[ 19.10.2005, Linda Sokačová Feminismy > Feminismus ]

proFem se zaměřuje na poskytování poradenských služeb ženám a konzultací ženským projektům a organizacím. V oblasti ženských lidských práv se věnuje politickému lobbyingu, mezinárodnímu networkingu a vydávání publikací.

Myslíte si, že v České republice je státními institucemi dostatečně prosazována genderová problematika?

Myslím si, že není dostatečně prosazována. Já už sleduji téměř 12 let, jak se tato problematika vyvíjí. Počátky se týkaly spíše toho, jestli se feministické názory dovedou v české společnosti prosadit tak, aby došlo ke skutečné rovnosti žen a mužů. Dnes se mluví o prosazování rovných příležitostí žen a mužů v rámci celkového prosazování rovných příležitostí všech možných skupin, které jsou ve společnosti označovány jako okrajové. Jde o etnické skupiny, sexuální skupiny a vedle toho je problematika gender jako jedna z vedlejších. Já považuji situaci, kdy 50% obyvatelstva nemá stejná práva jako druhých 50% obyvatelstva, za absolutně absurdní. A zařazovat tuto otázku do okrajových záležitostí považuji za šílené. Instrumenty, které ČR do této doby vyvinula, jsou podle mého nedostatečné. Jsou tak schované, že velká část obyvatelstva neví o tom, že by tu něco takového fungovalo. A to už ukazuje vůli české vlády, respektive zastupitelských orgánů brát tuto otázku vážně.

Vidíte v této oblasti nějaký pozitivní nebo negativní posun oproti minulosti?

Celkově si myslím, že k velkému posunu nedošlo.V detailech samozřejmě ano. Mluví se o otázkách rovnosti. Hovoří se o diskriminaci na pracovním trhu. Před několika lety nebylo možné takovouto otázku vznést, protože panovalo všeobecné přesvědčení, že máme stejné šance a stejné možnosti. Tím bylo toto téma uzavřené i pro většinu médií i politiků. Existují různé statistiky a o tomto problému se hovoří. Zatím se však spíše mluví, správná opatření nejsou vytvářena. Obdobně to vidím v posunu otázky násilí na ženách. Tam se ve společnosti pohnulo hodně, jak k pozitivnímu, tak k negativnímu. Od situace „my tu žádné takové problémy nemáme, to je import ze západu“ k dnešní situaci, kdy násilí na ženách patří k prioritám vlády, ke kterým zavedla celou řadu opatření a vznikly pracovní skupiny při ministerstvech. Na druhé straně se detailní problematika násilí na ženách ztrácí ve všeobecné kriminalitě a násilí. Je tu silná tendence toto téma od-genderovat. O násilí na ženách se mluví, ale posunuje se to k negenderovému tématu. Mluví se a je to pozitivní i negativní.

Jaká genderová témata se v současné české společnosti řeší a jaká témata by se měla řešit?

V tématu násilí na ženách existuje ještě velká mezera. Je to běh na dlouhou trať. Vstupem do EU možná nastala doba, kdy by i česká vláda mohla více srovnávat jak legislativní záležitosti, tak i postupy a praxi v ostatních zemích. A pokud se Česká republika bude objevovat stále na konci, možná se začne snažit, aby tam už nebyla. A to jakákoliv vláda. Celkově si myslím, že vstup do EU má na vývoj genderových témat v ČR pozitivní vliv. Ale nedělám si zbytečné iluze. Znovu jsem to ukázala na problému násilí na ženách, protože je naší organizaci nejbližší, ale obdobně je to s problematikou na trhu práce i se začleněním žen do politického života. Pomoc vstupu do EU se rozvíjí spíše společenská diskuze. Neziskové organizace mají nyní lepší možnosti, lepší argumenty, které spočívají ve srovnávání. To bylo možné už dřív, ale dnes je to účinnější. Srovnávání s okolními zeměmi nebylo bráno tak vážně. Proč to jinde jde jiným způsobem, proč to není možné v ČR? V genderové oblasti je existence a činnost neziskových organizací nezbytná. Tendence státního aparátu je taková, vzít nějakou problematiku a zpracovat ji tak, že jí nikdo nerozumí. A v tom jsou právě neziskové organizace důležité.

Vy jste stála na začátku genderových a feministických organizací v České republice. Jak se podle Vás tyto organizace vyvíjely?

