.:: feminismus.cz ::.

[ 30.6.2024, Josef Vošmik, Gender Studies, o.p.s. a Sociologický ústav AV ČR ]

Během expertních šetření, jež jsou založena na kombinaci kvantitativních a kvalitativních dat (analýza interních dokumentů a statistik, dotazníkové šetření, individuální a skupinové rozhovory), se setkáváme stále častěji i s pečovatelskými nároky plynoucími z fenoménu sendvičové generace, kdy je nutné zajistit současně péči o děti i stárnoucí rodiče či jiné osoby z okruhu blízkých. Slaďování je však spojeno i s časem potřebným na dojíždění, studium, přátele, koníčky, další pracovní či jiné povinnosti a cokoli dalšího, co je pro daného člověka v jeho životě podstatného a vyžaduje kapacity i čas.

Součástí obou šetření ve fakultních nemocnicích bylo také dotazníkové šetření, do nějž se zapojilo 1 111 osob (v 79 % ženy) v jednom případě a 818 (78 % tvořily ženy) ve druhém případě. Celkově se tak jedná o téměř 2 000 osob, které odpovídaly na naše otázky. V obou případech se překvapivě velmi podobala i návratnost dotazníků, která činila cca 20 % z celkové zaměstnanecké populace – tímto způsobem tedy bylo osloveno téměř 10 000 zdravotnic a zdravotníků v ČR. Dodejme, že obě šetření se konala v posledních 2-3 letech, tedy do značné míry v návaznosti na pandemii covidu, která představovala nejen pro zdravotnictví, ale celou společnost (a svět) podstatnou „zatěžkávací zkoušku“. Šetření se samozřejmě neorientovala pouze na lékařky (a lékaře), ale veškeré zdravotnické profese, zejména ošetřovatelské, ale i mnohé další (laboratoře, lékárny, transport aj.) a v neposlední řadě na pozice výzkumné, administrativní a další provozní a podpůrné, na které bývá někdy zcela neprávem zapomínáno. Zapomíná se i na to, že lékaři a lékařky zdaleka netvoří nejpočetnější populaci zaměstnaných ve zdravotnictví.

Pro kontext je dobré uvést, že zdravotnictví patří sice mezi vysoce feminizované obory, nikoli však pokud jde o zastoupení žen ve vedoucích pozicích. Vyplývá to ze statistických přehledů Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) a Českého statistického úřadu (ČSÚ). Podle posledních dostupných dat zejména za období let 2021-22 se ukazuje, že ve zdravotnictví působí celkově přes 328 000 tisíc zaměstnaných, podíl žen je přitom 79 % (ČSÚ, 2023). Mezi lékaři a lékařkami je zastoupeno 54 % žen, v řadách stomatologie 62 % a mezi všeobecnými zdravotními sestrami je to až 98 % (ČSÚ, 2023). Tato situace tak jednoznačně odpovídá tzv. horizontální a vertikální genderové segregaci. Mnohdy omezené příležitosti slaďování osobního a pracovního života v tomto segmentu služeb tak dopadají masivně právě na ženy, které jsou v naší společnosti nadále zatíženy primární péčí o děti a další potřebné osoby (souhrnně viz Kuchařová a kol., 2019).

Obě provedená šetření přinesla překvapivě velmi podobná data, pokud jde o zohledňování potřeb pečujících v jejich zaměstnání. V prvním případě tuto skutečnost potvrdilo 75 % zaměstnaných (odpověď „rozhodně ano“ či „spíše ano“ na příslušnou otázku, viz grafy níže), ve druhém případě 74 % pracujících. I rozdíly mezi pohlavími byly v tomto směru převážně srovnatelné. V obou případech však současně znatelně převažovala varianta „spíše ano“ (52 % a 57 %), což poukazuje na určité rezervy či prostory pro zlepšení. Také celých 15 % osob výslovně uvedlo, že jim zaměstnavatel v tomto ohledu (zpravidla) vstříc nevychází (varianty odpovědi „spíše“ a „rozhodně ne“). Zopakujme, že tato data se vztahují k zaměstnanecké populaci daných fakultních nemocnic jako celku, nejedná se tedy pouze o personál lékařský či ošetřovatelský (a jiný tzv. nelékařský zdravotnický), ale také pozice manažerské, administrativní, obslužné a provozní.

Práci na směny uvádělo v obou případech 25-30 % zaměstnaných osob, smlouvy na dobu určitou převažovaly až ve ¾ případů. Výkon zaměstnání na plný/částečný úvazek se rovněž výrazně nelišil, v prvním případě byl v poměru 73 % ku 25 %, v druhém případě 79 % ku 19 %, zbývající podíl tvořily tzv. dohody (o provedení práce a pracovní činnosti). Ani zde nebyly pozorovány významnější genderově podmíněné diference.

