[ 31.1.2023, Milada Sekyrková, archivářka a historička, působí na Filozofické fakultě UK ]

Původ a vzdělání

Eliška Krásnohorská se narodila 18. listopadu 1847 v Praze jako Alžběta Pechová do rodiny řemeslníka Andrease Pecha a jeho druhé manželky Dorothey, rozené Vodvářkové. Ze dvou manželství měl její otec nakonec osm dětí, Eliška byla sedmá v řadě. 

Ekonomické poměry rodiny nebyly dobré, přesto se otec snažil dát svým dětem co nejlepší vzdělání. Vyšší vzdělání bylo tehdy možné jen pro chlapce. Jeden z Eliščiných bratrů, Josef, dokonce vystudoval medicínu a působil celý život jako lékař.

Co ale s dívkami? Klavír, vyšívání, vaření? Eliška dostala šanci na tehdy nejvyšší možné vzdělání pro dívky v Praze – absolvovala německou dívčí školu paní Svobodové, kde se naučila i cizí jazyky a získala všeobecné vědomosti. Během dospívání se projevil její handicap – revmatismus, znesnadňující a později až zcela znemožňující práci rukama, stěží  často i psala. Zdravotní problém ji de facto vzal šanci na sňatek, protože od manželky se samozřejmě očekávalo, že bude vykonávat řadu ručních prací, což Eliška nemohla, o estetickém handicapu ani nemluvě. Trojúhelník Kinder-Küche-Kirche /děti-kuchyně-kostel/ byl pro ženu její společenské třídy ještě takřka nepřekročitelný. Být řádně provdána znamenalo být v životě úspěšná.

Samostatný život a práce

Co bude dělat? Chtěla psát, stát se spisovatelkou. Osamostatnit se. Tyto sny byly pro ženu 19. století problém. Eliška začala nejprve za sebe, a později i za ostatní ženy bojovat. Odešla od rodičů a sourozenců, kteří se mezitím odstěhovali do Plzně, vrátila se do Prahy. Začala žít ve sdíleném bydlení s jinou ženou, starší, která jí vlastně byla „gardedámou“, bez níž se neprovdaná mladší žena tehdy nemohla objevit na veřejnosti. Její literární práce začaly být publikovány v periodickém tisku, v literárních almanaších, pak vydala samostatné sbírky básní, romány, napsala libreta pro řadu dodnes hraných oper.

Pronikala prostřednictvím svého díla do majoritní mužské společnosti. Pomohl jí její velký vzor – o generaci starší vdaná Karolina Světlá, která tam měla již dveře otevřené po boku svého uznávaného manžela Petra Mužáka, středoškolského profesora a spisovatele. Spolu o emancipaci žen nejen snily, nýbrž pracovaly na jejím uskutečnění. Stály spolu s několika dalšími ženami roku 1871 u založení Ženského výrobního spolku, kterému předcházelo publikování „Provolání k matkám a dívkám českomoravským“, publikované v řadě českých novin. Vysvětlovalo potřebu založit spolek, podporující ženské průmyslové vzdělání. Řada z podepsaných žen byla členkami Amerického klubu dam, vůbec prvního čistě ženského sdružení, scházejícího se v domě U Halánků, který patřil rodině Vojty Náprstka, zakladatele tohoto klubu.

Ženské vzdělání

Nejvyšší Eliščinou metou, pro niž neúnavně sháněla podporu u žen i mužů, však bylo otevření univerzit posluchačkám, metou dosud v habsburské monarchii zcela nedosažitelnou. Předstupněm univerzitních studií tehdy bylo absolvování klasického gymnázia a složení maturity z latiny a řečtiny. Podařilo se jí shromáždit přes 4 810 podpisů na petici za otevření dívčího klasického gymnázia v Praze, adresovanou říšské radě ve Vídni, jedinému orgánu, který mohl iniciovat vznik nového typu školy. Pomalá reakce ústředních vídeňských orgánů ji přimělo na jaře 1890 k založení spolku Minerva, jehož hlavním smyslem bylo založení soukromého dívčího gymnázia stejného jména. První ročník gymnázia byl otevřen od školního roku 1890/91 pro více než padesát žaček, které přišly k prvnímu zápisu. 

Na gymnáziu vyučovali profesoři z chlapeckých středních škol, a proto na hodinách vyučovaných muži musela být v prvních letech – než na profesorské pozice nastoupily ženy, které mezitím získaly patřičné vzdělání – přítomna vždy starší provdaná žena jako morální dozor. Gymnázium nemělo právo maturity, a proto první maturitní ročníky skládaly zkoušku dospělosti na chlapeckém klasickém gymnáziu. 

Od vzniku Minervy roku 1890 sílilo úsilí dosáhnout povolení vstupu dívek na univerzitu. Po dalších peticích, po osobní iniciativě Elišky Krásnohorské i samotných studentek Minervy bylo dosaženo nejprve osobního svolení některých profesorů, aby mohly navštěvovat některé přednášky na pražské české i německé univerzitě jako mimořádné studentky, a v březnu 1897 konečně i císařského svolení pro dívky studovat na filozofických fakultách. V roce 1900 následoval další císařský dekret povolující dívkám studovat na lékařských fakultách. Mezi právníky byly dívky přijaty až po první světové válce a stejně tak na technické univerzity, kde mohly získat inženýrský titul.

Ocenění

Díky všem těmto svým úspěšným iniciativám byla na sklonku svého života jmenována první ženou-členkou České akademie věd a umění a první čestnou doktorkou Univerzity Karlovy v roce 1922. To vše za situace, kdy sama mnohdy musela omezit i svůj velmi skromný jídelníček z nedostatku prostředků ke svému běžnému životu, kdy často nevycházela ze svého velmi skromného pronajatého příbytku z důvodů nedostatečného šatníku, a stále častěji i ze zdravotních důvodů, kdy jí bolest zabraňovala volně žít a tvořit. 

S narůstajícím věkem byla stále závislejší na svých společnicích, nejvíce na sestrách, které jí pomáhaly kvůli zhoršujícím se revmatickým bolestem a pokřiveninám rukou zvládat každodenní život.  Útěchu a rozptýlení nacházela jen v ideálním světě hudby a literatury.

Odkaz

Zemřela 26. listopadu 1926 v Praze. Její poselství nezemřelo. Dívčí spolky, školy, ulice nesou její jméno, které symbolizuje odvahu postavit se většinovému názoru a nepříznivému osudu a bojovat za sebe a své sny ve prospěch podobně založených lidí. Je připomínána jako úspěšná spisovatelka, zejména díky trilogii o Svéhlavičce, která patřila dlouho mezi nejoblíbenější postavy nejen ženských románů u nás, a jako Smetanova libretistka v případě oper Hubička, Tajemství a Čertova stěna. Má největší zásluhy o povolení vysokoškolského vzdělání pro ženy díky založení soukromého dívčího gymnázia Minerva roku 1890 a následné kampani, která vedla ke vstupu dívek na filozofické fakulty roku 1897.