[ 17.8.2005, Pavla Frýdlová, Gender Studies o. p.s. Historie, Multikulturně > Ženy ve světě ]

V minulém týdnu přijela na několik dní do Prahy Nadežda Radović-Četković, publicistka, filosofka, feministická aktivistka, koordinátorka srbského týmu Paměti žen (viz www.feminismus.cz/pametzen), dlouholetá spolupracovnice Gender Studies. Dopisy, které během bombardování Jugoslávie vojsky NATO na jaře 1999 posílala přítelkyni do Prahy, vycházely na pokračování na www. feminismus.cz, v Salonu Práva a vznikla z nich čtyřjazyčná publikace Epistolae (srbochorvatsky, česky, německy, anglicky – Gender Studies 1999). V následujícím rozhovoru Nadežda hovoří o důvodu své krátké návštěvy.

„Před několika měsíci vyšla v Bělehradu knížka „Jedno dopisivanje“ (Jedna korespondence), epistolární román, který napsala Julka Chlapcová-Djordjević, jedna z prvních doktorek filosofie v Rakousko-Uhersku. Narodila se v roce 1882 ve Vojvodině, studovala ve Slovinsku, Rakousku a v Německu, ale největší část svého života prožila v Čechách, kam se provdala.

Při čtení knihy, která poprvé vyšla v roce 1932, mě fascinoval způsob autorčina uvažování a stupeň jejího uvědomění a najednou mi bylo jasné, že feministické hnutí, které v Bělehradu rozvíjíme už 20 let, se ještě nedostalo do toho bodu, do nějž ona dospěla ve 20. letech minulého století. Nejfrapantnější je její zaměření na individuum, na to, co feminismus v životě jednotlivé ženy mění. Na to my zapomínáme. Když se soustředíme na hnutí, stávají se důležitějšími zákony, jejich změny, mechanismy, instituce, kvóty a zapomínáme, zda jsme my jako jednotlivkyně něco získaly, zda jsme uvolnily vlastní energii. A ona mě vrátila právě k těmto základním otázkám feminismu. Začala jsem hledat v knihovnách její knihy a naštěstí jsem získala všech pět knih, které v srbštině vydala, ale dostala jsem se k nim velice těžce. V elektronických katalozích nejsou a kdyby v Národní knihovně nebyla jedna známá, která si ještě před svým odchodem do penze vzpomněla na nějaké staré katalogy, nevědělo by se, že její knihy v Národní knihovně vůbec existují. Tak jsem se dostala k Julčiným esejím o feminismu, které jsou ještě zajímavější než epistolární román. To jsou teoretické úvahy k jednotlivým otázkám, důležitým pro emancipaci ženy. Logicky vyvstala otázka, jak tak nesmírně zajímavá žena z naší kultury zmizela do té míry, že ji nikdo nikde nejmenuje. A kde jsou teprve ty ostatní ženy, o nichž ona píše jako o svých předchůdkyních? Jak to, že o nich nic nevíme, jak to, že naše feministické hnutí začínalo od nuly, jako by nikdo před námi nedefinoval otázku postavení ženy ve společnosti.

Do Prahy jsem přijela s nadějí najít ještě někoho, kdo by Julku Djordjević-Chlapcovou znal. Zemřela v roce 1969, takže lze předpokládat, že takoví lidé existují. Možná žijí její dcery, vnuci a vnoučata, přátelé, známí. Ale vypadá to tak, že se na ni nikdo nepamatuje, zmínky v archivech jsou víc než stručné, její identita se zcela ztrácí mezi několika způsoby, jakým je psáno její jméno: Gjorgjević, Djordjević, Džordževičová, Hlapec, Chlapcová atd., její knihy si v pražské Slovanské knihovně a Národní knihovně za posledních 30 let nikdo nevypůjčil. Pochopila jsem, že to, co Julka dělala pro své feministické předchůdkyně, musíme pro ni udělat my, abychom se zítra neoctly ve stejné situaci, abychom i my nebyly vyhnané z historie. Tímto způsobem mizí z historie ženy, které vynaložily obrovské úsilí na svá díla a měly ve své době vynikající výsledky.“

Poznámka autorky rozhovoru:

• V češtině vyšly dvě studie Julky Djordjević-Chlapcové: Osudná chvíle feministického hnutí (1933) a Feministické úvahy (1937).
• Určitě se k nim vrátíme, stejně jako k mimořádně zajímavé osobnosti Julky Chlapcové-Djordjević, která zejména ve 30. letech byla velice aktivní v českém ženském hnutí. Zemřela zapomenutá v Ústí nad Labem 12.9.1969, ve věku 87 let. Pomozte nám najít jakoukoliv stopu (adresu, telefon dcer, vnuků, příbuzných, přátel).

Muži (ukázka)

Nenávidím tě, zoufale tě nenávidím. Kráčíš hrdě minulostí jako umělec, vojevůdce, státník… Ano i jako zločinec, chlípník. Ale vždy opěvovali jenom Tebe, vyprávěli jenom o Tobě. I dneškem vládneš Ty. Zápasíš s Bohem, hledáš cestu do vesmíru, stavíš mosty přes propasti světa. Říkáš, že všechno kolem mne je Tvé dílo.
Zděšeně se ptám: Kde jsem já, kdo jsem já? Jaký byl můj život, život mé matky a babičky?
Nám, kdo zaostáváme v nízkosti fyzického udržování lidstva, vtiskly pouta pohlaví pečeť bezejmenné masy. Nepoznaly jsme pocit nadšení a slasti, opojení vítězstvím, úchvatnou sílu tvoření. A z lásky, podle Tebe smyslu naší existence, nám zůstalo jenom zemdlené sbírání plodů za podzimních deštivých a chladných dní. Teprve nyní se probouzíme k uvědomění svého vlastního Já.
Ne, nechceme Ti už posluhovat a pochlebovat, sloužit jako hnojiště Tvému zdokonalování. Zprotivilo se nám opičí pitvoření, ponižující čekání až se na Tvé přezíravostí zkamenělé tváři ukáže úsměv uznání za ukojený pud. Odstraň pestré ozdoby a blýskavé náramky, kterými jsi nás opíjel, abychom necítily bolest nad ranami nanášenými po staletí. Nenabízej nám mučednickou korunu, její trny nám propíchly mozek, zničily zrak.
Ptáš se udiveně: a co bude s rodinou? Potomky? Lidstvem? Světem? Jestli je k jejich spáse třeba obětovat naši lidskou důstojnost, ať svět raději zhyne.