Zejména u osob pracujících na směny bylo důležité, zda mají možnost aktivně ovlivňovat nastavení své směny a/nebo pracovní doby. V tomto směru již byla data poměrně heterogenní, pokud jde o jednotlivé z nabízených variant, přesto i zde lze pozorovat podobné trendy mezi srovnávanými subjekty. Jen v případě možnosti „spíše ovlivnit“ nastavení směny či pracovní doby u prvního subjektu souhlasně odpovědělo 24 % mužů, u druhého subjektu celých 30 % – naopak ženy vnímaly u této varianty v obou případech tuto možnost v 15, resp. 14 % případů. Obdobně u varianty plně záporné („Svou pracovní dobu neovlivňuji“) je také pozorovatelný genderový rozdíl – 22 % mužů oproti 28 % žen v první organizaci a 18 % mužů a celých 29 % žen u organizace druhé. Zde je tedy již přítomen patrný rozdíl v tom, že ženy mají tyto možnosti v některých situacích/variantách odpovědi omezenější (viz grafy níže).^{^[1]}

U osob pracujících na směny jsme se rovněž zajímali o to, zda je možnost změny nastavení vlastních směn či pracovní doby spojena s potřebami pečujících osob (viz grafy níže). V tomto případě jsou trendy rovněž obdobné, přesto i zde existují mezi komparovanými organizacemi dílčí rozdíly, a to i podmíněné genderovou příslušností. Zatímco v případě varianty první, tj. že zaměstnavatel rozhodně vychází vstříc pečujícím při nastavování směn, takto opovědělo 30 % mužů (ale jen 19 % žen), v druhém případě zazněla tato odpověď u 17 % mužů (a 14 % žen). Naopak negativně („spíše ne“ a „rozhodně ne“) odpovědělo v prvním nemocničním zařízení celkem 11 % osob, ve druhé již 21 %. Zejména v krajních polohách spektra se tak ukazuje (zde jemná) genderová diference, kdy muži častěji vnímají možnost zohledňování pečovatelských závazků při nastavování směn, zatímco ženy již méně. Současně nemalá část dotazovaných (16 %) nevěděla, jak zaměstnavatel k těmto osobám v otázce přizpůsobování směn přistupuje.

Zařízení péče o děti předškolního věku

V průběhu terénního šetření – které tvořily individuální a skupinové rozhovory – se v obou dotčených zdravotnických zařízeních jako neuralgický bod ukázala ne/existence dětské skupiny či interní, popř. smluvní školky. V prvním případě takové zařízení existovalo, v druhém nikoliv, v obou však přetrvával značný zájem o jejich služby, avšak za jistých podmínek. U provozované nemocniční školky bylo kriticky poukazováno na to, že její cena je příliš vysoká a např. střední zdravotnický personál si nemohl její služby z ekonomických důvodů dovolit. Současně nebyl její provoz synchronizován se službami zdravotnického personálu, a to nejen na lůžkových, ale často ani na ambulantních úsecích. V případě klinik a oddělení s urgentním provozem a lůžkovým zařízením je tak „klasickým“ problémem skutečnost, že v případě akutních a neplánovaných zákroků má školka zpravidla již zavřeno (noční služby nejsou v tomto směru saturovány vůbec), anebo musí zejména lékařky současně myslet na to, aby stihly vyzvednout včas dítě, když jsou např. ještě na sále.

Peníze až na druhém místě – další podpůrná data

Také nedávné výzkumné šetření realizované Ministerstvem zdravotnictví (MZ) ČR ukázalo, že hlavním důvodem pro zvažování odchodu z oboru zdravotnictví nejsou finance, tedy výše mzdy či platu, ale naopak velmi omezené možnosti skloubení osobního a pracovního života – to platí minimálně pro populaci lékařek a lékařů. Dotazníkové šetření probíhalo koncem roku 2023 a účastnilo se jej téměř 2 150 lékařek a lékařů (60 % tvořily ženy). Na negativní možnosti slaďování poukázalo 55 % dotazovaných – 60 % z nich by uvítalo zejména dětskou skupinu či školku v místě zaměstnání (včetně občasného provozu přes noc, který by byl uzpůsoben výkonu služeb). I podíl zkrácených úvazků v řadách lékařů a lékařek je ve srovnání zemí EU velmi nízký, v druhé polovině roku 2022 činil jen něco málo přes 6 %.^{^[1]}

Směna na dobu neurčitou

Mnohdy téměř absolutní požadavek na časovou disponibilitu „doktorů“, ať už bývá zdůvodňován jakkoli, tak představuje jeden z primárních limitů uplatnění se v oboru pro ty, kdo takto nechtějí žít. A je více než dobře, že zejména mladí lékaři a lékařky toto téma v posledním cca roce důrazně vynášejí na světlo. Viz kampaň „Nebuď mýval“ Sekce mladých lékařů (a lékařek) České lékařské komory (ČLK), která byla zejména v druhé polovině roku 2023 spojena s omezením zákonného penza přesčasů. Díky jim za to, protože bez jejich iniciativy „zdola“ by se ledy zjevně jen tak nepohnuly.

