[ 28.2.2022, Josef Vošmik, Gender Studies, o.p.s. a Fakulta humanitních studií UK ]

Přesto je to oblast, která přináší spoustu otázek, a to i nám, kdo k nim snad máme v něčem blíže. Není ale projevem slabosti a strachu (ale naopak) tyto nejasnosti výslovně pojmenovat, protože jen tak je možné o nich diskutovat a přiblížit se jejich rozřešení.¹ Navíc i etika je otázkou zvažování a míry, jak to věděl již Aristotelés. Proto dovolte, abychom zde tyto otázky uvedli, pro tuto chvíli bez záměru na ně odpovědět. Pevně věříme, že budou sloužit k rozvažování vás, našich čtenářek i čtenářů, i nás samotných na některém z našich společných setkání.

Otázky jsou uvedeny v pořadí, jak se nám „ukazovaly“, současně bylo úsilím propojit je nějak tematicky do určitého kontinua. Jejich uspořádání ale nevyjadřuje jejich důležitost, všechny jsou v určité podobě relevantní – pro někoho třeba více, pro někoho méně a pro někoho dalšího třeba vůbec. 

Otázka hranice: osoba a činy

1. Kde je hranice mezi zcitlivováním veřejného prostoru a omezováním svobody projevu ve smyslu zákazu některých typů (forem, obsahu) projevů? Není to vždy otázka „místa a času“, tedy kultury a údobí? Anebo je možné uvažovat o těchto otázkách obecně a bez geografického a časového omezení? 

2. Do jaké míry lze oddělit „dílo“ určitého člověka od jeho samotného a jeho osobnosti, jednání a chování? Můžeme se „zmocnit“ výsledků jeho ducha, avšak „popřít“ jeho osobu ve jménu přečinů, kterých se takový člověk dopustil? A naopak: můžeme pozitivně vnímat autorství osobností , jejichž dílo je v nějakém směru problematické?

3. A jak přistupovat k lidem, kteří se dopustili něčeho špatného, ale současně i dobrého a třeba i v poměru, který to zlé mnohonásobně převyšuje, i když nikoli kompenzuje? Máme právo tyto osoby „vymazat z mapy“ a dělat, jako by neexistovaly, a přitom učinily tolik dobrého? Vzpomeňme například na osobnosti z oblasti umění či vědy. Není odpouštění nakonec i významnou (křesťanskou) hodnotou, která vede k jediné skutečné „nápravě“ – samozřejmě ovšem za předpokladu, že daná osoba uzná svoji vinu, což zdaleka není samozřejmé… 

4. I současný důraz na restorativní justici a narovnání vztahů přispívá ke kultivaci prostředí, pakliže obě zúčastněné strany (pachatel*ka i oběť/přeživší) s tím souhlasí. Ale jak je tomu v případě, kdy pachatel*ka přizná a skutečně uzná svoji vinu, ale oběť/přeživší je v situaci, že je pro něj*ni něco takového nepřijatelné? Nevytváříme pak paradoxně morální nátlak na tuto osobu, že by měla odpustit, protože i pachatel*ka je přece jen člověk? Skutečně si každý, kdo se dopustí závažného zlého skutku, zaslouží odpuštění? 

Kultura a doba

5. A jak je to tedy s rozvojem a předáváním kulturního dědictví lidstva? Máme právo zavrhnout některé lidi (a jejich výtvory), vyškrtnout je z historie, přehlížet je, dělat, jako by neexistovali, a tím ochuzovat skutečný rozsah a podobu lidství? Jistě, dělat jim reklamu není na místě, ale realita je prostě taková, že ne všichni lidé jsou dobří – a i „dobří lidé“ mají špatné stránky a nakonec i „špatní lidé“ mají dobré stránky… 

6. Máme tudíž zpětně zakazovat knihy, filmy a seriály proto, že jsou z dnešního hlediska problematické, a tím ochuzovat a zapovídat vlastní část naší historie, ze které se můžeme poučit a na níž můžeme tyto chyby ilustrovat? Anebo mají být tato „kazová díla“ zpřístupněna např. jen v omezeném režimu pro bádání, výuku apod., ale nemají být volně k dispozici, protože by jejich sledování mohlo vést k replikaci toho špatného v dnešních dnech? 

