[ 31.3.2024, Rakel Adolphsdóttir, historička z Archivu dějin žen, Národní a univerzitní knihovna Islandu, Reykjavík ]

Budova se otevřela veřejnosti v roce 1994 po desetiletích shánění finančních prostředků a samotné výstavby. Spojila v sobě bývalou Národní knihovnu a Univerzitní knihovnu. Spojit tyto dvě knihovny pod jednu střechu nebylo snadné, a aby to bylo ještě komplikovanější, na dveře klepal archiv Kvennasögusafn, který si také nárokoval své místo v budově, jež měla dle návrhu nést název Þjóðarbókhlaðan, doslova „Národní stodola knih“. 

Vedení, včetně národního a i univerzitního knihovnictva i ministerstva školství, nebylo příliš nakloněno tomu, aby se stal archiv Kvennasögusafn její součástí. Abychom však byli spravedliví, už tak se potýkali s komplikacemi spojování obou knihoven, museli najít místo pro již zavedené zvláštní sbírky a také už měli oddělení rukopisů z roku 1846. Jejich tvrdou linií proto bylo nepřijímat žádné další „zvláštní sbírky“. Díky vytrvalosti zakladatelek archivu Kvennasögusafn a mnoha ženských a feministických hnutí na Islandu se však nakonec podařilo uzavřít dohodu a při otevření „Národní stodoly knih“ si v ní archiv Kvennasögusafn zajistil místo, malou místnost ve čtvrtém patře budovy. Dveře otevřel o dva roky později, 5. prosince 1996, v den narození své zakladatelky Anny Sigurðardóttir (1908–1996).

Založení archivu Kvennasögusafn

Byla to Anna (islandská tradice pojmenovávání je patronymická, příjmení jsou vzácná a každý je znám a oslovován křestním jménem, dokonce i prezident), kdo založila archiv ve svém domě 1. ledna 1975, což se shodovalo s prvním dnem Mezinárodního roku žen, který vyhlásila Organizace spojených národů. Byla to první z mnoha akcí, které islandské ženy v tomto roce podnikly, aby podpořily genderovou rovnost a své postavení v islandské společnosti.

Foto: Anna Sigurðardóttir, zakladatelka archivu Kvennasögusafn (vpravo), a Vigdís Finnbogadóttir, prezidentka Islandu (vlevo) na návštěvě archivních sbírek v roce 1981, rok po Vigdísině zvolení. Obě na sobě mají předměty (přívěšek a šátek) označené symbolem Mezinárodního roku žen OSN, který se zároveň stal logem prvního Volného dne žen (Women‘s Day Off) na Islandu v roce 1975. Autor fotografie: Gunnar Elísson, Archiv Kvennasögusafn.

Archiv Kvennasögusafn byl založen jako výzva ostatním veřejným institucím a archivům v té době, aby prohloubil znalosti o přínosu žen společnosti tím, že se zaměří výhradně na ženy a jejich práci. Ženské hnutí o založení takové instituce hovořilo již dlouho, přičemž dokumenty dokládající jejich myšlenky pocházejí z roku 1947, kdy Anna začala shromažďovat prameny a indicie o ženách v islandských dějinách.

V té době Anna pracovala v kanceláři Sdružení pro ženská práva (založeného v roce 1907) a spolu s dalšími ženskými sdruženími měla v plánu postavit v Reykjavíku, hlavním městě Islandu, dům pro ženy, nazvaný Hallveigarstaðir podle první ženy, která se v Reykjavíku usadila, a případně v něm zřídit ženskou knihovnu nebo nějaké muzeum. Hallveigarstaðir prošel dlouhým procesem financování a výstavby a nakonec byl otevřen v roce 1967. Dodnes slouží jako kanceláře mnoha ženských spolků, ale nesídlí v ní muzeum. Od Národní knihovny je vzdálen pouhých 10 minut chůze. Annina práce ve Sdružení pro ženská práva nepochybně ovlivnila její touhu po ženské knihovně a muzeu i její snahu shromažďovat prameny k dějinám islandských žen. 

