[ 30.11.2021, Jana Hradilková, pozorovatelka a hybatelka v důchodu, jedna z „matek zakladatelek“ Gender Studies ]

Každý konflikt probíhající v éře globalizace a diktátu spotřeby v sobě nese důležitou informaci o všech lidech, kteří jsou do něj zapojení. Příběh Afghánistánu je prastarý a jeho zápletky se skrývají v údolích a podél cest pod Hindúkúšem. Jeho momentálně klíčoví aktéři, vousatí strejdové s divokou minulostí, v sandálech, vestách a turbanech, hrají najednou roli, na kterou nemohli být připraveni. Jaké kouzlo jim teď pomůže k proměně role obávaných bojovníků v proklamovanou roli ochránců civiliního obyvatelstva a rozvážných hospodářů? Jak jsou tito lidé vybaveni spravovat zemi 34 provincií, jejichž obyvatelstvo je tradičně zvyklé na pravidla kmenového uspořádání? Otázek je mnoho a klademe si je proto, že naše vnímání se odehrává uvnitř množiny posledních dvaceti let, kdy se, počínaje dnem 11. 9. 2001, věci afghánské propojily s těmi našimi.

Průběžně se snažíme sledovat situaci v zemi, již třetí měsíc spravované lidmi z hnutí, označeného mezinárodními institucemi jako teroristické: Tálibán proklamuje své úsilí co nejdříve znovu otevřít střední školy děvčatům… Kábulský sirotčinec nemá čím nakrmit děti… Vláda rozjela povinné plošné očkování dětí proti obrně… Obchod s burkami spokojeně kvituje zvýšení obratu… Dřívější ministerstvo pro záležitosti žen bylo přeměněno na ministerstvo pro mravní dohled… Ženy, které v minulých letech pracovaly jako političky, soudkyně či veřejné úřednice, střídají své úkryty a pro přesuny z místa na místo mají jedinou ochranu – burku… Na ulicích je stále mumraj. Z drtivé většiny. Tvoří se veliké hučící skrumáže. Třeba před oddělením pasů a víz, které Talibán slibuje otevřít už nějaký ten pátek…

S blížící se zimou se čím dál častěji píše o akutní hrozbě hladovění, ale i eskalací násilí ze strany Islámského státu, známého zde pod zkratkou DAIŠ, operujícího z Džalalabádu, hrozba humanitární katastrofy, masové emigrace, nové radikalizace, další dávky nekonečného válčení.

Takaan khordum – (moment změny)

Moment, kdy se po těch 20 letech vše opět změnilo, poslední týden v srpnu, vtiskl do paměti pár výrazných obrazů – zoufalství prchajících, vyděšených lidí na kábulském letišti, závod s časem při překotné evakuaci afghánských tlumočníků, Tálibové mlsající zmrzlinu a skotačící v autíčkách na kábulském autodromu, odstranění srdce z nápisu I love Kábul na mezinárodním letišti, nelíčená radost ruského prezidenta sdělující světu velké ponížení Ameriky. Obraz několika dnů, které byly světu představeny jako rozhodující. Sporadické pokusy analyzovat situaci naznačují, že celá tato změna byla dlouho dopředu jaksi multilaterálně dohodnutá. Američtí prezidenti se na odchodu svých vojsk dohodli přece již dávno. Co bude dál, se neví. Kdo pomůže vyděšeným lidem, se neví. Jak kompetentní je skupina Tálibů k řízení 40milionové společnosti, se neví. Jak se k dalšímu životu opuštěné afghánské populace postaví představitelé a představitelky euroatlantické civilizace, která zde utratila za posledních 20 let několik trilionů peněz, se neví. Pomůže Západ? Pomůže Východ? Konkrétně pomáhá zatím, zdá se, pouze Turecko. Je možné, že tato krásná země, do jejíž historie zasáhly v posledních 40 letech ambice dvou světových velmocí, bude ponechána napospas vlastní poraněné zdivočelosti? Co se vlastně stalo, jak moc jsme schopni to pochopit a uchopit?

