[ 22.8.2005, Eva Uhrová Historie ]

Před šedesáti lety, 16. srpna 1945, se na stáncích s novinami objevila Rada žen, obrázkový týdeník nově založené Rady československých žen. Kolik problémů tehdejších žen připomíná žhavou současnost! Dosadíme-li třeba za pojem "rovné příležitosti" tehdejší termín "rovné právo," mluvil úvodník Rady žen dnešní řečí.

Rada československých žen (RČŽ) v něm žádala rovné právo na tvorbu zákonů, řízení státu, účast v hospodářském životě, obranu státu, práci za stejných pracovních podmínek, vzdělání a jeho uplatnění, sociální pojištění, účast ve všech oborech lidské činnosti, přičemž ženám měl být všemi způsoby, vědeckými a praktickými, usnadňován jejich úkol v rodině a při výchově dětí v harmonické spolupráci s muži.

Přípravný výbor RČŽ, který požádal Miladu Horákovou o vedení hned poté, co se 20. 5. 1945 vrátila z nacistické káznice, převzal název používaný sdružením Češek a Slovenek za války v Londýně. Sekretariát našel v jednom z opuštěných bytů ve Washingtonově ulici 23 v Praze 1. Spolkový časopis Rada žen s redakcí v Melantrichu na Václavském náměstí 36 pak zrcadlil veškeré aktivity, jimiž ženské hnutí vzdělanějších středních vrstev v poválečné době žilo.

Radu československých žen bedlivě sledovaly přední členky KSČ z obav - jak znělo pozdější hodnocení - aby v ní nezvítězily silné tradice měšťácko-demokratického hnutí žen předmnichovské republiky. Z toho důvodu do RČŽ také vstoupily a v zápětí za nimi i političky ostatních stran. Takže namísto širokého okruhu nezávislých odbornic se ve spolku seskupila škála žen často až protichůdných zájmů a politických postojů, což Miladě Horákové ztížilo předsednictví. Ač poslankyně za národněsocialistickou stranu, v RČŽ dokázala vystupovat nadstranicky. Volenou předsedkyní se stala až na ustavující valné hromadě 15.-16. 6. 1946 ve Všeobecném penzijním ústavu v Praze 11, čp. 1800. Julie Prokopová, předsedkyně ústřední komise žen KSČ, uhájila pozici místopředsedkyně a čtyři jednatelky zastupovaly čtyři politické strany.

Struktura Rady československých žen
Činnost RČŽ se vztahovala na Čechy, Moravu a Slezsko, na Slovensku mohla vyvíjet aktivity pouze se souhlasem Živeny. Pod tlakem zdůrazňované národní jednoty do RČŽ vpluly v rámci virilního členství také ženy organizované v Ústřední radě odborů, Jednotném svazu českých zemědělců, Ústřední radě družstev a Svazu české mládeže. Dále existovalo členství osobní a skupinové, čehož využilo přes 20 ženských spolků z minulosti, aniž ztratily svou právní subjektivitu a samostatnost v rozhodování.

Hlavní odpovědnost RČŽ závisela na předsedkyni, 24 členném výboru a pracovních komisích. Mimo Prahu a brněnskou odbočku působily místní RČŽ a volné Kluby RČŽ organizující kulturní a přednáškové akce v místech bydliště. Ty si z hlavního města zvaly političky a odbornice k diskusím a přednáškám. Nazpět posílaly vlastní náměty a zkušenosti. Pro vzájemnou inspiraci o nich Rada žen (srpen 1945-prosinec 1946) a Vlasta (leden 1947-únor 1948) otiskovaly drobné zprávy. Kluby RČŽ měly být odrazovým můstkem do veřejného života a k útoku na mužskou exkluzivitu v politické reprezentaci, jak o tom mluvila Milada Horáková v září 1945: "Ženy si musí být vědomy té jednoduché skutečnosti, že jen tehdy, když se zapojí do politických stran a nabudou v nich vlivu, prosadí své požadavky občanské a ženské." (Rada žen 1945, č. 5, s. 2.)

V poválečném období se aktivistky ženského hnutí soustředily na čtyři hlavní body: 1. Sociální program státu, především péče o matku a dítě. 2. Vstup žen do veřejného prostoru v širším měřítku než mezi dvěma válkami. 3. Nutnost zařadit práce v domácnosti a péči o děti do společenského kontextu. 4. Příprava nové ústavy, především paragrafů o rovnoprávnosti žen v rodině.

RČŽ po vzoru předválečné Ženské národní rady (ŽNR) vytvořila 21 pracovních komisí, které na stránkách Rady žen svolávaly porady, otiskovaly memoranda adresovaná ministerstvům, zveřejňovaly svou účast na jednáních v ústředních institucích a čtenářky Rady žen z Prahy a okolí zvaly na přednášky konané zpravidla v Ženském klubu Ve Smečkách 26, narychlo zrenovovaném po šesti letech válečné devastace.

