- - -
-
- - Zpět na hlavní stránku - English
-
-
FEMINISMUS:CZ Gender Studies, o.p.s.
 
 
Feminismy Kultura Multikulturně Rodičovství Nasílí
Historie Média Rovné příležitosti Partnerské vztahy Zdraví a tělo
 
-
Informace -

Slovníček pojmů
Historie
Pro novináře

-
- -

Diskuse

 
- -

Kalendář akcí

 
Šovinistická bomba

Zpravodajství
z Econnectu

-
- -
- -
Zahalená tvář a zahalená mysl

[ 16.8.2005, Alice Dvorská Multikulturně > Ženy ve světě, Kultura > Náboženství a spiritualita ]

Diskuse o nošení islámského šátku ve školách, která byla rozvířená děním ve Francii a Německu, zajisté není jednoduchá. Není složité shodnout se na tom, že žádná žena ani dívka nesmí být k zahalování nucena. Je však zákaz nošení islámského šátku v evropských vzdělávacích institucích (potažmo i ostatních částech světa) opravdu smysluplný a učiní postavení zde žijících muslimských dívek a žen rovnoprávnější? Ulehčí tento krok integraci muslimské komunity do naší společnosti a vzájemné porozumění? Nebo jím naopak potrestáme nevinné?
Otázka zahalování a jeho míry – a to nejen ve škole, ale obecně - je v současné době také jablkem sváru mezi tolerantní muslimskou obcí a islámským fundamentalismem. Můžeme se setkat s nejrůznějšími typy šátků a mírou zahalování – nám nejznámější je asi tzv. hidžáb pokrývající vlasy a šíji, který nechává obličej volný. Liberální muslimky se také zahalují volněji a ležérněji tak, že je vidět i část vlasů – pokud šátek vůbec používají. Naopak v Saúdské Arábii musí ženy celé své tělo skrývat pod velkým kusem černé látky podobné taláru, jež nazývají abaja. U amerických vojáků si díky tomu vysloužily označení BMO (Black Moving Objects – černé pohybující se objekty). Abaja je podobná íránskému čádoru. Nejextrémnějších případem zahalování islámské ženy je nechvalně známá afghánská burka, která zahaluje celé tělo i s tváří, před níž je navíc do látky všita mřížka, která znemožňuje pozorovatelům zahlédnout byť jen kousek obličeje. Šátky, závoje a „taláry“ mívají obvykle nenápadné barvy (modrá, černá, bílá).