Tváří v tvář hrozící hospodářské a humanitární katastrofě se vedou logistické spory o tom, jak zahraniční pomoc uskutečnit, když vládu Talibánu nikdo neuznal… Podmínky pro jakoukoli finanční podporu ze zahraničí stále dokola opakují dva požadavky – požadavek inkluzivní vlády a dodržování lidských práv afghánských žen a jiných etnických skupin, jako například tradičně pronásledovaný hazárský národ; Talibánští vůdcové se však nenechají vydírat. Při všech jednáních nafukují svoje zarostlé laloky a jako kolovrátek stále opakují, že ženská práva ano, ale podle nich a že chtějí spolupráci, ale nikdo s nimi spolupracovat nechce. Komunikační propast se prohlubuje, přestože vůle na obou stranách je patrná. Něco tu schází a je zoufale těžké to vyslovit – řekněme, praktická kompetence k provádění okamžitých kroků, kompetence, kterou my známe pod termínem občanská a kterou si za poslední léta mnoho vzdělanějších, bystrých a se světem propojených Afghánců a Afghánek rychle osvojilo. Lidé, kteří se naučili animovat sociální a ekonomické mechanismy, jsou pryč – buď schovaní, prchající nebo již uprchlí…  A podstatnou silou této občanské kompetence byly, respektive jsou – ženy.

Afghánské ženy se musí dostat do centra pozornosti.  

Prohlásil to důrazně i šéf Spojených národů. Progresivní a vzdělané Afghánky v exilu říkají: nepotřebujeme obraz ženy, která pasivně čeká na to, až bude zachráněna. Máme velmi bohatou historii odporu a politického disentu. Globální komunita by nám měla naslouchat.

Ty, které tam zůstaly, ale patřily k tahounkám společnosti. Už tři měsíce nejsou vidět. Respektive ještě koncem září občas byly, například Fatima, učitelka na obecné škole, trenérka dívčího oddílu karate a podnikatelka v šicím salonu. V polovině září byla jednou ze 30 žen, většinou učitelek či zaměstnankyň ve službách, které vyšly do ulic protestovat proti ztrátě zaměstnání. Shromáždění bylo násilně rozehnáno, Fatima byla zbita. Následující den kdosi zaklepal na vrata, neotevřela s tím, že manžel není doma, zeptala se, co dotyčný chce, ten se představil jako žebrák v nouzi, pod vraty mu podstrčila nějaké peníze, potom se z druhého patra podívala a viděla odcházet Talibánce schovávající zbraň do pláště. Rozhodli se s mužem a dcerou okamžitě odjet do Pákistánu, což se jim podařilo za dramatických okolností až na několikátý pokus, protože rodina patří k Talibánem pronásledovanému hazárskému etniku, což je za současných okolností rizikový faktor.

Jiná žena, která se úspěšně živila jako vizážistka, popsala pro BBC: „Miluji ženy. Vybudovala jsem místo, kde ženy mohou být volné a zářit. Mohly jsme si odpočinout na místě bez mužů… Neexistuje možnost, že by Tálibán akceptoval odhalenou ženskou tvář a krk na veřejnosti. Vždy svůj postoj dávali jasně najevo – žena nesmí přitahovat pozornost. Jediné, nad čím teď přemýšlím, je, abych zůstala naživu. Nebojím se smrti – ale nechci zemřít takto, vyděšená a beznadějná. Každou vteřinu mám pocit, že si pro mě Tálibán přijde.“

Přesto, že Talibán oficiálně vyhlásil, že nebude pronásledovat zaměstnankyně bývalé vlády, které pracovaly jako soudkyně, čelí tyto ženy vyhrůžkám smrtí ze strany mužů, které odsoudily a kteří jsou teď na svobodě. Je jich více než dvě stovky, musejí neustále měnit místa a skrývat se. Jsou přitom symbolem nevídané chrabrosti, protože vystudovaly a pracovaly pod velkým tlakem proto, aby se v afghánské společnosti změnilo to podstatné – aby násilí v soukromí přestalo být beztrestné, aby žena byla vnímána a respektována jako člověk, který má doma i ve veřejném prostoru svou důležitou roli. Z výpovědí několika soudkyň, kterým se povedlo dostat se ven a získaly azyl v Řecku, zaznívají generačně rozdílné názory na to, co bude dál. Ty, kterým je kolem třiceti let, jsou skeptické, říkají, že vše, čeho ženy za posledních 20 let dosáhly, přijde teď vniveč. Ty starší naopak říkají, že ženy jsou díky těmto změnám dnes jiné a nezapomenou to. Zkušenost, že se za jejich práva postavily právě vzdělané a kompetentní ženy, které rozumí tomu, čím oběti násilí procházejí, již nezmizí. Dostat se do této fáze nebylo lehké, ale je v tom naděje, protože se to dostalo do vědomí těch, kterých se to týká – a těch je v afghánské společnosti většina. Je to unikátní historický okamžik a energie, získaná poznáním změny, dosažené samotnými ženami ale i jejich rodinami, zůstane ve společnosti zakódována. Tálibán tyto ženy sice může ze svých vlastních pohnutek ignorovat, ale už je nevymaže.