7. A co křesťanské: „Nesuď, abys nebyl souzen“? Můžeme, kromě oblasti práva, činit nějaké odsudky? Víme dost, abychom něco takového mohli konat? A neučíme nakonec již děti, že je třeba oddělovat „věc od osoby“, tj. nehodnotit člověka, ale konkrétní čin? A pak ve jménu korektnosti šmahem odsoudíme člověka pro jeho čin/y? 

8. Můžeme vůbec zpětně projikovat (projektovat) soudobé koncepty, které v době spáchání příslušných skutků, nebyly nijak reflektovány, „uchopeny“ a konceptualizovány? Není to zcela chybný anachronismus, který byl právem kritizován ve společenských i historických vědách? Samozřejmě se to netýká jednání, jež bylo beze sporu odsouzeníhodné – ne-li přímo trestné – již v dané době. 

9. Nemělo by každé takové jednání být posuzováno „from now on“, tedy anterográdně? Vždyť i právní úprava zakazuje zpětnou působnost, tj. každý skutek je posuzován podle tehdy platného práva. Lze toto pravidlo přenést i do oblasti mravního posuzování skutků (ostatních)? Navíc co vlastně víme o motivech lidí, kteří se dopustili „něčeho špatného“, pakliže to např. již nemohou sdílet a objasnit. Samozřejmě to nemůže legitimizovat např. násilí, ale přece jen motivy mohou být tak rozličné, že jejich usuzování na základě činu samotného může být zjednodušující. 

10. Není tomu tedy tak, že bychom dané jednání měli hodnotit a odsuzovat pouze v případě, kdy daný člověk nejen vědět mohl, že to, co dělá, je špatné (nebo alespoň vysoce problematické), ale také vědět měl, tj. v kontextu dané situace? Základní premisou v tomto ohledu je, že daný jedinec věděl a mohl ovlivnit svoje jednání. To je rovněž jedno ze základních pravidel teorie práva.  

Umění a humor?

11. A jak je to ve specifických oblastech, jako je umění či humor? V oblastech, které mají účel estetický a katarzní. Máme i sem zasahovat? Anebo se jedná o sféru volné působnosti, na niž se vztahuje určité moratorium? A proč by mělo? A na druhou stranu, proč by nemělo? Co by nám ze života potom zbylo?

12. A kde leží společenská odpovědnost např. autorů a autorek beletrie? Mohou opravdu psát cokoli a jakkoli – pakliže to není v rozporu s platným právem? Je odkaz na skutečnost, že je to „jen fikce“ dostatečným zdůvodněním a legitimizací jejich tvorby? Anebo i skrze svoje díla spoluutváří svět, ve kterém žijeme, a vztahy lidí v něm? 

13. Kde je tedy hranice mezi přímou „cenzurou“, anebo třeba i neadresným nátlakem na autorskou tvůrčí svobodou? Kde leží ona hranice možného a nemožného? A nemá nakonec právě umění bourat zažité konvence a otevírat prostor pro myšlení „outside the box“?

14. A pokud tedy ani umění a humor nedávají možnost otevřeného ztvárnění a komunikace některých témat, kde jinde vlastně můžeme o „těchto věcech“ otevřeně mluvit? V akademických kruzích, hospodách a domácnostech? Anebo ani tam? Nebo o nich nemáme ani přemýšlet – i když to stejně nejde – protože přání/myšlenka je zárodkem činu? Jak se říká: Pozor na to, co si přeješ! Máme tedy kultivovat nejen svoje chování a jednání, ale i vlastní uvažování a „zakazovat“ si některé myšlenky, i když tím je jen odsouváme do hlubších struktur našeho já, kde tak jako tak přežívají a nepřímo mohou ovlivňovat naše (pod)vědomé akty…? (Díky, pane Freude.)

15. A hraje v tomto ohledu opravdu zásadní roli rozdíl: veřejné a soukromé – či dokonce naše niterné, myšlené a pociťované? Něco opravdu nesmíme říkat „venku“, ale smíme to říkat alespoň doma, před svými blízkými, anebo to dokonce nemáme říkat ani o samotě či si dokonce myslet? Ale co když navzdory všem těmto korektivům něco nějak skutečné „cítíme“, je to tedy velmi hluboko v nás? Nebo i zde platí ono okřídlené (film Bílá paní): „Drž hubu a plav!“