Za rok od svého vzniku RČŽ bilancovala. Na stole Marie Švermové, organizační tajemnici ÚV KSČ, která měla v kompetenci také ženské hnutí, se objevil tento přehled o práci RČŽ: Právní komise pracovala na návrzích znění ústavy, a to paragrafů o postavení žen, rodiny a dětí. Komise pro dvouletku plánovala postupné zařazování žen do výroby a svou představu předložila ministerstvu sociální péče a státnímu plánovacímu úřadu. Národohospodářská komise se zajímala o mechanizaci domácnosti a státní systém péče o děti, aby ženy měly ulehčený nástup do zaměstnání. Vstoupila do družstva Osvobozená domácnost. Komise sociálněpojišťovací se věnovala návrhu zákona o národním pojištění a novelizaci zákona o rodinných přídavcích. Komise sociálnězdravotní se ohlížela po nových budovách pro porodnice a jesle, navrhla osnovu zákona o vzdělání porodních asistentek a doporučovala ve školách výchovu k rodičovství. Komise školní podporovala návrh zákona o jednotné škole. Komise branná přispívala k vydání zákona o aktivitě žen ve vojenské službě. Komise výdělečně činných žen se zajímala o postavení žen v rozličných profesích a v grémiích stavovských sdružení. Komise zahraniční zprostředkovávala mezinárodní kontakty, rozhovory v mediích a sledovala zprávy o ženském hnutí v cizině. Komise tělovýchovná plánovala kurzy cvičení a relaxační zájezdy pro matky s dětmi. RČŽ udržovala spojení s SČM a Ústředím čs. hospodyň.

V pracovních skupinách disponovala RČŽ elitou vzdělaných žen, jež se v následujících totalitních letech v tak koncentrované podobě nevyskytovaly. Mnohé z nich však byly ve svém úsilí konfrontovány s postoji členek KSČ, které se vehementně ujaly vedoucích funkcí v 9 pracovních komisích.

Naskýtá se otázka, proč nebyla obnovena ŽNR, která se v roce 1942 oficiálně rozešla, aby nemusela spolupracovat s okupačním režimem. Milada Horáková o její obnovu požádala 10. 12. 1945. Ani v tomto případě však neměla volné ruce. Dopis byl napsán na hlavičkovém papíře RČŽ a podepsaly jej, kromě věrných příznivkyň Milady Horákové, také komunistky Julie Prokopová a Zdeňka Patschová. Žádost ležela dlouhé měsíce na ministerstvu vnitra vedeném komunistou Václavem Noskem. V roce 1947 byla žádost odvolána. Nebyla asi snadné obnovit tradiční nadstranickou organizaci, zvláště když v květnu 1945 její původní členky odmítly sjednotit se s komunistkami. Kromě toho se košickém vládním programu hovořilo o zjednodušení spolkového života. Sjednocení tělovýchovy, sjednocení mládeže, sjednocení žen…

Sociální požadavky
RČŽ na stránkách Rady žen podporovala připravované sociální změny, například národní pojištění a přídavky na děti. Předsedkyně Milada Horáková se také podepsala pod parlamentní interpelaci, podanou společně s ostatními národněsocialistickými poslankyněmi, aby ve všech 130 veřejných nemocnicích v českých zemích byla zřizována gynekologicko-porodnická a kojenecká oddělení. Statistika totiž vykazovala vysokou úmrtnost nejen kojenců, ale i matek. Tím bylo odstartováno radikální zlepšení v oblasti porodnictví. Vznikly projekty na přestavbu zastaralé Zemské porodnice v Praze a podolského sanatoria proměněného na Ústav pro péči o matku a dítě. Po regionech se rozjely první pojízdné poradny pro matky a děti, zdárně pokračovala činnost Ochrany matek a dětí, úředně vedené pod místními národními výbory, začalo se myslet na větší počet zdravotních a sociálních škol, hlubší vzdělávání porodních asistentek a výuku k rodičovství ve školách a kurzech. Nikde však nepadl návrh na zrušení soukromých porodnických klinik.

Zaměstnání a rodina
K lepší státní péči o matky a děti přibyly nároky žen na vstup do veřejného prostoru. S tím souvisely nové pohledy na sociální zákony, aby matky mohly bez přepínání sil skloubit povolání a starost o děti a domácnost. Představitelky RČŽ se vyslovovaly jednak pro ucelený vládní systém péče o děti a jiné závislé osoby, a jednak pro instituce, které by z žen sejmuly starost o domácí práce. V tom viděly jednu z hlavních podmínek, aby v profesním a politickém životě nastala parita pohlaví.