Je vidět veliký posun. Když jsem se vrátila před 11 a 12 lety do České republiky, tak se nedalo o feminismu nebo ženské otázce vůbec mluvit. Stále bylo slyšet: „My žádné -ismy nechceme.“ Na počátku vznikaly hodně specializované organizace a tak se začalo pracovat na obecné rovině rovnosti. V oblasti násilí na ženách tak vznikla Rosa a ta se definovala jako ženská organizace poměrně důrazně. Od té doby se udělal obrovský kus práce. K otázkám rovnosti se dostává nová generace žen se širším rozhledem. Organizace už umí vyjádřit to, pro co pracují, a mají potenciál lidí, kteří je poslouchají. Obrací se na ně i individuální ženy s problémy kam dál, co dělat. Navíc se většina organizací profesionalizovala.

Co podle Vás nejvíce ovlivňuje současné postavení ženských organizací?

Jednak je to veřejnost, a pak samotná práce neziskových organizací. Ta dospěla tak daleko, že se o tyto témata veřejnost zajímá, dodává to těmto organizacím náboj, chuť pracovat. Existuje tu samozřejmě i řada dalších faktorů, protože neziskové organizace nejsou ve společnosti schopny změnit všechno. To největší negativum je určitě podfinancovanost a nezájem státu. Organizace pak nejsou schopny zajistit svým zaměstnancům a zaměstnankyním kariérní a profesní vzestup. A často nemohou pracovní místa zabezpečit ani na rok dopředu. To je velmi silné negativum. Když skončí financování projektu, ženy odejdou, což je pochopitelné. Lidé potřebují z něčeho žít a dobrovolníci chod organizace nezajistí. To jde pouze po určitou dobu. Je potřeba určitá profesionalita, i když to slovo nemám příliš ráda. Rozumět tématu, na kterém se pracuje, získávat lidi a k tomu je třeba času. proFem není v této nejistotě výjimkou. V současné době je podle mých informací ohroženo tak 10-12 organizací, které nemají zajištěné financování. Velkou roli hraje právě přechod související se vstupem do EU.

Jaké jsou vaše zkušenosti s grantovými řízeními na úrovni ČR a Evropy?

proFem se od samého začátku ucházela o finanční prostředky z fondů EU. To bylo zajištěno tím, že jsme měly dobrý finanční základ od našeho hlavního sponzora. Získávání tehdejších grantů EU nebylo vůbec jednoduchou záležitostí. Především se v tom organizace nevyznaly. My jsme měly výhodu právě v dobrém finančním základu a podpoře žen z německé Frauen-Anstiftung. Pro nás tedy bylo možné jít hned do Bruselu. Braly se za nás tehdy političky z Evropského parlamentu, německé sociální demokratky. My jsme pak měly dobré zkušenosti a vstupovalo se nám dobře do předvstupních fondů EU, např. u NROS.

Toto je zajímavá informace. Podle analýzy Gender Audit, kterou provedlo Gender Studie, ženské organizace příliš úspěšné nebyly a v podstatě ani neměly kde žádat.

To si také myslím. My jsme měly podporu, o které jsem hovořila, měly jsme určité zkušenosti. Uspěly jsme v grantovém řízení v Bruselu a pak to pro nás bylo jednodušší. Věděly jsme, co je po formální stránce pro fondy EU potřeba. Jaká jsou klíčová slova a témata. A věděly jsme, že rovné příležitosti jsou tak jako tak součástí evropské grantové politiky. A právě to bylo u českých agentur spravujících evropské granty těžké prosadit. NROS se dlouho učila, ale naučila se. Měli sice směrnice, kterých se měli držet, ale moc se jich nedrželi. Lidé, kteří byli ve výběrových komisích, nevybrali v prvních letech téměř žádné ženské organizace. Obrat nastal před vstupem do EU. Možná i tím, že tam přišly i nové mladé ženy, se situace změnila. Celkově si myslím, že bylo možné pro ženské organizace získávat z předvstupních fondů peníze. Bylo to možné, ale nebylo to tak. Myslím si, že malé ekologické organizace a ženské organizace měly ten samý problém. Nebyly brány vážně: „Toto není důležité, my máme jiné starosti“. To hrálo roli i u výběrových komisí různých fondů. Krátce před vstupem do EU však už povědomí rostlo. Teď, se vstupem do EU, je to jiné, vznikla velká černá díra. Teď přišly strukturální fondy a ukáže se, jak budou fungovat.

Co by se podle Vás mělo zlepšit u organizací a institucí, které spravují evropské fondy?

