[ 30.6.2022, Karolína Stegurová, historička, autorka knihy I ženy chtěly bojovat! ]

Válka nemá ženskou tvář

Tak nazvala svou knihu nositelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová¹. Ačkoli se v ní věnovala prožitku sovětských žen, které se účastnily bojů v řadách Rudé armády proti nacistickým silám, její název by byl výstižný i pro ostatní země zapojené do druhé světové války. Jakkoli můžeme v poslední době zaznamenat zesílené snahy o připomínání osudů žen za války, „nadřazený“, tedy historiograficky, mediálně, či politicky atraktivnější, zůstává stále aktivní boj. Boj se zbraní v ruce. Nejen československá a česká historiografie tak dlouhá léta pomáhala udržovat i obraz československého odboje bez jeho ženské tváře.

Takový obraz ovšem ochuzuje naše vnímání historie největšího světového konfliktu a zapojení československých žen do jeho průběhu. Ženy se aktivně a výrazně zapojily jak do domácího, tak do zahraničního odboje. Při pátrání po důvodech, které činí tuto stránku odboje historicky méně výraznou, dospějeme k jeho formám a aktivitám, v nichž se projevoval. Právě do škály odbojových aktivit žen se promítá genderový aspekt, který je ale v různých místních podmínkách probíhající druhé světové války dočasně vychýlen.

V domácím odboji

V podmínkách Protektorátu Čechy a Morava nebylo možné vést přímo aktivní ozbrojený boj, jakkoli prvotní úvahy zejména vojenské odbojové organizace Obrana národa počítaly po vyhlášení války s brzkým vojenským povstáním, a tedy i rychlým koncem války. Nejen, že vojenská struktura byla brzy rozbita gestapem a musela se přetransformovat spíše na menší, dobře zakonspirované malé skupiny, nedostávalo se také zbraní, se kterými by mohl být veden boj. Odboj – muži i ženy – se tak věnoval jiným aktivitám, které měly narušit nepřátelský týl. Zpočátku byly organizovány veřejné společenské protesty či pomoc osobám, které musely či chtěly opustit protektorát. Důležitá a znamenitá byla ovšem práce odboje zejména na poli zpravodajském. V rámci vydávání ilegálního tisku je třeba vyzdvihnout činnost a statečnost Ireny Bernáškové, která vydávala ilegální časopis „V Boj!“. Neméně významná byla i činnost odboje při poskytování přístřeší, potravinové i materiální pomoci a podpory lidem v ilegalitě a později členům parašutistických výsadků. A právě tyto aktivity odehrávající se v obyčejných domácnostech lze označit jako ženské, genderově podmíněné, vycházející z nastavení role žen v rámci dobového společenského a politického řádu, k jehož ustavení přispěly i společenské změny, které se odehrály v měsících po tzv. mnichovském diktátu.

Foto: Vojenská přísaha čs. žen v Buzuluku. Viz výstava Ženy bojující.

Druhá republika rozhodně nebyla státem poskytujícím rovná práva všem svým občanům a občankám. Ženy se znovu ocitly v situaci ztížené dosažitelnosti výdělečné práce, výdobytky první republiky, jako např. možnost politické angažovanosti, ustupovaly rychle do pozadí, až úplně vymizely. Důraz byl kladen na tradiční hodnoty, jako byl národ a rodina. Pro takový stát byly ženy nejvíce užitečné v domácnosti – jako manželky a matky.² Skutečnost, že drtivá většina žen skutečně v domácnosti byla, se pak kontinuálně přenesla do jejich možností zapojení do odboje. Historička Hanna Diamond se ve své knize „Women and the Second World War in France 1939-1948. Choices and Constraints“ konstatuje, že v oficiálních statistikách  aktivního zapojení do francouzského odboje figuruje relativně malý počet žen, a domnívá se, že důvodem je skutečnost, že francouzské ženy „jen“ přibraly odbojové aktivity k těm, které již v rámci svých genderových rolí v rodině a domácnosti zastávaly, tedy například sháněly potraviny a poskytovaly přístřeší. Nenápadnost těchto aktivit, jakkoli tvrdě trestaná v případě dopadení, pak logicky vedla k tomu, že po válce většina z nich neměla pocit, že by dělala něco odbojového, za co by měly být oceněny.³ Podobně lze nahlížet také na odbojovou činnost československých žen v domácím protinacistickém odboji. Ačkoli se některé z nich uplatnily také jako spojky či převaděčky, ve většině případů se jednalo o poskytovatelky zázemí svého domova pro potřeby odboje. Tato možná nenápadná a neozbrojená činnost byla ovšem velmi nebezpečná a pro existenci a fungování odboje zcela zásadní a životně důležitá.

