 |
Proměny dějin romské každodennosti v průběhu 20. století.
[ 31.1.2023, Alica Sigmund Heráková, členka Rady vlády pro záležitosti romské menšiny, publicistka, dramaturgyně, ředitelka Tuke.TV, z.s.
]
Psát o dějinách romské každodennosti na ploše čtyř normostran může být velmi frustrující. Dějiny každodennosti jsou téma nesmírně rozsáhlé a Romové a Romky, tato desetimilionová největší etnická menšina v Evropě, se dělí na řadu sub etnických skupin. Způsob jejich života se liší podle místa, kde žijí, náboženství, které vyznávají, socioekonomické situace a dalších faktorů.
Tento text je tedy spíše krátkým exkurzem a s určitou mírou zobecnění se v něm pokusím vypíchnout téma každodennosti života romského obyvatelstva během 20. století na území střední Evropy s dopady na současnou situaci života řady z nich.
Mýtus nespoutaného kočovníka
Pro pochopení romské každodennosti je třeba si uvědomit, že tradiční romské komunity byly vnitřně hierarchizované a exotizující představy o svobodných lidech, které nesvazují žádná pravidla, jsou zcela liché. „Romské komunity naopak dodržovaly v některých ohledech přísný morální kodex.”1 Tato pravidla a důležitost jejich dodržování jsou důsledkem segregace, ve které romské komunity na našem území po staletí žily. Pravidla i jejich dodržování pomohla romským komunitám přežít i tak náročná období jako 16. a 17. století, kdy bylo romské obyvatelstvo systematicky pronásledováno.
Pro začátek si položme otázku: Jaká musela být každodennost, je-li rodina neustále vystavena situaci, kdy jsou její členové prohlášeni za psance a mohou být (a jsou) beztrestně zabíjeni?2
„Člověk sám neznamenal nic, sílu nacházel i čerpal z kolektivu, ve kterém měl své pevné místo a byl nedílnou součástí tohoto fungujícího mechanismu. Dodržování rodových pravidel – zákonů mělo velký význam – věřilo se, že jejich důsledné respektování zaručí celé skupině ochranu před „nečistými silami“, jinými slovy před zlem a neštěstím v jakékoliv podobě. Překročení zákona a následné nepotrestání viníka by proto znamenalo ohrožení celé skupiny”, uvádí PhDr. Jana Horváthová ve své knize Kapitoly z dějin Romů ve vztahu k tradičnímu způsobu života romských komunit.3
Romská žena morální a pečující
V tomto pojetí byla romská společenství na našem území vnitřně organizována na principu rodu či velkorodiny. V čele komunity stál muž s přirozenou autoritou (vajda), který soudil spory a zajišťoval také funkci komunikátora s úřady a obecně majoritním “světem”. Toto rozdělení platilo na našem území před 2. světovou válkou jak pro kočující skupiny (olašští, původní čeští Romové), tak pro usazeným životem žijící komunity na Slovensku a na Moravě.
Není překvapivé, že vnitřní pravidla komunity kladla vyšší nároky na ženy než na muže. Typicky patriarchální společenství rozdělovalo role na čest a reprezentaci rodiny navenek, která byla vyčleněna muži, zatímco u ženy se vyžadovalo, aby byla “vzorem morálky uvnitř rodiny.”4
Povinnosti ženy se lišily podle toho, k jaké subetnické skupině patřila. Zatímco nás ale patriarchální rozdělení rolí, které ženě určuje starost o rodinu a její chod, nepřekvapí, je zajímavé, že v mnoha romských komunitách byly ženy odpovědné nejen za přípravu jídla, ale také za jeho obstarání.
„Normálně se musel chlap postarat akorát o dřevo a oheň. Takže on měl na starosti dřevo, rozdělal oheň a ženy holt dělaly zbytek. Nanosit vodu, připravit jídlo a všechno ostatní… To u nás neexistovalo, že by doma chlapi nějak pomáhali, že by dělali s námi… prakticky musely ženský zastat všecko,” vzpomíná rakouská Sinti, paní E., na tradiční kočovný život své komunity po druhé světové válce v Rakousku.5
Toto pravidlo však neplatilo u všech skupin, jak dokumentuje romské přísloví “keci vatri, ajci sikhľipen. – Kolik osad, tolik zvyklostí”6. Co však lze označit za obecně platné, je soubor norem, hodnot, které romské komunity vyznávaly, označované souborně pojmem romipen, které se překládá volněji jako “romství” či “tradice, kultura.”
