[ 30.6.2022, Timea Crofony, právnička, lektorka genderové rovnosti a doktorandka kulturní antropologie ]

Nalezení vlastního hlasu v tichém protestu

Je leden 1988 a právě uplynul měsíc od začátku takzvané První intifády – palestinského povstání proti izraelské okupaci Gazy a Západního břehu Jordánu. Na rušnou křižovatku v Jeruzalémě se postaví nepočetná skupina izraelských žen. Všechny jsou oblečené v černém a drží transparenty požadující ukončení okupace palestinských území. Nic nekřičí, nepochodují, neskandují. Způsob tichého protestu inspiruje ženy i v ostatních izraelských městech. Na dalších a dalších místech se každý pátek před začátkem šábesu drží ve stejnou hodinu protestní formace. Ty se začnou označovat jako vigilie a vzniká i skupinové označení “Ženy v černém” (hebrejsky Nashim BeSchachor). 

Nehierarchické uskupení bez jakékoli pevné organizační struktury funguje v Izraeli celkem 6 let, do června 1994. V roce 1993 je mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny uzavřena Mírová dohoda z Osla, v květnu 1994 pak na ni navazující Káhirská dohoda o pásmu Gazy a oblasti Jericha. K obnově činnosti dochází během Druhé intifády v roce 2000 a v několika městech se vigilie drží aktivně dodnes. Ženy v černém po celou dobu nezměnily způsob svého protestu – každý týden bylo možné vidět v izraelských městech stejný výjev: v černé oblečené ženy různého věku, držící černé transparenty s bílým nápisem “Stop the occupation”. Černá barva symbolizuje smutek a tragédii dvou národů, které se ocitly v nekonečném cyklu vzájemného násilí. Někdy se k demonstrujícím připojí Palestinky nebo zahraniční turistky. Pravidelnou součástí celé scény jsou sexistické urážky projíždějících taxikářů a genderově podmíněné nadávky z tábora izraelské krajní pravice (Helman a Rapoport, 1997). 

Právě sveřepou repeticí minimalistického modu tiché demonstrace v černém oblečení se vytvořila určitá symbolická dramatická výmluvnost. Jak uvádějí Helman a Rapoport (1997), repetitivní inscenace protestu poskytla platformu pro vyjádření individuálního nesouhlasu a požadavků kolektivním způsobem, a to nehledě na konkrétní osobní motivace účastnic. Vznikla tak jakási čistá protestní forma, z velké části oproštěná od dalších ideologických nároků, kromě základního požadavku: ukončení násilí. V konkrétním regionálním kontextu také Ženy v černém představovaly radikální subverzi genderového řádu: pravidelnou apropriací veřejného prostoru ženami a artikulací politického požadavku narušily protestující zavedený genderový řád a tradiční role, které je měly vykazovat pouze do soukromé sféry. Takové “politické” ženy ve veřejném prostoru nadto zásadním způsobem narušovaly hranice narativu národní solidarity a soudržnosti (více Helman a Rapoport, 1997: 689 - 696). Přesto se však skupina neprofilovala jako feministická a některé protestující se i odmítaly takto definovat (Sasson-Levy a Rapoport, 2003: 385). 

Z jeruzalémské křižovatky do celého světa

To, co začalo jako záležitost lokálního významu, přerostlo v mezinárodní hnutí, které působí napříč kontinenty. Samy Ženy v černém se v současnosti definují jako mezinárodní mírové hnutí, které veřejně vystupuje proti militarismu, bezpráví, válce a jiným druhům násilí. Jejich působení není založené na centralizované organizaci a členství, ale na solidaritě a nyní i na feministické perspektivě, která v jejich pojímání znamená uvědomovat si propojenost různých druhů násilí s opresí žen. Ačkoli způsob provádění vigilie je v zásadních bodech stejný jako u původní jeruzalémské skupiny, je zde značná flexibilita: každá regionální skupina je naprosto autonomní a vigilii může držet i jedna žena. Zároveň se k některým skupinám připojují i muži a jejich přítomnost je vítaná. Základní požadavky však zůstávají – musí se vždy jednat o záležitost, kterou lze podřadit pod heslo “proti válce a za spravedlnost”. Konkrétní definici a důvod vigilie si však už musí vyjednat každá sama a každý sám pro sebe a skupinu. 

Není asi překvapující, že se Ženy v černém zapojily i do protestů proti pokračující ruské invazi na Ukrajinu a například bělehradská regionální skupina zformulovala i konkrétní požadavky: zastavení veškerých vojenských operací na území Ukrajiny a okupovaných územích, zpřísnění mezinárodních sankcí proti Ruské federaci, důsledné vyšetření válečných zločinů a zákaz účasti v bojích pro srbské občany. 

Ačkoli tedy v průběhu let došlo k transformaci původního minimalistického modelu protestu, je odkaz původní jeruzalémské skupiny stále živý a funkční. Stále totiž představuje alternativní platformu pro formulaci a sdělení antimilitaristických postojů.  
 

Zdroje:

Helman, S., T. Rapoport. 1997. Women in Black: Challenging Israel's Gender and Socio-Political Orders. In: The British Journal of Sociology, Vol. 48, No. 4, pp. 681-700

Jacoby, T. A. 2005. Women in Zones of Conflict. Power and Resistance in Israel. Montreal: McGill-Queen's University Press

Sasson-Levy, O., T. Rapoport. 2003. BODY, GENDER, AND KNOWLEDGE IN PROTEST MOVEMENTS. The Israeli Case. In: GENDER & SOCIETY, Vol. 17, No. 3, pp. 379-403