Francouzská a německá kontroverze
Povyk okolo přípustnosti šátku ve vzdělávacích institucích se v Německu strhl v roce 2000 a vyvolala ho žaloba učitelky Fereshty Ludin, původem z Afghánistánu, která se odmítla vzdát jeho nošení během výuky. U soudu svědčila Doris G., taktéž učitelka a Němka konvertovaná k islámu, která si ležérně pokrývá vlasy a spirála argumentů pro a proti se roztočila. Objevily se snahy vypudit islámský šátek ze škol zákonem (dříve se diskuse točily okolo zákazů vynesených např. řediteli škol) a takové nařízení prosadila ve své spolkové zemi např. bádensko-württemberská ministryně kultury a školství Annette Schavan, sama katolička. Netrvalo dlouho a objevila se oprávněná kritika – když ne islámský šátek, tak proč řeholní roucho jeptišek-učitelek?
Francouzský zákon z roku 2004 je více rovnostářský, zákaz se obecně týká nápadných náboženských symbolů či oděvů – vedle šátku sem spadá i např. křesťanský kříž nebo židovská kipa. Francie si totiž více než Německo potrpí na sekulární školství, které považuje za základ republiky. Tamní legislativa navíc postihuje i žačky a studentky – u severních sousedů se diskuse točila a točí zejména okolo učitelek.
Debata nahnala čerstvý vítr do plachet např. francouzskému feministickému hnutí, jehož argumenty podpořily i některé intelektuálky arabského či muslimského původu a spolu s nimi žádaly zakročení státu proti šíření patriarchálních představ islámu o ženě. S přijetím zákona byla spokojená i nadpoloviční většina obyvatelstva Francie a pro jeho podstatnou část se také jednalo o akt namířený proti „zpátečnické a tmářské náboženské tradici“, jak je islám často vnímán. Nemalou a v poslední době více než důležitou roli sehrálo i směšování islámu a islámského fundamentalismu, potažmo terorismu.
„Ano“ i „ne“ k šátkovým zákonům má své oprávněné důvody. Německá nekompromisní feministka Alice Schwarzer hovoří v případě tolerance šátků na školách o podpoře menšiny ošátkovaných muslimek na úkor nezahalené většiny a zmiňuje velký morální nátlak na muslimské studentky a jejich rodiče ztělesněný postavou ošátkované učitelky – netolerantní a tradiční muslimové považují nezahalená děvčata a ženy za prostitutky. Na druhou stranu se můžeme ptát, zda je vylučování ošátkovaných žaček z francouzských základních škol a státních gymnázií prospěšné. Nepřiměje neústupné rodiče naopak k tomu, aby své dcery přihlásili do soukromých islámských škol?
Podobně jako u zákonů zakazujících ženskou obřízku (článek Fakta a mýty o ženské obřízce v tomto čísle) si i přes dobrý původní záměr nemůžeme být jisti jejich účinností a konkrétními dopady. Nepopudí zákaz šátku mnoho zbožných a dosud loajálních muslimů proti většinové evropské společnosti? Islamistická mobilizace v Turecku osmdesátých let 20. století byla vyprovokovaná (nebo ospravedlňovaná) zákazem šátků na univerzitách. Ten byl zase reakcí na rostoucí počet zahalujících se vysokoškolaček.
V neposlední řadě je i debata o důvodech nošení islámského šátku velmi složitá. Nemalá část ošátkovaných muslimek se zahaluje z vlastního přesvědčení a nezřídka k tomu má relevantní důvody, nad kterými bychom se měli zamyslet i my, kterým jsou podobné akty víry přinejmenším nesympatické (viz dále). Velmi složitá, citlivá a bohužel zdaleka ne výjimečná je ovšem situace, kdy je zahalení skutečně důsledkem diktátu rodiny či komunity. Není ale lepším kompromisem ponechat dívku nosící šátek ve škole, kde má možnost komunikovat se světem a získávat dovednosti? Nebude vyloučení dcery pro autoritářského otce jen potvrzením jeho fundamentalistického světonázoru?
Politolog Pavel Barša ve své polemice k tomuto tématu píše: „[Francouzská] škola je totiž od osmdesátých let 19. století, kdy byl ministrem školství Jules Ferry, místem formování jednotné francouzské identity i veřejným prostorem par excellence. V opozici vůči katolickému náboženství se prostor republikánské školy definoval sekularismem a osvícenstvím. Antiklerikalismus byl spjat s pozitivistickou vírou v rozum, vědu a pokrok. Tou měrou, jako se děti zbavovaly svých etnických, regionálních a náboženských identit a nahrazovaly s nimi spjaté předsudky pravým poznáním moderní vědy, měly se z nich také stávat uvědomělí občané republiky, schopní racionálně diskutovat o obecném zájmu a zasazovat se o něj.“ V tomto kontextu je odpor velké části francouzské společnosti vůči náboženským symbolům ve vzdělávacích institucích pochopitelný. Můžeme se však ptát, zda současný status quo státní sekulární školy je opravdu tím pravým ořechovým pro nevymyté dětské hlavičky a jestli do nich náhodou nenalévá své náboženství – poslušnost ne Bohu, ale vyučujícímu, autoritě, státu a kapitalismu. Autoritativní Alláh nebo křesťanský Bůh a Bill Gates mohou být konkurenty i kolegy – nikdy se tak však nebude dít ve jménu emancipace člověka.
Domnívám se, že diskuze by se neměla točit okolo zákonů a zákazů, které jsou sice jednoduchým, ale špatným řešením, protože odvádějí pozornost od podstaty celé záležitosti. Egyptská lékařka, feministka a levicová disidentka Nawal el Saadawi problematiku vystihla velmi dobře: „Používají ženy jako politický nástroj v politické hře. Mnozí lidé si toho jsou vědomi, ale vzdělávací systém nám nezahaluje jen hlavu, ale především mysl, a to je mnohem vážnější.“