Jakkoli je tedy obor zdravotnictví stále více feminizován, provoz je stále stereotypně organizován „pro muže“. Předpokládá se tedy, že lékaři (a lékařky) „slouží“ na úkor svého volného času, ale již méně na úkor rodiny – jelikož v pozadí či podvědomí je stále přítomen onen předpoklad, že „lékaři jsou muži“ a „přece mají doma manželku/partnerku“, která se „jim o dítě postará“. Tento hned na mnoha úrovních vysoce problematický předpoklad tvoří bezprostřední překážku nejen pro mnohé ženy, ale i muže. Prostě pro všechny pečující, a zdaleka nejen je. I proto následně daleko méně žen dosahuje na pozice ve vedení či vědě a výzkumu (Ph.D., doc. a prof. hodnosti), a jejich životní zkušenosti a potřeby tak zůstávají systematicky přehlíženy a/nebo nezohledněny.

Stěží se tak lze ubránit pocitu či dojmu, že feminizace (a „juvenilizace“) medicíny už není ani tak o obavách z přítomnosti žen v tomto oboru z důvodu jejich chybějících či nedostatečných předpokladů, schopností či vlastností pro výkon této náročné profese – snad s výjimkou některých dílčích oborů, jako je chirurgie či ortopedie – ale spíše strachu z toho, „jak to všechno dáme dohromady“ ve smyslu nutnosti koordinace prací na částečné úvazky či s klouzavou pracovní dobou, jelikož „všechny ženy přece mají (budou mít, chtějí či dokonce mají mít) děti“ a provoz a řízení zdravotnických zařízení na to není zatím dostatečně připraven a adaptován. A to včetně absence tolik potřebné ochoty, času a kompetencí týkajících se managementu flexibility, bez kterých to nejde (a nepůjde).

Čím přispíváme a co nabízíme my?

I my v tomto ohledu nabízíme možnost „přiložení ruky (či spíše rukou) k dílu“, ať už jde o realizaci právě genderových (re)auditů, přípravy tzv. plánů genderové rovnosti či cílené osvěty, školení anebo systematičtějšího vzdělávání v těchto otázkách (blíže viz Gender Studies: Aktivity). Ostatně participujeme také na projektu „Kultimed – kultivace vztahů, prostředí a podmínek medicíny“, na kterém aktuálně pracuje Sociologický ústav AV ČR v úzké spolupráci s 1. a 2. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy.

Použité externí zdroje

Kuchařová, V. a kol. Česká rodina na počátku 2 století. Životní podmínky, vztahy a potřeby. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2019.
Lékaři jsou jenom lidi/Nebuď mýval. Sekce mladých lékařů ČLK (online). Dostupné z: https://www.facebook.com/sekceMLCLK či https://www.nebudmyval.cz.
Strategická skupina pro personální stabilizaci resortu zdravotnictví představila dotazník s názvem Ženy ve zdravotnictví. Ministerstvo zdravotnictví České republiky (14. 12. 2023). Dostupné z: https://mzd.gov.cz/tiskove-centrum-mz/strategicka-skupina-pro-personalni-stabilizaci-resortu-zdravotnictvi-predstavila-dotaznik-s-nazvem-zeny-ve-zdravotnictvi/?fbclid=IwAR3eq5fpUJ8FxQXg1OOTaQ6jdzt3bXOzEX8Arva03p_1v5LE4bwP72y2gec.
Zaostřeno na ženy a muže 2023. Praha: Český statistický úřad. Dostupné z: https://www.czso.cz/documents/10180/190557314/30000223.pdf/61332597-e418-4773-b086-7ce8aa34e49b?version=1.1.
Zdravotnická ročenka České republiky 2021. Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR. Dostupné z: https://www.uzis.cz/res/f/008435/zdrroccz2021.pdf.

^{^[1]} Naše 2 realizovaná šetření ukázala vyšší čísla (25, resp. 19 %, viz výše), avšak tam se nejednalo selektivně o lékařský personál, nýbrž populaci zaměstnaných daných nemocnic jako celek.

^{^[1]} V případě, že součty jednotlivých poměrů neodpovídají vcelku 100 %, je to způsobeno tím, že příslušné zbývající procento osob na danou otázku neodpovědělo. Tato varianta v grafech zahrnuta většinou není.