Anna založila archiv Kvennasögusafn ve svém domě v Hjarðarhagi. Jedná se o malý činžovní dům, kde je její práci věnována jedna místnost. Je tak ostrým kontrastem k budově, která měla sloužit ke sloučení Národní a univerzitní knihovny a nachází se jen několik minut od ní ve stejné části Reykjavíku. Ve svém úsilí však Anna nebyla osamocena. Pracovaly s ní Else Mia Einarsdóttir a Svanlaug Baldursdóttir. Obě knihovnice. Všechny tři ženy pracovaly na projektu jako dobrovolnice a vznikl velmi rychle. Inspirací jim byla práce podobného švédského archivu (dnes se nazývá KvinnSam) založeného v roce 1958 a další severské iniciativy. Ve skutečnosti se inspirovaly konferencí, která se konala ve Švédsku v roce 1957 na téma „zapomenuté dějiny žen“, a také konferencí, která se konala na Islandu v roce 1967, která pojednávala o historii jeho švédského protějšku. V březnu 1974 se ve švédském Göteborgu konala severská konference o ženských muzeích v severských zemích. Vlastnímu založení archivu, které pak proběhlo poměrně rychle, předcházelo několik desetiletí inspirace.

Činnost Anny Sigurðardóttir

V roce 1975 bylo Anně 66 let, odešla do důchodu, její tři děti byly dospělé a zbytek života zasvětila archivu Kvennasögusafn. Neměla žádné vysokoškolské vzdělání. Její sběr pramenů o životě a historii žen na Islandu probíhal neformálně po celá desetiletí. Psala na jakýkoliv papír, kde našla poznámky, z nichž vyčetla útržky informací, například o ženách na moři, v zemědělství nebo při pěstování potravin, o tom, jak zpracovávaly vlnu, o jejich ručních pletacích praktikách a podobně. Tyto poznámky si ukládala do krabic, které měla zrovna po ruce, například do krabic od vánočního cukroví. Tyto zápisky se staly základem pro archiv Kvennasögusafn při jeho založení. V roce 1985 publikovala své poznatky v mimořádné knize s názvem „Práce žen na Islandu po 1100 let“, s odkazem na léta, po která byl Island obydlen, a dokládá, že ženy byly vždy součástí islandské společnosti a jejich přínos by měl a mohl být zahrnut do všech prací o islandských dějinách. Za tuto zásadní práci jí byl o rok později udělen čestný doktorát historie Islandské univerzity, čímž se stala první islandskou ženou, která obdržela čestný doktorát v historii univerzity, a třetí ženou vůbec.

Foto: Anna Sigurðardóttir ve své kanceláři v Kvennasögusafn, kterou po prvních 20 let jejího trvání provozovala ve svém domě (novinový výstřižek), Archiv Kvennasögusafn.

Poslání archivu Kvennasögusafn

Posláním archivu Kvennasögusafn tehdy bylo a stále je shromažďovat, evidovat a uchovávat záznamy o historii islandských žen i žen žijících na Islandu. Působí jako centrum pro šíření informací o dějinách žen, pomáhá vyhledávat prameny v této oblasti a podporuje výzkum dějin žen. V době, kdy ještě archiv sídlil v bytovém domě, se zaměřoval také na shromažďování tiskovin. V islandštině slovo safn znamená jak muzeum, tak sbírku, může značit také archiv i knihovnu. První překlad názvu Kvennasögusafn do angličtiny zněl „The Women's Museum“ (Muzeum žen), ale od té doby byl změněn na „Women's History Archives“ (Archiv dějin žen), i když se nyní dává přednost označování archivu převážně islandským názvem: Kvennasögusafn. 

