[ 30.11.2023, Marie Koval, Gender Studies, o.p.s. ]

Báro, mohla bys představit svoji práci? Čemu se věnuješ a jak ses vlastně dostala k Moderní sebeobraně?

Působím jako lektorka veřejných a firemních kurzů a podílím se i na výcviku svých budoucích kolegyň a kolegů. S Moderní sebeobranou jsem začala před osmi lety. Ačkoliv jsem původně hledala jen kurz, který by mě naučil cítit se bezpečněji v ošemetných situacích, našla jsem místo toho způsob, jak se za sebe postavit, poradit si v každé situaci a cítit se sebevědoměji.

Kolik vás teď v týmu je, na co vše se zaměřujete a kde působíte?

Je nás už přes třicet a najdete nás téměř v každém koutě republiky – na Královehradecku, na Vysočině, na jižní i severní Moravě i na Karlovarsku. Kromě toho máme skvělé lektorky a lektory na Slovensku a dokonce i v Egyptě. Věnujeme se primárně kurzům pro širokou veřejnost, které jsou otevřené každému bez ohledu na gender, věk nebo fyzickou kondici. Není to sport, ale metoda, jak se naučit účinně se ohradit a ubránit.

Pořádáte i minikurzy pro ženy nebo tzv. Emancipační víkendové kurzy pro ženy. Čemu se tam nejvíce věnujete a s čím za vámi ženy nejčastěji chodí?

Témata, s nimiž naše studentky přicházejí nejčastěji, jsou bohužel často vnímána jako „běžná součást života ženy“: strach, když se vracím domů pozdě, catcalling, sexualizované obtěžování, exhibicionismus. Já tvrdím, že tohle nemá mít v našem životě místo – proč bychom měly snášet takovéto zacházení? A na to cílí i tyto kurzy. Dáváme našim studentkám praktické nástroje, jak se za sebe postavit, jak správně a rychle vyhodnotit situaci a zvolit takovou reakci, kterou samy chtějí a kterou si nebudou vyčítat.

Jaké jsou nejčastější mýty v rámci sebeobrany?

Největší a nejškodlivější mýtus je ten, že žena nemá šanci se ubránit muži. Má. Nebavíme se tady o sportovním souboji, kde jsou váhové kategorie, ale o tom, jak se dostat z nebezpečné situace. Ženy se mohou ubránit! Potřebujeme se také zbavit představy agresora, který vyskakuje v kukle z křoví v parku. Agrese se dopouštějí statisticky nejčastěji lidé, které napadený nebo napadená zná.

Dalším mýtem je idea, že když se necítím bezpečně, mám někomu zavolat, aby mě po telefonu „doprovodil“, nebo i jen předstírat telefonát. Subjektivně to může zvýšit pocit bezpečí, ale pro potenciálního agresora či agresorku je to naopak jasný signál, že nedáváte pozor, co se kolem vás děje. Navíc i kdybyste nakrásně měli na telefonu policejní hlídku, která parkuje za rohem, napadení trvá zpravidla jen několik desítek vteřin, takže by vám stejně nestihli přiběhnout na pomoc. Lepší strategie je telefon uklidit (případně sdílet polohu s někým, komu věřím) a všímat si svého okolí.

Dalším zažitým mýtem je představa, že když si dám klíče mezi prsty, vytvořím si dobrou zbraň. My jsme to testovali doslova na vlastní kůži a můžu vám říct, že to bolelo, ale nás samotné. Nadto klíče většinou dost potřebujeme, abychom se dostali domů. Existují lepší zbraně, například pepřový sprej – i s ním je však potřeba se naučit zacházet, nefunguje jako ochranný talisman, který nosím léta v kabelce. Naučit se to můžete na našem kurzu, online nebo osobně.

Často je zmiňována obava, že když se ohradím vůči pokřikování, nepříjemným komentářům atd., konflikt tím ještě vyeskaluji? Jak to tedy je?

Upřené zírání, pokřikování, urážky nebo třeba narušení osobního prostoru jsou často způsobem, jak si agresor nebo agresorka testuje svou oběť. Chce zjistit, jestli se bude bránit, jestli bude křičet. A tím, že sklopíme zrak a svěsíme ramena, dáváme najevo, že jsme vhodná kořist. Proto je vhodnější zareagovat sebevědomě – neodvracet hned pohled, zeptat se, jestli něco potřebuje, když se tak dívá, poodstoupit.

Pokud nešlo o testování, tak se nic neděje, daný člověk si možná pomyslí něco o bláznech, ale nestane se, že z ničeho nic začne být agresivní. A pokud o testování šlo, tak se buď ukážeme jako příliš velké sousto, nebo donutíme agresivního člověka ukázat karty. Takže pokud po naší reakci k „eskalaci“ dojde, znamená to, že agresor nebo agresorka svůj útok plánovali.

Tématem tohoto čísla je Feministické město. Máš nějaké rady, jak se pohybovat po městě s větším pocitem bezpečí? Jak třeba využít město ve svůj prospěch?

Když přemýšlíme o bezpečnosti, je užitečné hrát hru „co kdyby“. Zkusme se podívat na cesty, kterými denně chodíme – do práce, na návštěvy, do školy nebo školky – očima agresora nebo agresorky: kde bych se schovala? Kde bych mohla někoho přepadnout? Kde bývá málo lidí? Kde nejsou kamery? A když takováto místa odhalíme, můžeme zaujmout strategii. Je před mým domem přerostlé křoví nebo nefunguje lampa? Můžu se obrátit na místní samosprávu, aby to dali do pořádku. Chodívám zkratkou přes liduprázdné místo? Začnu plánovat své cesty tak, abych to stihla i jinudy.

Panuje představa, že hodně lidí rovná se bezpečí. Nemusí to tak být. Bohužel došlo k velmi závažným zločinům na veřejných místech se spoustou svědků, kteří nezasáhli. Pokud chceme najít bezpečné místo, je lepší zvolit takové, které má někdo „na povel“: hotel, restaurace, bar nebo třeba prodejna. Pak se můžeme obrátit na zodpovědnou osobu, sdělit, co se nám děje, a poprosit o pomoc. Ve městě je takových míst poměrně dost a je fajn o nich mít přehled a přemýšlet o nich jako o bezpečných zónách.

Jak bychom podle tebe mohly*i vytvářet genderově inkluzivnější veřejný prostor a město pro všechny?

Ideální by podle mě bylo jít za těmi, kteří jsou nejzranitelnější: lidé se zdravotním handicapem, těhotné, senioři a seniorky, marginalizované skupiny, rodiče s dětmi. A jich se zeptat, na jaké překážky ve svém běžném životě ve městě narážejí – a skutečně poslouchat jejich odpovědi. Když uděláme město přívětivější a bezpečnější pro ty, kteří jsou znevýhodnění, budeme z toho těžit všichni.

A na závěr, kdybys měla dát jednu radu, na co nezapomenout, když se ocitnu v nějaké konfliktní situaci, co by to bylo?

Můžeme se ozvat a má smysl se bránit! Když sebereme odvahu a postavíme se za sebe, nebudeme si muset zpětně vyčítat, že jsme byli zticha, a uděláme svůj svět bezpečnější a příjemnější.

Moc díky za rozhovor.