[ 31.3.2024, Marie Koval, Gender Studies, o.p.s. ]

Adam Borzič (*1978) je básník, esejista a psychoterapeut. V letech 2013–2023 byl šéfredaktorem literárního obtýdeníku Tvaru. Spoluzaložil básnickou skupinu Fantasía, s níž vydal společnou knihu Fantasía (Dauphin, 2008). Dále publikoval básnické sbírky Rozevírání (Dauphin, 2011), Počasí v Evropě (Malvern, 2013), za kterou byl v roce 2014 nominován na Magnesii Literu, Orfické linie (Malvern, 2015), Západo-východní zrcadla (Malvern, 2018), Šišky se za úsvitu lstivě smějí (Malvern, 2020) a Legendy (Viriditas, 2021). Spolu s Ondřejem Slačálkem a Olgou Pavlovou vydal monografii Proroci post-utopického radikalismu: Alexandr Dugin a Hakim Bey (Vyšehrad, 2018). Jeho básně byly přeloženy do řady světových jazyků. Ve vídeňském nakladatelství Kétos mu vyšel v roce 2020 v česko-německé verzi básnický cyklus Dějiny nitě. V roce 2023 mu vyšel reprezentativní výběr básní v srbském překladu Biserky Rajčič Vreme u Evropi i druge pesme (Treči Trg).

Foto: Barbora Klimszová

PTÁM SE A ODPOVÍDÁM 

Smí se už mluvit o závanech jara?

Z jakého snu se sem přikradla lechtivá vůně svobody?

Přinesla ji ta žena s očima kulatýma jako stará mince,

která spásala slunečnice v proskleném květinářství,

temně hrozila tramvajím, a nakonec v uličce zapomnění políbila sochu 

mezi nohy, zatímco kolem vybuchovaly květy kanálů?

Neklamu se? Když věřím, že z té ženy políbené sluncem

tryskají pravdy tak bujné, že víří prach starých rytin,

a jsou cítit mužské sliny, pohyby v bocích, urputný

proces něhy? Po úmorných letech 

malých a soukromých pravd,

osvobozuje se moje chůze?

K čarám a spirálám,

směřujícím na božská prostranství vnitřního Jihu? 

Je to tak? Božské, a přitom celé prosté,

věčně pulsující hmatání citu,

hledání v chodbách, jež svažují se 

do tmy a v tísnivém stínu náhle obrátím se

a stanu na bělostný práh,

za kterým netrpělivě čeká

                                       pruh moře