Dobře je prakticky vystihuje Olga Fečová v knize Den byl pro mě krátkej, paměti hrdé Romky: „Odmala jsem byla vedena, abych pomáhala starším lidem, dětem a mládeži. Kolik žebráků se u nás najedlo, přespalo, pobylo, hlavně v zimě, několik dnů!”7 Sdílení a schopnost pomáhat si reflektuje úctu k lidem a šířeji všemu živému, která je podstatou a základní hodnotou kultury Romů. Praktickými projevy dodnes živými v romských rodinách je starost o starší členy jako jsou prarodiče. Romské seniory a seniorky právě proto v domovech důchodců moc nenajdete.
Čistota nade vše
Dalším aspektem přítomným v romipen byla tradičně rituální čistota. Pravidla a zvyky, které se promítaly do každodenního života, se týkaly opět především žen, jejich oděvu a také přípravy a uchování jídla.
„Za nečisté pokrmy byla Romy považována jídla připravovaná v nádobách, které nebyly určeny výhradně k vaření (např. se v nich pralo prádlo apod.), nebo pokrmy, které přišly do kontaktu s ženským oděvem – především sukní, jež byla sama o sobě považována za nečistou."8 Při praní se proto například “přísně oddělovalo ženské prádlo od mužského.”9
Čistota jako kategorie zasahovala do všech oblastí života, její pojetí v tradiční kultuře bylo širší. Přeneseně se s ní pojil požadavek na nevěstu, která musela být panna. Za nečisté byli považováni také ti, kteří jedli nevhodné maso (psí, případně maso z již mrtvých zvířat). Dodnes je rozdělení na principu čistoty mezi rodinami velmi patrné. Romové a Romky běžně na návštěvách nejedí, pokud nejsou přesvědčeni, že bylo jídlo připraveno řádně a v dostatečně čistém prostředí. Z principu rituální čistoty vychází pak i v současnosti běžný odpor ke zvyku “gádžů” jíst i dva či více dny staré jídlo.
Z vesnice do města
Vraťme se však zpět do historie, konkrétně k tragické zkušenosti se 2. světovou válkou. Je třeba si uvědomit, že romská společenství na Slovensku druhou světovou válku většinou přežila s ohledem na události, které odlišily vývoj na našem území od Slovenska – Slovenský stát vs. Protektorát Čechy a Morava. Oproti slovenským romským komunitám ty moravské, integrovaně žijící rodiny, stejně jako tradiční kočovně žijící původní české romské i sintské komunity zdecimoval holocaust. Jak uvádí Jana Horváthová, “celkový počet romských obětí se odhaduje na půl milionu.”10
Po 2. světové válce tak přichází fatální změna způsobu života. Ta je spojená s přechodem z tradičně zemědělských lokalit Slovenska, kde romské komunity žily segregovaně v osadách, k městskému životu v industriálních lokalitách, k jejichž osidlování byla romská společenství motivována od roku 1946 náboráři. Ti je zvali do Čech budovat válkou zničenou a částečně vylidněnou zemi.
Na změnu vzpomíná již uvedená významná a všestranná romská osobnost, pedagožka a aktivistka Olga Fečová, která se s rodinou přestěhovala z Humenného do Prahy v roce 1947. „Na hlavním nádraží v Praze čekali úředníci a rozdělili nás do provizorního ubytování v Holešovicích, Libni, Vysočanech a jiných čtvrtích. Naši rodinu ubytovali Na Františku… ve velké pavlačové budově. Byly to ratejny, bydleli jsme v jednom bytě pohromadě s cizími lidmi…časem každý dostal nějaký aspoň trochu slušný byt.”11
Místo typicky nádenické práce na slovenském venkově, oceněné především materiálně surovinami a jídlem a zajišťujícími často pouze to nejnutnější pro přežití, od 50. let Romové a Romky v Čechách začali pracovat za plat. Po roce 1948 se z nich stávají soudruzi a soudružky, v podstatě kolegové a kolegyně “gádžů,” kteří nad nimi měli od nepaměti navrch. Maminka Olgy Fečové pracovala jako brigádnice u plynárenské služby a rozsvěcovala a zhasínala pouliční lampy na Karlově mostě a v jeho okolí.12 Jiní Romové a Romky pracovali v obnovovaných či nově budovaných továrnách v lokalitách jako bylo Kladno, Brno, sever Čech nebo také Ostravsko.