Zahalení jako symbol tradiční role a útlaku ženy
Vysvětlení, proč by řádná muslimka měla nosit šátek, nám nabízí např. materiály amerického Institute of Islamic Information and Education (Institut islámských informací a vzdělání), který si klade za cíl šíření „pravdivých“ informací o muslimské kultuře, civilizaci a víře. Odpověď je prý velmi jednoduchá – Alláh jí to nařídil. Dále si dovolím citovat: „Každý, kdo ji uvidí, bude vědět, že je muslimka a má mravnou povahu. Mnoho zahalujících se muslimských žen je plno důstojnosti a úcty k sobě samé; těší je, když v nich někdo pozná muslimku. Coby cudná, skromná a čistá žena nechce, aby se její sexualita dostala do kontaktu s muži ani v té nejmenší míře. Žena, která se zahaluje, svou sexualitu skrývá, ale své ženskosti umožňuje projevit se.“ Tato argumentace je údajně podložená veršem 33:59 z Koránu: „Ó Proroku, řekni svým ženám a dcerám a věřícím ženám, ať kolem sebe roztáhnou svůj vnější oděv (když jdou ven nebo jsou mezi muži). Je to lepší proto, že budou poznány (jako muslimky) a nebudou obtěžovány…“ Časopis Muslim Creed (Muslimská víra) k tomuto tématu ještě podotýká, že „ty ženy, které ukazují mužům části svého těla, nebudou vpuštěny do ráje nebo neucítí jeho vůni a budou proklety.“
Co se týče stylu a typu oblečení muslimek, neexistuje v islámském světě jednotný standard. Jsou však definovaná určitá pravidla: tělo má být zahaleno od kotníků a zápěstí ke krku a pokryty mají být i vlasy (podobná pravidla však platila i pro ženy ve středověké Evropě). Oděv musí být natolik volný, aby nebylo možné rozeznat křivky ženy. Stejně tak nesmí být průsvitný a mít křiklavé barvy – vzezření jeho nositelky má být „důstojné“. O něco méně striktní pravidla odívání existují i pro muže a staré, sexuálně neaktivní ženy. Tato nařízení však nejsou uplatňována ve všech muslimských zemích stejně, např. Pákistánky se oblékají do šatů tradičně zářících barvami, jak je v této zemi zvykem.
Většina muslimských učenců se přiklání k názoru, že Korán nikde nezmiňuje povinnost věřících žen zahalovat tvář. To se požadovalo pouze od manželek Proroka (protože jsou „matkami věřících“), avšak nikoli od ostatních žen. Ovšem i takto lze najít důvody, jak jim doslova zúžit obzor – s odvoláním na dnešní „obzvláště zkaženou“ dobu požadují někteří učenci zahalení celé ženy včetně obličeje, protože i ten může být příčinou letmého pohledu muže se sexuálním podtextem. Při této argumentaci mi nezbývá než se zamyslet nad zde nastíněnou a domnělou naprostou nesvéprávností a neschopností muslimského muže. Ten nedokáže odolat ani té nejmenší „nástraze“, musí být tedy ochráněn i od sebemenších hříšných podnětů, a proto ženy raději rovnou zabalíme kompletně celé – je snad tohle obrázek, který se nám tito učenci o sobě a svých soukmenovcích snaží podat? Nezdá se mi být příliš lichotivý.
Pravidla oděvu muslimek rozvádějí islamističtí fundamentalisté do nařízení, která silně zužují až ruší sociální svět a život ženy. Puritánský trend a islamismus mohou růst např. v reakci na zesílené zapojování žen do života společnosti nebo přílivem venkovanů do měst, kteří zde jsou vystaveni nezvyklým a intenzivnějším kontaktům se zástupci opačného pohlaví. Na Severu je důvodem také asimilační tlak v situaci ekonomického a sociálního vyloučení, které vede k oživování a posilování muslimské identity, jehož projevem je i zahalování žen. To je povýšeno na důležitý znak požadované islamizace nebo vyhranění se vůči okolní západní společnosti a je prosazováno i zastrašováním a násilím.
V Saúdské Arábii může mravnostní hlídka veřejně zbít ženu holí, když není podle jejího názoru řádně zahalená. V Afghánistánu se burka stala symbolem vymazání ženy z veřejného a ekonomického života země. Hnutí Taliban, které její nošení nařídilo, je tvořeno zejména nevzdělanými islamisty z venkova, kteří za celý svůj dosavadní život poznali coby nezahalené ženy pouze své matky a sestry a po příchodu do měst jim západně se oblékající Afghánky připadaly jako ztělesnění nemravnosti a hříchu. Pořízení burky, bez které najednou nesměly opustit dům, nebylo pro řadu z nich bezproblémovou finanční záležitostí a další neměly možnost požádat nějakého muže, aby ji šel koupit a tudíž byly automaticky odsouzeny k domácímu vězení. Na rozdíl od města burka byla a stále je tradičním oděvem na venkově, a to i při namáhavé fyzické práci.
Socioložka Nayereh Tohidi ve svém článku v časopise Social Research z podzimu 2002 zmiňuje příhodu, která dobře ilustruje názorovou různorodost věřících muslimek v otázce oblečení a chápání postavy Alláha a jeho nařízení. V červnu roku 1992 přijela na návštěvu ázerbajdžánského Baku delegace 22 íránských islamistek v čele s Chomejního dcerou Zahrou Mostafáví. Všechny byly navzdory horkému létu zahaleny do čádorů. Během své cesty se setkávaly s nechápavými a opovržlivými pohledy jak v Ázerbajdžánu, tak Tádžikistánu a dalších středoasijských zemích. Jednou byla Tohidi požádána Ázerbajdžánkou středního věku o překlad otázky: „Není vám v tomto teplém létě pod tím černým těžkým šatem horko?“ Jedna z Íránek odpověděla: „Ale oheň v pekle je o mnoho pálivější pro ty, kteří nenásledují Alláhova přikázání.“ Konsternovaná žena na to odpověděla: „Jakého krutého Boha to máte! Ten Alláh, kterého znám já, je k ženám o mnoho vlídnější.“ Nayereh Tohidi tvrdí, že právě čádor je v kavkazských a středoasijských muslimských komunitách hlavním důvodem odmítavého postoje místních žen k íránskému islamismu.