Ing. arch. Vlasta Štursová ve svém příspěvku Žena ve výstavbě nové republiky argumentovala, že pro stát a společnost je práce ženy v domácnosti ztrátou, poněvadž je jednou z nejméně hospodárných prací vůbec. Navrhla, jak problém řešit: zavést obědy pro dospělé na pracovištích, pro dětí ve školách, děti svěřit denně na delší dobu péči pedagogů, domácí práce odevzdat odborným institucím a upravit způsob bydlení.

Zemská školní inspektorka Antonie Maxová by se byla ráda dočkala stejných podmínek k výkonu povolání jako měli muži: "Proto se také cílevědomě staráme, aby to, co ženu proti muži mimořádně zatěžuje, jako je péče o domácnost a o děti, bylo účelně zorganizováno a zodborněno." (Rada žen, 1945, č. 1, s. 16.) Doufala, že s jeslemi a mateřskými školami nebude sociální stát dlouho váhat a postará se o ně v takové kvalitě, aby bylo o děti po hygienické, výchovné i kulturní stránce vzorně postaráno. Předškolní zařízení se měla zároveň stát vhodným polem působnosti pro ženy, které by v těchto službách našly své povolání.

Milada Horáková se obrátila k zaměstnavatelům: "Chystaná úprava kompetence závodních rad musí přinést takové řešení, aby se spojily i cíle sociálního vedení závodu i nutnost jeho hospodářské prosperity."(Rada žen 1945, č. 5, s. 2.) Předem tak reagovala na úvahy, že firmy se budou bránit přijímat matky s malými dětmi z odůvodněním, že taková praxe negativně ovlivní jejich ekonomické výsledky. Tuto verzi, pokud šlo o jesle určené dětem od l roku do 3 let, potvrdil Zdeněk Nejedlý, ministr sociální péče v roce 1946: "Na jedné straně je sociální zájem, na druhé straně zájem průmyslu a jeho prosperita… Můžeme poněkud zasáhnout do dosavadního řádu domácností, ale ovšem ne tak, abychom jej porušili…" (Československá žena, 1946, č. 44, s. 3.) Víceméně se pokusil delegátkám RČŽ a Národní fronty žen (NFŽ), které přijal ve svém úřadu, myšlenky na jesle rozmluvit.

Milada Horáková se k tomuto problému vrátila v lednu 1947, v prvním čísle Vlasty, přímé pokračovatelce Rady žen: "Chceme se všemi způsoby domáhat vydání a opravy potřebných zákonů, přednostního budování náležitých zařízení a důsledného sledování všech opatření, které umožní co nejplněji účast našich žen v úkolech občanských při zvláštním zřeteli k jejich poslání a povinnostem mateřským." (Vlasta 1947, č. l, s. 2.)
Hodně žen přibývalo v tzv. vyšších povoláních - učitelek, úřednic, sociálních pracovnic, lékařek, inženýrek… a ovšem i žen zaměstnaných v průmyslu. Všechny měly během dne pracovat v klidu, s vědomím, že jejich výchovné a domácí povinnosti převzaly k tomu určené státní služby.

Kdo měl pomáhat s domácností? Už v létě 1945 Rada žen psala o nutnosti zřizovat tzv. úlohové domy, jejichž zřizovatelem měl být stát. Jejich zaměstnankyně by na zakázku uklízely, praly, spravovaly, pečovaly o děti a vařily ve veřejných jídelnách, vše za dostupnou cenu. Rovněž se uvažovalo o pračkách pro celý dům nebo celou vesnici, aby se ženy zbavily dřiny u necek s valchou. V desítkách obcí byly v letech 1946-1947 vybudovány společné prádelny. Přikládal se jim sociální význam, protože ženám odnesly část dřiny a přinesly trochu volného času.

Demokratky a komunistky
Ve všech případech se demokratky patřící k tehdejší vzdělané ženské elitě přimlouvaly za jesle, mateřské školy, dobře vedenou mimoškolní výchovu a státem dotované služby na pomoc ženám všech profesí. RČŽ tak navázala na tradici některých ženských spolků z minulosti, která sahala až k Marii Riegrové-Palacké.

Zajištění sociálních standardů pro matky, aby co nejlépe skloubily zaměstnání a rodinu, se s patřičným důrazem věnovaly také poslankyně a členky ústřední komise žen KSČ. Svou pozornost soustředily především na tovární dělnice. Kromě RČŽ využívaly také platformu NFŽ, v níž byly paritně zastoupeny ženy čtyř politických stran, vlastně šlo o Národní frontu v ženském hávu vydávající časopis Československá žena. To však je jiná kapitola.