Určitě je důležité zlepšit hodnocení projektů. Např. dřívější hodnocení NROS bylo poznamenáno absolutní neškoleností hodnotitelů v problematice gender. To vedlo k tomu, že tyto projekty byl téměř automaticky vyhazovány. A do dneška si myslím, že je spíše náhoda, kde kteří lidé hodnotí. Pokud nebudou hodnotitelé řádně proškoleni, budou i ze strukturálních fondů genderově zaměřené organizace vyřazovány. Je nutné dělat aktivní osvětovou politiku v této oblasti jak ze strany neziskových organizací, tak ze strany státu. Státní orgány v tomto smyslu hrají důležitou roli. Je to běh na dlouhou trať.

Myslíte si, že české ženské neziskové organizace mají šanci uspět v celoevropských grantových řízeních?

Myslím, že ano. Jsou to solidně vybavené organizace, mají kontakty do zahraničí, spolupracují, a to je základní věc pro žádosti u EU, které jsou vyhlašovány přímo Bruselem. Po formální stránce nejsou žádosti tak komplikované. Je důležité umět vést projekt a vědět, že ho dokážeš udržet. Musí se umět najmout či mít dobré lidi, správně projekt zpracovat podle relevantního zákonodárství a důležité je i kofinancování. České neziskové organizace toto dokáží.

A má tento pocit i Evropská komise? Důvěřuje českým neziskovým organizacím?

Já myslím, že ano. Hraje tu roli i určitá kvóta pro nově přistoupené země a je tu i jistý zájem. Navíc západní organizace, které by měly být přizvány, mohou působit jako konzultační organizace v těchto otázkách, a to dává určitou jistotu. A západoevropské organizace tak mohou využívat další možnosti financování.

Jak se díváte na možnosti a omezení strukturálních fondů?

Musím se přiznat, že pro mě první formální podání žádosti do EU bylo velkou zkušeností. Je to velmi formalizovaná záležitost a pro řadu malých neziskových organizací takovou žádost podat bude téměř nemožné. Velké množství formulářů, klíčových slov a argumentativních řetězců. Podle mého je jednodušší podat žádost přímo do Bruselu. Navíc považuji za velmi problematické rozdělení na oblasti regionů a Prahu. Pobočky mají pouze větší organizace.

Jak vnímáte postavení rovných příležitostí jako horizontální priority? Jsou podle Vás genderové otázky v jednotlivých prioritách, grantových schématech dostatečně zohledněny?

Na tuto otázku nedovedu zcela dostatečně odpovědět. Že jsou rovné příležitosti zvlášť vyčleněné, je velmi pozitivní. Pokud se podíváme na částky, které jsou na toto téma vyčleněny, je to naprosto nedostatečné. Navíc jsou strukturální fondy silně omezené vyhraněním na téma přístupu na pracovní trh, tedy jednou určitou problematikou. Většina ženských organizací navíc nepracuje a nepracovala přímo s problematikou trhu práce. Bude pro ně proto těžké se těmto požadavkům přizpůsobit. Jiná témata nejsou dostatečně zohledňována. Opět můžu dát příklad domácího násilí – dá se zformulovat projekt na toto téma v souvislosti s trhem práce? Představte si malou organizaci v regionech, která vykonává velmi dobrou a účinnou práci, organizuje skupiny ke kulatým stolům. Jak ta se má nárokům strukturálních fondů přizpůsobit? Já mám tak trošku strach, že se jedná o vyloučení ženských neziskových organizací, když je tak halasně napsáno, že strukturální fondy jsou zaměřeny na tuto problematiku z podstatné části. Takhle to vidím já, možná se to ukáže jako mylný názor a je tam víc šancí, než teď vidím.

Před rokem a půl jste zahájili projekt zaměřený na firemní filantropii. Jaký je v této formě financování potenciál a jaká naopak omezení?