Konec starých časů
Práce na směny přinesla změnu rytmu života. Nové možnosti také zásadně ovlivnily podobu romských rodin. Ty byly najednou od širší rodiny odříznuty, žily více atomizovaně, na Slovensko dojížděly během dovolených. Mladá generace paní Fečové a jejích vrstevníků a vrstevnic již byla zvyklá na život ve městech, materiální jistotu, školu a další faktory formující jejich každodenní život.
S touto zásadní změnou však prakticky postupně během 2. poloviny 20. století zaniká tradiční společenství s jeho pravidly, kulturou i tradičně ústně předávanou moudrostí. Namísto morálního kodexu a vlastních hodnot, jejichž dodržování hlídalo celé společenství, přichází vyprázdněná socialistická asimilační politika, jejímž projevem je sice zlepšení materiálních podmínek, sociální a zdravotní péče, na druhou stranu však tato necitlivá politika vytvořila morální vakuum.
„Vlastní hodnoty byly hanobeny, a tak se jich postupně Romové sami s pocitem studu vzdávali. Na nátlak školských pracovníků přestávali rodiče na své děti mluvit romsky… česká duchovní kultura byla Romům dosti vzdálená…. po stránce duchovní ulpěli Romové na povrchu „gadžovské” společnosti. Zesměšňované, a proto rychle mizející, tradiční romské hodnoty byly plynule a neuvědoměle nahrazovány negativy odpozorovanými ze sousedního – převážně dělnického, někdy i vysloveně sociálně patologického prostředí.”13
Důsledky této změny byly a jsou závažné. Porušení romské pospolitosti a rozpad kultury způsobily u nemalé části romské menšiny narušení identity a jak již bylo uvedeno, celé téma dalece přesahuje možnosti tohoto textu.
Poznámkou na závěr se však vracíme k paní Olze Fečové, jejíž kniha pamětí, vydaná v roce 2022, dobře postihuje jak oblast dějin Romů 20. století, tak dějin každodennosti. V důsledku individualizace, tak typické pro moderní civilizaci, v níž od 2. poloviny 20. století romské komunity žijí, totiž mohla Olga Fečová věnovat svůj čas mj. také emancipaci romských žen, vlastnímu vzdělání, vedení divadelně-hudebního souboru Čhavorikani luma a v neposlední řadě vlastně i vydání knihy svých pamětí.
Dovolte mi proto zakončit tento text romským příslovím, které věřím ve čtenářstvu zanechá prostor pro vlastní další uvažování. „Te gadžo sikhľiľahas le Romestar leskero lačho, Rom na sikhľiľahas gadžestar leskero nalačho. – Kdyby byl gádžo ochotný učit se od Roma to, co je v něm dobré, neučil by se Rom tak ochotně od gádže jeho špatnosti.”14
1) Horváthová, J., Kapitoly z dějin Romů, str. 24.
https://old.pf.jcu.cz/stru/katedry/pgps/ikvz/podkapitoly/d01kapitoly.pdf
2) Tamtéž, str. 23
3) Tamtéž, str. 27
4) Horváthová, J., tamtéž, str. 25
5) Eder - Jordan, B., “Tradice se předávají jako pohádky”, Romano džaniben 1/2011, str. 83
6) Horváthová, J., Kapitoly z dějin Romů, str. 27
7) Fečová, Ol, Den byl pro mě krátkej, Paměti hrdé Romky, str. 67
8) Horváthová, J., Kapitoly z dějin Romů, str. 27
9) Eder - Jordan, B., “Tradice se předávají jako pohádky”, Romano džaniben 1/2011, str. 89
10) Horváthová, J., Kapitoly z dějin Romů, str. 48
11) Fečová, O., Den byl pro mě krátkej, Paměti hrdé Romky, str. 27–28
12) Fečová, Ol, tamtéž, str. 29
13) Horváthová, J., Kapitoly z dějin Romů, str. 54
14) Tamtéž, str. 52
Použitá literatura:
PhDr. Jana Horváthová, Kapitoly z dějin Romů, 2002, vydal Člověk v tísni, dostupné online:
https://old.pf.jcu.cz/stru/katedry/pgps/ikvz/podkapitoly/d01kapitoly.pdf
Beate Eder - Jordan, “Tradice se předávají jako pohádky”. Rakouská Sintka vypráví o svém životě, Romano džaniben, časopis romistických studií, 1/2011
Olga Fečová, Den byl pro mě krátkej, Paměti hrdé Romky, Kher, 2022
Fotografie pochází z projektu Leperiben, Paměť romských dělníků, na kterém autorka pracovala v letech 2013/2014 s Kateřinou Sidiropulu Janků.
|