Zahraniční odboj československých žen

Zapojení žen do zahraničního odboje bylo sice od protektorátních podmínek značně odlišné, přesto i zde lze oblasti působnosti žen označit za tradiční. Rada československých žen ve Velké Británii, která se ustavila v polovině roku 1941 v Londýně jako instituce pokračující i v emancipačních snahách československých žen, spatřovala ale své úkoly zejména v oblasti sociální podpory a vzdělávání. Kromě snah sjednotit československé občanky žijící na území Velké Británie, byly hlavní úkoly spatřovány v zařazování žen na pracovní pozice ve válečné výrobě, ve sbírkových akcích pro válečné účely, v pletení různých částí oblečení pro vojáky, v organizaci péče o dítě a rodinu, v ostatní péči o dívky a mladé ženy, v edukační, zejména přednáškové činnosti či v organizaci sociálních kurzů.⁴

Přesto právě v zahraničí se zformovaly dvě skupiny žen, jejichž činnost se vymykala dobovému obvyklému rozdělení společenských rolí mužů a žen.⁵ Při bližším zkoumání dané problematiky lze ovšem dojít k závěru, že se jednalo o vychýlení dočasné a neúplné, neboť v obou případech byl jejich prostor angažovat se definován z vnějšku, a to zejména československými úřady. Bylo tomu jak v případě československých žen, které vstupovaly od poloviny roku 1941 do britských pomocných sborů ve Velké Británii a na Středním východě,⁶ tak i žen, jež se od roku 1942 dobrovolně přidávaly k formující se československé jednotce v Buzuluku v Sovětském svazu. Ačkoli obě tyto skupiny vystoupily z genderově tradičních ženských aktivit a spojily svůj život s armádou, tedy do té doby s dominantně mužským prostředím, československé úřady v čele s Ministerstvem národní obrany (MNO) měly pramalý zájem na jejich rovnoprávném postavení v rámci armády či na emancipaci v její struktuře. Ženám sloužícím v britské armádě nebylo umožněno stát se příslušnicemi československé branné moci, například zřízením podobného typu sboru přímo u československé armády. A ženy, které vstoupily do československé jednotky v Buzuluku, pak z pohledu MNO neměly být vůbec odvedeny a podrobeny výcviku. Ve chvíli, kdy se již měly s jednotkou účastnit boje, jim bylo stereotypně sdělováno, že jejich bojové nasazení koliduje s jejich úlohami matek.⁷ První tři desítky vojákyň však na frontu s jednotkou odjely a prokázaly zde své kvality.⁸ Angažovanost a osvědčení se řady z nich v do té doby výsadně mužských pozicích, pak zásadně přispělo k určitému otevření československé armády ženám po skončení války.   

Závěr

Odboj netvořili jen muži ve zbrani, ale celá řada obyčejných lidí – mužů i žen – kteří se snažili pomáhat a působili v prostředí, kde mohli být užiteční. Ženy však měly tento prostor dobově, společensky i politicky předurčený a utužovaný, a to jak vládní politikou praktikovanou v průběhu tzv. druhé republiky, tak i jednáním československých válečných exilových institucí. Není také náhodou, že i v dobách komunistického režimu ženy v disentu znovu spojovaly svou protirežimní činnost s běžným životem – texty Charty 77 si například předávaly při vodění dětí do mateřských škol, či na dětských hřištích. Vytvořily si tak nenápadné strategie, které chránily je samé i jejich rodiny.⁹ Právě nenápadnost jejich činnosti svádí k tomu, aby na ně společnost – ke své škodě – zapomínala.¹⁰   

O autorce:

Mgr. Karolína Stegurová, Ph.D. vystudovala historii – obor české dějiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Již od studií se věnuje problematice protinacistického odboje. V dubnu 2021 jí vyšla kniha I ženy chtěly bojovat!, která se zabývá vojenskou službou československých žen v britské armádě za druhé světové války.

1) ALEXIJEVIČOVÁ, Světlana. Válka nemá ženskou tvář. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2018.

2) Srovnej: FEINBERG, Melissa. Elusive equality: gender, citizenship and the limits of democracy in Czechoslovakia, 1918–1950. Pittsburgh: University of Pittsburgh Press, 2006. 

3) Srovnej: DIAMOND, Hanna. Women and the Second World War in France, 1939–1948: choices and constraints. Harlow: Longman, 1999.

4) STEGUROVÁ, Karolína: I ženy chtěly bojovat! Československé ženy v britských armádních pomocných sborech ATS a WAAF za druhé světové války. Praha: Academia, 2021.

5) Třetí skupinu by pak tvořily ženy, které působily v partyzánské brigádě Jana Žižky v Jugoslávii. Téma na odbornější zpracování zatím čeká.

6) Pomocné sbory existovaly u pozemní armády (ATS), letectva (WAAF) a námořnictva (WRNS). Jednalo se o nebojové složky britské armády. Ženy v nich však v desítkách i úzce specializovaných armádních oborů nahradily muže tak, aby ti mohli být uvolněni pro potřeby války. Ve složce ATS a WAAF působilo i přes 200 československých žen. Podobné sbory žen pak po britském vzoru zřídila francouzská, či polská armáda. Československá armáda však k podobnému řešení nedostatku mužů nepřistoupila.

7) Srovnej: STEGUROVÁ, Karolína: I ženy chtěly bojovat! Československé ženy v britských armádních pomocných sborech ATS a WAAF za druhé světové války. Praha: Academia, 2021, s. 172.

8) Nakonec působilo v 1. československém armádním sboru přes 1000 žen. Více viz: FLIMELOVÁ, Alena a ŠTÉR, Roman: Ve stínu mužů. Ženy v československých vojenských jednotkách na východní frontě v letech 1942-1945. Praha: Academia, 2021.

9) Srovnej: ŠIKLOVÁ, Jiřina: Podíl českých žen na samizdatu a v disentu v Československu v období tzv. normalizace v letech 1969-1989. Gender a výzkum. Číslo 9, 2008, s. 41-42.

10) Srovnej: Až bude na tričku Jindřiška Nováková… [online] [cit. 25. 5. 2022]. Dostupné z: https://www.heroine.cz/spolecnost/2645-az-bude-na-tricku-jindriska-novakova-hrdinky-odboje-ktere-zustaly-ve-stinu.