Tento projekt pro nás znamenal velkou zkušenost. Základní myšlenkou bylo postarat se o jinou formu podpory naší organizace. Šlo o přímé oslovování firem a získávání firem pro problematiku domácího násilí. Druhým prostředkem byly benefiční akce a získání známých osobností z kultury a politiky pro tuto problematiku domácího násilí. Myslím, že se potvrdila původní hypotéza. Projekt byl velmi úspěšný v tom, že se firmy daly získat pro benefiční akce. Obraty peněž byly velmi vysoké, např. AVON investoval do jednoho benefičního koncertu kolem milionu korun. Skutečný zisk z této benefiční akce byl však velmi malý, kolem 50 tisíc korun do Fondu právní pomoci ženám – obětem domácího násilí. A to jde o specializovaný fond, který je dost charitativně zaměřený – jde o přímou finanční podporu ženám – obětem domácího násilí. Kdybychom však firmy požádaly, aby nás v naší činnosti podpořily, tak nedostaneme ani halíř. Firemní ochota je v tomto omezená. Pro firmy je jednodušší, když se věnují charitě, slyší na sport, na aktivity spojené s dětmi, ale rovné příležitostí žen a mužů pro ně nejsou tématem. A to podle mě bude platit i do budoucna. Dospělá žena se o sebe musí postarat sama, není to dítě. Velká část firemní podpory jde přes známosti či nějaké osobní osoby. Firemní filantropie nestačí pro kontinuální činnost, jde pouze o jeden hodně vedlejší příjem. Tuto otázku pokládám proto, že z řad nadací i státu je slyšet velmi často to, že neziskovky mají přestat brečet a začít se o sebe starat. Tento projekt měl ještě třetí část, získání slavných osobností pro problematiku domácího násilí. A ta se v pozitivní obrátila. Spolupracující slavné osobnosti jako např. Světlana Nálepková s námi budou spolupracovat dál. Ale finančně se to neobrátí.

Jaké jsou vaše zkušenosti s financováním ze strany státu? Jaká si myslíte, že by státní podpora měla být a jaká skutečně je?

Jestliže si český stát nerozmyslí rozumnou dotační politiku vícero typům neziskových organizacím, tak se jich zbaví, protože lidé to nevydrží. Není možné pracovat z čistého idealismu a dělat všechno po večerech, protože je to práce, která je dost obsáhlá. Český stát tuto oblast podporuje naprosto nedostatečně. Priority vlády v oblasti rovných příležitostí českého státu nebyly finančně dostatečně podpořeny. Jednotlivým organizacím se podařilo proniknout do státního financování přes sociální práci, ne přes osvětovou činnost. Tento systém je však velmi omezený a vázaný na další prostředky. Pokud nejsou organizace navázány např. na církevní charitu, nemají své prostory, tak jsou ve velkém ohrožení a neví, jestli s novým rokem nebudou muset propustit personál. A tendence snižovat dotování sociální oblasti je také velmi negativní. Je tu velmi silné přesvědčení, že ty neziskovky to stejně nějak udělají. Pokud chce tato společnost trošku udržet svou občanskou společnost v té šíři a barevnosti, tak si musí také uvědomit, že jí musí dát prostor k existenci. Nejde jen o přímé financování, ale i o daňové věci. Jde i o to zajistit jakousi kontinuitu činnosti. To je naprosto centrální.

EU, stát, firmy a podnikatelský sektor a samospráva. Kdo z nich by měl mít hlavní roli při podpoře neziskových organizací?

Tato oblast je taková citlivá, mnoho lidí si myslí, že rovnost máme... Já jsem přesvědčená, že jestliže se neziskovky dostanou pouze do područí samosprávy, tak to uspíší jejich zánik. Já si myslím, že tato problematika musí zůstat na centrální úrovni. Na druhé straně to bez aktivní podpory právě z měst a krajů nepůjde. Vezměte si např. genderové rozpočtování, to usnulo dříve, než se narodilo. Byla sice vytvořena brožurka na centrální, tedy ministeriální úrovni a předána k využití na krajské a městské úrovně. Ale tam už se nějakým genderovým rozpočtováním nikdo řídit nebude.

A teď položím otázku, proč by stát měl neziskové organizace zabezpečovat.

Zabezpečovat je příliš silné slovo, já bych řekla dotovat, přispívat na část jejich činností. Celková politika i české vlády je, že občanská společnost je jedním z pilířů demokracie. Je její nutnou součástí, slouží k tomu, aby občan a občanka mohli aktivně ovlivňovat prostředí, ve kterém žijí. Volby jsou jenom jednou z možností. Občanská společnost se však neuživí sama od sebe. Jakmile stát něco nedostatečně dělá, ozve se občanská společnost. A jestliže stát chce být moderním státem, tak je s občanskou společností naprosto propojený. Jakmile umře jedna tahle noha, tak umře i stát. A pokud se někdo ohání tzv. „neutrální“ nebo nadřazenou ekonomickou argumentací, že to není potřeba, tak si uřezává větev sám pod sebou.

Ptala se: Linda Sokačová.

Zdroj: Alty a soprány II: kapesní atlas iniciativ na podporu rovných příležitostí pro ženy a muže: Gender Studies,o.p.s.: 2005. Publikaci si můžete objednat na e-mailové adrese gender.info@ecn.cz nebo v internetovém feministickém knihkupectví.