Jakmile se Kvennasögusafn v roce 1996 stal součástí Národní a univerzitní knihovny, byly po několika jednáních všechny jeho tištěné prameny, kromě poznámek ve všech malých krabicích, darovány Národní knihovně. Ty byly roztříděny knihovníky a knihovnicemi vykonávajícími dobrovolnickou práci a stále slouží jako základ pro další výzkum islandských dějin a jsou využívány studujícími a dalšími zájemci a zájemkyněmi, protože výzkum dějin žen na Islandu stále není úplně běžný, i když od roku 1975 došlo k významným změnám. Národní knihovna je zodpovědná za shromažďování všech materiálů, které kdy byly na Islandu nebo o Islandu vytištěny, a snaží se, aby se zaměřovala i na materiály o ženách. Kvennasögusafn pomáhá v tomto poslání svými odbornými znalostmi a vědomostmi. 

Nyní archiv Kvennasögusafn shromažďuje především soukromé archivní sbírky jednotlivých osob i organizací a ročně obdrží dvacet až čtyřicet darů. Jeho cílem je uchovávat dokumenty osob všech věkových kategorií, tříd či původu a také dokumenty ženských spolků. V současné době uchovává více než 350 soukromých sbírek, včetně více než 100 organizací a poté jednotlivců. Mezi významné dary od jednotlivců patří dokumenty první poslankyně parlamentu Ingibjörg H. Bjarnason (1867–1941), zvolené v roce 1922, a druhé poslankyně Guðrún Lárusdóttir (1880–1938), zvolené v roce 1930. Oba tyto archivy byly do Archivu dějin žen darovány teprve nedávno. Cílem je také přijímat dary od žen jakéhokoli postavení, a tak jsou pro archivy stejně cenné dokumenty od obyčejné ženy v domácnosti jako dary od významných, průkopnických osobností. Vypovídá to však o tom, s jakým zpožděním se písemnosti těchto významných žen dostávají do oficiálního archivu. 

Cílem archivu Kvennasögusafn je také informovat o tom, kde lze najít soukromé archivy žen a jejich sdružení v rámci jiných veřejných archivů, jako je například Oddělení rukopisů, kde se nachází více než 1 300 archiválií, Městský archiv v Reykjavíku, Národní archiv a další archivy po celém Islandu. To má pomoci při dotazech různých lidí, kde lze najít primární prameny k dějinám žen. Cílem není, aby každý druhý archiv přišel o materiály k ženské historii, ale aby se zviditelnily jejich dokumenty a v podstatě se ukázalo, že jsou cenné a měly by být součástí sbírkových misí všech archivů.

Vazby archivu Kvennasögusafn na islandskou feministickou historii

Jednou z klíčových součástí práce archivu Kvennasögusafn je navazování kontaktů a spolupráce s různými ženskými organizacemi v zemi. Právě díky nim se archiv zrodil a s jejich podporou je jeho činnost životaschopná. Nejprve prostřednictvím dobrovolnické práce i fundraisingu a také darováním svých soukromých archivů. Jedním ze základních kamenů archivu Kvennasögusafn je Archiv volného dne žen (The Women’s Day Off Archive). Dne 24. října 1975 totiž většina žen na Islandu přestala pracovat, včetně neplacené práce, a shromáždila se na hlavních náměstích po celé zemi, aby protestovala proti genderovým nerovnostem, zejména pokud jde o rozdíly v odměňování žen a mužů a systémové podceňování ženské práce. Jednalo se o masivní akci napříč politickým spektrem, která urychlila změny v islandské společnosti tak, aby se stala jednou z nejrovnostářštějších na světě. 

Před rokem 1975 mělo na Islandu masivní vliv hnutí Červené punčochy (1970-1982), radikální feministická organizace, která na pořad dne dostala mnoho feministických otázek, na nichž stále pracujeme, jako je systémový mužský šovinismus, otázky vzdělávání, rodinné otázky a potřeba denních center, práva na potraty a genderově podmíněné násilí. Sehrály hlavní roli v tom, že se v roce 1975 uskutečnila stávka všech žen. I když byla poněkud zmírněna použitím výrazu „den volna“ místo stávky, aby byla pro masy přijatelnější. 

Foto 1: Skupina Červené punčochy se ptá na protestní akci 23. prosince 1970, zda vyčerpaná žena v domácnosti bude mít veselé Vánoce. Archiv Kvennasögusafn.