Šátek, který nepřekáží a někdy i pomáhá
Všude, kde se setkávají neznámí lidé, si řada muslimů a muslimek navykla vnímat závoj jako ochranu jeho nositelky, znak její nedostupnosti, důstojnosti a určité asexuality. Mnoho muslimek nosí hidžáb z vlastního přesvědčení jako výraz kulturní identity a hrdosti na příslušnost k islámu. V tomto smyslu si právo nosit šátek vynutily studentky v Turecku. Součástí dnešního islámu jsou rozhodně i feministky, které se domáhají práva nosit závoj a účastnit se veřejného života. Sem patří např. turecká profesorka sociologie Nilüfer Göle. Některé zahalené muslimky se chodí okázale modlit do mešit, zatímco dříve tak konaly spíše doma. Dožadují se tak stejné možnosti projevit svou víru, jakou mají muslimové a která jim je v některých částech světa upírána. Nejedna ošátkovaná muslimka je vzdělaná, má náročné povolání, společensky se angažuje anebo dokonce pronikla do klasické mužské domény – institucionální politiky (pákistánská ministerská předsedkyně Benázír Bhutto). Podnikatelky se vedle obecně rovnostářských principů islámu (viz článek „Ženy v islámu“) odvolávají i na Mohamedovu první ženu Chadídžu, která byla obchodnicí. U všech těchto žen je šátek výrazem svobodného a intelektuálně zdůvodněného rozhodnutí o tom, co „se má dělat“. Na rozdíl od svých matek a babiček nenásledují svou tradici poslušně a mlčenlivě.
Politolog Pavel Barša přibližuje závěry studie Françoise Gaspard a Farhada Khosrokhavara, která odmítá názor, že nošení muslimského šátku má jeden závazný smysl odvoditelný z náboženských textů. Záležitost musíme vždy hodnotit s ohledem na konkrétní situaci, které podle zmiňovaných autorů existují tři. Studie se týká Francie, ale domnívám se, že její závěry jsou užitečné pro pochopení situace i v dalších západních zemích. I když je náboženský světonázor vyjadřovaný zahalením ateistům nesympatický, nezbývá nám podle Gaspard a Khosrokhavara s ohledem na svobodu vyznání obhajovat právo těchto žen oblékat se ve veřejném životě tak, jak si to zvolí.
V první situaci se ocitají přistěhovalkyně, které ve Francii pokračují v oděvní tradici své země. Většinou se jedná o ženy v domácnosti nebo pracující v pomocných zaměstnáních. Druhým případem jsou mladá děvčata, která si často šátek nasazují na přání či nátlak rodičů, někdy i však o své vůli. Ve většině případů se jedná o kompromisní řešení napětí mezi tradičním požadavkem cudnosti a segregace ženy od cizího muže a modernitou, která naopak vyzývá k rozvinutí sexuality. Šátek dívce umožňuje jít ven, vzdělávat se, účastnit se společenského života a zaručuje přitom její čest. Třetí situace je definovaná krizí dospívání a osobní identity spojené s pociťovaným znehodnocováním islámské kultury: zahalením si tyto dívky potvrzují sebe sama proti opovržení okolní společnosti a zaplňují vakuum smyslu způsobené jednak rozvratem tradičního způsobu života jejich předků a jednak povrchností současné západní společnosti. Islám těmto ženám dává smysl jejich existence. Nejedná se ale o sdílení islamistické ideologie o reorganizaci společnosti podle zásad islámu, spíše o příklon k puritánské formě zbožnosti.