16. A pokud pomineme (profesionální) uměleckou scénu, ale také politickou elitu, kde patrně předpokládáme jistou míru mravní integrity – samozřejmě někdy marně – co všechny ony samozvané celebrity a „influenceři*influencertky“, jejichž síla (a moc) je v tom, že jsou známí a jejich slova jsou tedy více slyšet? Klade to na ně v tomto ohledu vyšší míru odpovědnosti, anebo je postačující odkaz na to: „Já jsem obyčejný člověk a můžu své názory vyjadřovat jako kdokoli jiný? Nikoho přece nenutím, aby mě sledoval…“. Současně právě činnost mnohých influencerů a influencerek rozšířila mediální prostor nebývalým způsobem a je reálným projevem toho, že „do věcí veřejných“ má a musí mluvit co nejširší spektrum osob.  

Presumpce neviny, promlčitelnost, prošetřování…

17. A jak je to s promlčitelností všech takovýchto skutků? V odkazu často na třeba i desetiletí trvající latenci mezi spácháním a oznámením? Ostatně i v právu taková možnost minimálně u některých skutků existuje… Máme o nějaké takové hranici uvažovat i zde, např. u skutků, které nejsou zcela právně postižitelné?² 

18. Neotvírá vůbec tato problematika Pandořinu skříňku falešných obvinění jen s cílem vyřídit si s někým účty nebo někomu z nejrůznějších důvodů uškodit? Není takový institut až příliš zneužitelný? Dost možná, ale potenciál zneužitelnosti se týká prakticky všech deliktů a obvinění z nich. Tak proč se tak úzkostlivě bojíme toho, že budeme křivě nařčeni např. ze sexuálního obtěžování, ale ne třeba z podvodu či krádeže? V čem je zde rozdíl? 

19. A jak je tomu s presumpcí neviny? Nemá platit i zde, a to i v případě lidí na vysokých a rozhodovacích postech, v politice, veřejném životě, vědě, umění apod.? Vždyť zvěst je rychlejší než všechny právní instrumenty a opravné prostředky. A mnohdy už nikdy nelze z daného člověka sejmout stopu podezření, i když nebylo nic dokázáno… Jistě, lze se bránit právně proti křivému nařčení, ale i to trvá často dlouho (a s ne vždy jasným výsledkem) a jednou vyřčené a po internetu šířené zvěsti napravit de facto plně nelze. Lze se domoci právního zadostiučinění, finanční náhrady, ale morální kredit je často doživotně poškozen – se všemi důsledky.

20. Za jakých podmínek má tedy být aplikováno ono preventivní pozastavení funkce? A do jaké míry lze nabádat daného člověka, aby se preventivně a dočasně z dané funkce stáhl, protože v rozvinutějších politických kulturách se to tak dělá, i když třeba daný člověk skutečně nic špatného neučinil a obvinění proti němu jsou jen vykonstruovaná? Jak může předejít tomu, že jeho morální a odborný kredit nebude tak jako tak poškozen? 

21. S tím souvisí i otázka prošetřování anonymních podnětů. Mnohdy je těžké, ne-li nemožné, adresně obvinit někoho, pokud nemáte v rukou přesvědčivé důkazy. Současně platí, že nařčení např. ze sexuálního obtěžování se dokazují často velmi těžko. Nepodepsané podněty jsou ale jednoduše zneužitelné jako nástroj, jak uškodit druhým – ukázat na ně, ale zůstat ve stínu davu. Současně to ale může být legitimní možnost, jak upozornit na jednání určitého člověka, pokud jste v pozici, kdy se právem obáváte negativních důsledků, nemáte jiné prostředky, finance, moc… 

22. Jak ale poznat podložený anonym od irelevantního úsilí někomu uškodit? I anonymní podněty je dobré prošetřovat, ale co s nimi, pokud se je nepodaří spolehlivě potvrdit, ani vyvrátit? Máme tedy zavést kvorum, odkdy je i anonymní podnět závažný? Např. pokud se u určité osoby opakuje tři a vícekrát? I když víme, že kverulanti*ky dokážou být velmi ulpívaví ve svém úsilí? 

Ne/autenticita vyjadřování?

