé strany. Teď tyto události sice můžeme sledovat, ale jsme často zahlceni pseudoudálostmi…”