Pavel Barša dále uvádí podobnou práci Amel Boubeker, která vyzpovídala několik zahalených vysokoškolských studentek a podle níž nemá šátek pro tyto mladé ženy prvotně význam poslušnosti otci, bratru nebo manželovi, nýbrž poslušnosti Bohu. Ta nestvrzuje podřízení muži, ale umožňuje se z ní vymanit, protože podle Koránu si jsou muž i žena ve své víře před Bohem rovni. Tyto muslimky respektují řadu zvyklostí spojených se svou vírou, na druhou stranu jdou proti sociálnímu tlaku přistěhovalecké komunity – jsou např. rozhodnuté vdát se z lásky. Stejně tak, ačkoliv většinou respektují pravidlo předmanželské sexuální čistoty, pojímají manželství jako vzájemný vztah, v němž si muž a žena mají v souladu s božím přáním vzájemně přinášet štěstí včetně sexuálního blaha.
Možná je to dáno faktem, že se obě studie týkaly Francie anebo také výběrem respondentek, ale podle mého názoru jsou v nich opomíjeny dvě situace známé např. v Německu. Zaprvé se jedná o dívky, které jsou k zahalování více či méně brutálně donuceny svým otcem nebo celou rodinou, což představuje složitý, citlivý a bohužel často přehlížený a ignorovaný problém. Zadruhé nejsou zahalené, ale nalíčené mladé muslimky v přiléhavém oblečení jevem vůbec exotickým, ale poměrně hojným a zde argument o asexualitě nositelky šátku a její cudnosti padá.
Faktem ovšem zůstává, jak již bylo řečeno, že zdaleka ne každá zahalená muslimka je obětí patriarchálních struktur své rodiny a komunity. Muslimská vysokoškolská studentka Naheed Mustafa narozená a žijící v Kanadě říká toto: „Dělám to proto, že jsem muslimka a věřím, že mé tělo je mojí soukromou záležitostí. Mladé muslimské ženy znovu objevují hidžáb a vysvětlují jej v duchu jeho původního účelu – vrátit ženám naprostou kontrolu nad svými těly. Korán nás učí, že muži a ženy si jsou rovni, že jednotlivec nemá být souzen podle svého pohlaví, krásy, bohatství nebo výsad. Jediná věc, která činí jednu osobu lepší, než je druhá, je charakter. (…) Ženy jsou od raného dětství vedeny k názoru, že jejich cena je úměrná jejich atraktivitě. (…) V západním světě symbolizuje hidžáb buď vynucené mlčení, nebo radikální militantnost. Ve skutečnosti to není ani jedno. Je to jednoduše potvrzení ženy, že souzení její fyzické schránky nemá hrát roli v žádných společenských vztazích. Nošení hidžábu mi poskytuje osvobození od neustálého pozorování mé fyzické podoby.(…) Ženy nedosáhnou rovnosti právem na odhalování svého poprsí na veřejnosti. Opravdová rovnoprávnost nastane jen tehdy, až se ženy nebudou muset předvádět proto, aby jim byla věnována pozornost a nebudou muset hájit své rozhodnutí ponechat si své tělo.“ Ačkoliv si myslím, že současný diktát mýtu krásy lze řešit i jinak než přijmutím hidžábu (obličej si nelíčím, nohy si neholím a snažím se nenechat ovlivňovat řečmi svého okolí), je na slovech této studentky velký kus pravdy a dle mého názoru by si někteří západní kritikové a kritičky islámského šátku nejprve měli zamést před vlastním prahem a uvědomit si, jaké je skutečné postavení západní ženy, zda si je s muži opravdu rovna a jestli deformovaná a na každém rohu na odiv stavěná sexualita opravdu vede k jejímu osvobození.

