[ 23.8.2005, Rachel Ellison Multikulturně > Ženy ve světě ]

Podle neoficiálních údajů dosahuje míra nezaměstnanosti v některých oblastech Tádžikistánu až 60 procent. V důsledku toho opustil tuto celkově sedmimilionovou zemi až milion mužů, kteří odešli za prací do sousedního Ruska. Někteří z nich posílají domů peníze, jiní už se nikdy nevrátí, znovu se v cizině oženili a založili se svými ruskými manželkami rodiny.

Na tádžickém venkově pracují na polích ženy a jejich starší příbuzní. Muže v produktivním věku nikde kolem neuvidíte.

Tichý boj

Vedla jsem v Tádžikistánu výcvikový program pro novinářky. Jedna z mých žurnalistických svěřenkyň, Bichaliča, přicházela na náš seminář pravidelně pozdě. Jednou jsem ji na schodech zastavila a zeptala se, jestli má nějaký problém. "Můj muž je pryč a já kromě výchovy dětí chodím pracovat na dvě místa," odpověděla mi a sotva při tom popadala dech. "Žádné peníze zatím manžel z Ruska neposlal. Ani nevím, kdy ho zase uvidím."

V životě by vás nenapadlo, že tato překrásná, vzdělaná žena v tradičních zlatozelených sametových šatech sahajících až ke kotníkům ze všech sil bojuje, aby se jí nerozpadlo to málo, co jí v životě zbývá. "Jen kvůli dětem si říkám, že to musím vydržet," dodala Bichaliča s vřelým úsměvem. Neodvážila jsem se jí zeptat, co bude dělat, jestli se její muž nevrátí.

Vysokoškolsky vzdělaní trhovci

Bichaliča má vlastně štěstí, že vůbec nějakou práci našla. Po rozpadu Sovětského svazu zdejší továrny, které vybudovali Rusové, zastavily výrobu. O moc lépe se nevede ani těm, kteří mají odbornou kvalifikaci.

Na tržišti jsme mnohokrát narazili na lékaře a učitele, kteří prodávají ovoce a zeleninu, protože jejich státem vyplácené mzdy jsou neskutečně nízké. Jeden z nich mi řekl, že v nemocnici vydělává kolem čtyřiceti dolarů měsíčně, ale protože s takovými penězi rodinu neuživí, musí se práce, kterou má rád a na kterou vystudoval, vzdát.

A přitom si Tádžikistán sotva může dovolit ztrácet své kvalitní vysokoškoláky, zejména lékaře. Mezi těmi muži, kteří se z Ruska vracejí, totiž roste počet těch, co si vedle kufru plného rublů přivezou i virus HIV.

Neznámá nedosažitelná práva

Většina tádžických žen toho o AIDS mnoho neví. Dokonce i ty zbožnější muslimky mezi nimi se někdy dostanou do takové finanční tísně, že se nechají zlákat k pašování narkotik či dokonce k prostituci. Nejedna z mých studentek mi vyprávěla příběhy žen, které buďto vůbec neznají svá práva, anebo se jich nemohou domoci. A také jak nedostatek mužů v Tážikistánu vede k tomu, že čím dál tím víc žen se vdává za již ženatého muže jako druhá manželka. To je sice v souladu s islámem, ale tádžické občanské právo takovým ženám žádnou ochranu neposkytuje.

Domácí násilí je přitom v Tádžikistánu velice rozšířené a počet sebevražd mezi ženami neustále stoupá. "To je kvůli tomu, jak moc jsou ženy izolovány," vysvětlila mi Šachnosa, další z mých studentek. "Když jsou doma bity, nemají, s kým by si o tom promluvily. Není divu, že pak upadají do deprese a v některých případech si i berou život."

Naše překladatelka Tonya se souhlasně přidává: "V Tádžikistánu neexistuje žádný respekt vůči ženám. Moje sestra a já jsme jednou o víkendu vyrazily s dětmi na piknik a zaútočil na nás nějaký gang. Lidé jen tak stáli a přihlíželi. Moje sestra pak byla dva měsíce v nemocnici." Z toho, jak Tonya násilníky vylíčila, se dá usuzovat, že byli pod vlivem drog.

Drogy ve smutné zemi

Tádžikistán je tranzitní zemí pro afghánský heroin, který přes Moskvu směřuje do Evropy. Zatímco někteří Tádžici žijí doslova z ruky do úst, najdou se tací, co na obchodu s narkotiky vydělali jmění. Vozí se v Mercedesu a žijí v nezvykle velkých domech ozdobených pseudoantickými sloupy a vyvedených v barvách jako z Disneylandu.

Po čtyřech týdnech strávených na různých místech Tádžikistánu jsem měla pocit, že víc příběhů o smutku a nespravedlnosti, kterými zdejší ženy trpí, bych už ani nevydržela.