Foto 2: ​​Setkání v sídle skupiny Červené punčochy v roce 1978. Na pozadí je vidět figura vyčerpané ženy v domácnosti na demonstraci z roku 1970. Archiv Kvennasögusafn.

Po hnutí Červených punčoch převzala štafetu politická strana Kvennalistinn (Ženský seznam), která v roce 1982 začala působit na komunální úrovni v Reykjavíku a v roce 1983 na celostátní úrovni a zúčastnila se parlamentních voleb v tomto roce. V té době čítal parlament na Islandu celkem 60 poslanců a pouze tři z nich byly ženy. Ve skutečnosti je snadné spočítat, kolik žen bylo v islandském parlamentu Alþingi od roku 1915, kdy ženy získaly právo volit a kandidovat v parlamentních volbách, až do roku 1983. Bylo jich 12 a často se stávalo, že nebyla zvolena žádná žena. V 70. letech však byly v parlamentu vždy tři ženy, což je rekordních 5 %. V roce 1983, kdy byla sestavena zcela nová kandidátní listina, se procento vyšplhalo na 15 % a od té doby má téměř setrvalý vzestup, nejčastěji se pohybuje kolem 40 %, ale dnes ženy tvoří 47,6 % parlamentu. 

V roce 2009 se na Islandu stala premiérkou první žena, Jóhanna Sigurðardóttir (nar. 1942), která se otevřeně hlásí k lesbické orientaci a je dlouholetou poslankyní parlamentu. Pozoruhodné je, že se tak stalo až po nechvalně známém finančním krachu na Islandu. Ve funkci premiérky působila jedno čtyřleté období a poté odešla do politického důchodu. Svou ženu si oficiálně vzala v roce 2010, jakmile byly povoleny sňatky osob stejného pohlaví, ale ještě předtím byly v úředních záznamech registrovány jako pár. Dnes je druhou ženou ve funkci islandské premiérky Katrín Jakobsdóttir (nar. 1976) od roku 2017. Výrazně zařadila do programu jednání otázky rovnosti žen a mužů.

Ale ještě předtím, než byly premiérkami zvoleny ženy a než byly politické strany vedeny ženami, tu byla Vigdís Finnbogadóttir. V roce 1980 se totiž Island stal prvním státem na světě, který demokraticky zvolil ženu do čela státu. Vigdís se stala symbolem národa a dodnes zaujímá zvláštní místo v jeho identitě. Proto je snadné zapomenout, že Vigdís ve volbách zvítězila sotva s méně než 1,5% náskokem a fanatismus, kterému čelila, byl obrovský. V té době byl Island považován za zemi, která je mezi severskými národy pozadu v rovnosti žen a mužů a kde se jen velmi málo žen kdy dostalo do mocenských pozic, a to jak ve vládě, tak v soukromém sektoru. Rychlý obrat lze vysvětlit několika různými okolnostmi; jednou z nich byla malost národa, kde byl většinou každý vaším příbuzným, známým nebo sousedem, alespoň v 80. letech, kdy celkový počet obyvatel činil 226 948 osob. 

Hlavním důvodem, který nelze podcenit, je obrovská práce různých žen, které dodnes pracují na tom, aby se země stala spravedlivějším a lepším místem k životu pro všechny. Islandské ženy mají bohatou historii, kdy se v průběhu dějin spojovaly, aby podpořily svou věc, a tento fakt je posílen existencí a prací právě Kvennasögusafn. 

Nejstarším archivem ženských spolků, který je v rámci archivu uchováván, je Archiv Spolků za práva žen založený v roce 1907. Archivu svěřilo své dějiny a materiály až 100 spolků, včetně Červených punčoch, Kvennalistinn, Vigdís Finnbogadóttir a jejich příznivců a příznivkyň, kteří archivu věnovali také dokumenty krátce po jejím prezidentském vítězství a všech následujících Dnů volna žen (Women's Days Off) nebo Ženských stávek (Women's Strikes), které se opakovaly v letech 1985, 2005, 2010, 2016, 2018 a 2023. 