Jak se tedy k šátku postavit?
Egyptská feministka Nawal el Saadawi hidžáb ostře zavrhuje, ale také si uvědomuje širší souvislosti: „Zároveň tu stále existuje to, co bych označila jako ´falešné vědomí´. Mnohé ženy, které se označují za feministky, se líčí, nosí vysoké podpatky a těsné džíny – a zároveň se zahalují. Jsou oběťmi náboženského fundamentalismu i amerického konzumentství. Nejsou politicky uvědomělé. Neuvědomují si souvislost mezi osvobozením žen na jedné straně a ekonomikou a jejich zemí na straně druhé. Mnohé se domnívají, že jejich nepřítelem je jen patriarchát a ignorují korporační kapitalismus.“ Feminismus a emancipace nabírají v různých koutech světa odlišných podob. Je ale chybné zabývat se jen povrchovými a na první pohled viditelnými projevy něčeho, co oprávněně nebo mylně považujeme za patriarchální útlak. Hlubší proniknutí do problému, odlišení individuálních případů a vlivů, hledání širších souvislostí a pátrání po stereotypním patriarchálním chování u nás samotných vede k lepšímu pochopení a možnému rozuzlení situace.
A co tedy se šátkem samotným? Ať jej nosí ty muslimky, které se k tomu samy bez cizího nátlaku rozhodnou, dovedou si svou volbu zdůvodnit a cítí se se zahalenou hlavou lépe. Podobně je to u nás s líčením – ličme se, ať už jsme ženy nebo muži, ale proto, že se nám to líbí a ne kvůli tomu, „že se to tak dělá.“

Alice Dvorská

A-kontra 2/02
 
- Databaze
-

Knihovna
Knihkupectví

-

Ženské organizace

-

Studentské práce

-

Vyhledávač odkazů

- -
-

Dokumenty
a instituce

- -
- -
 

Podporují nás

- -
Hledej

- -
- -
 

Zpravodaj Rovné příležitosti do firem

- -

- -
- -
 

FacebookFacebook

- -

- -
- -
 

Na Feminismu.cz můžete poslouchat pořad Hovory na bělidle ČRo 6! (ve formátu mp3)

- -

- -
- -
 

Místa přátelská rodině
Místa přátelská rodině

- -

- -
- -
 

KATEDRA
genderových studií
FHS UK v Praze

Genderová studia FSS MU

Centrum Genderových studii FF UK

- -
-
   
Tento web spravuje Gender Studies o.p.s; © 2003; webhosting + webdesign + redakční a publikační systém TOOLKIT