23. A neztratí se z takového „korektního“ způsobu vyjadřování upřímnost a otevřenost, sice ve prospěch citlivosti a důrazu na individualitu, ale ve svém důsledku v neprospěch obsahu, tedy toho, co opravdu chceme/můžeme říci? Nebude taková komunikace plošší, povrchnější a trochu hraná? Nestane se taková řeč nakonec tak trochu souborem různých floskulí, které budeme stále opakovat jako někteří politici a političky, budeme zdánlivě znít „in“ a „cool“, ale ve skutečnosti bezobsažně? Neokrádáme sami sebe o kus vlastního lidství, vlastní osobnosti, vlastního „já“? 

24. A přispívá korektnost skutečně ke kultivaci veřejného prostoru, anebo jen k vnějškovému přizpůsobení? Mění se jen styl vyjadřování, anebo se skutečně zrcadlí i ve zcitlivování našeho uvažování? Nepůsobí korektnost jen to, že někteří lidé prostě určité věci neříkají veřejně, ale přesto vědomě či nevědomky vyhledávají místa (např. v online prostředí), kde je mohou svobodně vyjádřit? A místo, abychom znali „náladu společnosti“, některá témata pouze odsouváme do „šedé zóny“, kde tak jako tak nějak žijí a rozvíjí se, pouze skrytě(ji) a veřejnost neví, co se děje, pakliže není „inside“. Co je tedy lepší: vědět, že je něco špatně, anebo nevědět, i když se to třeba děje? 

25. A máme vlastně tyto otázky vůbec otevřeně verbalizovat, když se ze zkušenosti obáváme, že budou zneužity „hatery“ jako důkaz toho, že kážeme vodu a pijeme víno? „Podívejte na ně, říkají nám, co máme a nemáme dělat, a přitom to sami*y neví nebo o tom mají pochyby…?“ 

Kde tedy končí kultivace a zcitlivování veřejného prostoru, a kde začíná zasahování do myšlení a svobody vyjadřování, či přímo cenzura? Kde je hranice mezi legalitou, legitimitou a odpovědností? A kde se vyděluje individuální morálka (odpovědnost každého z nás jako osoby) od společenského mravu, tedy habitu ve smyslu: „co se u nás ne/dělá či ne/říká“. Liminalita a ambiguita – tedy konceptualizace pomezí a hraničnosti, resp. dvojznačnosti či nejednoznačnosti – jsou dnes aktuální témata teorie umění a literatury, filosofie i společenských věd. V jisté podobě se jim přibližujeme i zde skrze výše nastíněné otázky. 

A dovoluji si doplnit ještě doušku od několika kolegyň z naší organizace Gender Studies, o.p.s. – které tento text četly ve fázi jeho finalizace – a s níž se plně ztotožňuji: Rozhodně nejsme proti korektnosti ve vyjadřování, naopak, jasným cílem je respekt, vstřícnost a neubližování druhým! Na straně druhé pak ale mnohdy stojí otázka: kdy vstřícnost k druhým naráží na vstřícnost k sobě samým? Některé nároky a požadavky na posouvání vlastních hranic, tolerance a snahy o chápání druhých a vytváření prostoru pro marginalizované osoby znamenají, že tento vnitřní prostor musíme někde brát – a to logicky navozuje otázky, jestli je to ve svém důsledku produktivní či kontraproduktivní… Situační aspekty jednání  nás všech jsou natolik bohaté, že je samozřejmě nelze shrnout pod jednoduchá pravidla a rady, jak se ne/chovat. Realita je samozřejmě složitější a pestřejší. To však neznamená, že bychom neměli jasně deklarovat, že některé druhy chování či vyjadřování jsou nevhodné!  

1) Ale nevědět – a vědět přitom, že nevím – je jedno ze základních zjištění, které udělal již Sókratés. Avšak aby člověk zjistil, že neví a stalo se to pro něj základním metodologickým východiskem, to je opravdu obrovský intelektuální krok, kteří mnozí z nás nikdy ve svém životě neučiní. 

2) Zde si neodpustím vlastní názor, a to, že nikoli, jelikož mravní odpovědnost každého z nás je spojena nejen s jednotlivými činy, ale i životem jako celkem. Tuto otázku jsem do přehledu doplnil spíše pro úplnost, i když osobně v ní mám poměrně jasno. Ostatně právě i v tom je určitá křehkost lidského života: skutečně až do jeho konce nelze říct, zda daný člověk žil skutečně dobře (ať už „dobrý život“ chápeme jakkoli), či nikoli. Až do samého konce života je prostor a možnost udělat něco špatného… A naopak, dobrého!