Je důležité, aby si archiv Kvennasögusafn vybudoval důvěru u těchto organizací a jejich členstvu měl s nimi dobrý vztah a zachovával svoji vizibilitu. Proto se aktivně podílel na organizaci neuvěřitelně úspěšné Ženské stávky v roce 2023, kdy se v Arnarhóllu v dolní části Reykjavíku sešlo odhadem 100 000 žen a nebinárních osob, aby protestovaly*i proti dusivé moci patriarchátu, a to i na tomto malém ostrově, který se v indexech genderové rovnosti řadí na nejvyšší příčky. 

Foto: Protestní nápisy jsou velkou součástí kultury demonstrací, které provázely historické ženské stávky. Kvennasögusafn uspořádala ve spolupráci s Islandským centrem workshopy, kde se staršími nápisy inspirovala, a organizátorstvo stávky 24. října 2023, včetně Kvennasögusafn, uspořádalo také malířské workshopy. Autor fotografie: Heiðrún Fivelstad. Archiv Kvennasögusafn.

Budoucnost archivu Kvennasögusafn

Archiv Kvennasögusafn byl založen původně jako feministická organizace zdola a nyní sídlí a pracuje v rámci veřejné instituce. Je veden jedinou, obětavou osobou. Spoléhá na práci dobrovolnictva a na granty na speciální projekty, například na vytvoření speciální webové stránky o hnutí Červené punčochy s texty jeho členek a digitálně reprodukovanými dokumenty uloženými v archivech. Členky hnutí, kterým je nyní 80 a 90 let, podporují Kvennasögusafn od samého počátku a jako první navštěvují archivy. Kvennasögusafn se nachází v pozici prostředníka spojujícího akademický výzkum a veřejné poznání. Má dlouholeté webové stránky s různými informacemi i katalogy dokumentů, které uchovává a které využívají všechny stupně škol. 

Národní a univerzitní knihovna je průkopnicí v oblasti digitálních reprodukcí časopisů, knih a rukopisů. Archiv Kvennasögusafn těchto předností využil, a tak je mnoho ženských časopisů a publikací k dispozici ke čtení online v režimu open access, stejně jako několik důležitých dokumentů, jako jsou zápisy ze schůzí ženských spolků, na kterých se stále pracuje. V archivu hledají informace a inspiraci produkční společnosti filmů a snímků, umělci a umělkyně, spisovatelé a spisovatelky a další, stejně jako lidé ze zahraničních médií i badatelé a badatelky, zajímající se o islandská témata.

V příštím roce 2025 oslaví Kvennasögusafn 50. výročí svého založení. Program na tento rok se stále připravuje a v průběhu roku se budou konat navržené semináře, které mají upevnit význam uchovávání dokumentů a hodnotu jejich darování archivům. Na podzim bude v „Národní stodole knih” vystavena historická výstava se zaměřením na přínos žen islandské společnosti v minulosti i současnosti. Pozornost bude věnována ženám napříč všemi společenskými vrstvami a také marginalizovaným skupinám, jako jsou ženy cizího původu, které se usadily na Islandu, ženy se zdravotním postižením, ženy s nižšími příjmy, a také bude věnována pozornost queer komunitě, abychom jmenovali alespoň některé z nich. V rámci archivu Kvennasögusafn již probíhá proces shromažďování dokumentů od queer komunity a ideálně dojde k založení zvláštního queer archivu. Nicméně zpočátku bude Kvennasögusafn fungovat jako půda pro zahájení této práce ve spolupráci s akademickými odborníky*odbornicemi na historii LGBTQIA+ a pro získání grantů na zaměstnání specializované*ho výzkumnice*výzkumníka pro tento projekt. Kvennasögusafn si klade za cíl být intersekcionálním subjektem, který nikdy neztratí ze zřetele své počátky zdola a myšlenku na to, jak by mohl využít skutečnosti, že se nachází ve veřejné instituci, k prosazování dalšího rozvoje genderové rovnosti. 

Z anglického originálu redakčně přeložila Marie Koval.