Mladá filmová režisérka v exilu říká: „Díky konfliktu se nám mnohým povedlo dívat se na náš svět jinak – Tálibán byl předtím všude a každodenní život byl prošpikován jeho perspektivou. Ale postupně se prosadil jiný způsob vnímání, otevřela se možnost podívat se na sebe v kontextu času a světa. Uvědomili jsme si, jak důležité je znát vlastní historii a to, jak se k nám vztahovaly jiné národy a země. Je to klíčový zážitek gramotnosti, který již je zapsán do vědomí té části společnosti, která je způsobilá k pohybu a komunikaci v tomto světě.“

6. listopadu přinesla média zprávu o zavraždění lidskoprávní aktivistky a vysokoškolské profesorky Frozan Safi. Ona a další 3 ženy byly zabity v Mazare Šarífu, vylákány pod záminkou, že budou evakuovány pryč ze země. Tálibán se od činu distancoval a slibuje dopadení a potrestání pachatele.

Poslední obrázek je starý pár týdnů: 21. října se v Herátu udála nevídaná věc: před shromážděním asi dvou stovek lidí, kteří se sešli při oslavách narozenin Proroka Mohameda, vystoupila patnáctiletá Sotooda Forotan. Místo ohlášené recitace básně pronesla emotivní projev volající po znovuotevření středních škol pro dívky. Naslouchali jí nejen rodiče a místní obyvatelstvo, ale i herátští talibánští činovníci. 6. listopad byl poté vyhlášen jako den, kdy se všechny dívky od 7. do 12. třídy mohou vrátit do školy. 

Zachránit barvy, vrátit Afghánkám města, zahrady a kyslík.

Před dvaceti lety touto dobou jsem se intenzivně zabývala žebráním peněz na rozjezd projektu Šťastné létající koberce. Byl to sen malého spolku Berkat, vzniklého jako reakce na válku v Čečensku, jak rozsvítit tvůrčí a podnikatelskou energii ve čtyřech chudých vesnicích jižně od Kábulu, které vybrala za účelem ženského česko-afghánského sociálního podnikání Petra Procházková, působící v Afghanistánu jako válečná zpravodajka Lidovek. Fakiro, Nau nioz, Khairabad, Childochtaron – názvy vesnic, kde se povedlo vytvořit čtyři vyšívací a posléze i šicí úderky1, což dalo vzniknout česko-afghánské módní kolekci vyšívaných šatů, halen, šátků, samostatných výšivek, posléze i kožených výrobků s výšivkami. Pro nás to byl velký hec a dobrodružství, pro Narges a další ženy nevídaný civilizační krok kupředu – poprvé v životě měly vlastní peníze. Pro obě strany setkání a probuzení společné fúzní energie s hmatatelným výsledkem. Dovážet hotové výrobky nám pomáhali čeští vojáci, spolupráce s nimi byla vynikající i při pozdějším převážení rohovek v rámci projektu Adžamal. Tahle troufalá multilaterální distanční a přesto velmi sbližující spolupráce byla něco jako okno do nebe. Nikdy na tu naději, která byla zdrojem naší energie, nezapomenu. A jsem přesvědčená, že nejsem sama.

Afghánistán opustily tisíce lidí. Těch, kteří se nějak dokázali prolnout s okolním světem a zároveň tvořit, podnikat, či sloužit druhým ve světě vlastním, vlastními schopnostmi, vůlí, talentem. Ale země má 40 miliónů. Drtivá většina Afghánců a Afgánek neodejde, a ani nechce. Jejich životy globalizační hodnotové posuny ovlivnily pramálo. Jejich životy určují tradiční, nepsané zákonitosti. Ale důsledky protahované nejistoty, zmatků, znetvořeného a v zacyklenosti ustrnulého života ponesou i oni. Proto je důležité vnímat, jak reagují Afghánci a Afghánky v exilu, jejichž vztah k vlasti je živý. Jedním z výrazných ženských gest je kampaň Don‘t touch my clothes, ke které se z iniciativy Babiček bez hranic připojila i skupina Češek a pražských Afghánek. Barvy, pestrost, rozmanitost a poezie tradičního ošacení žen symbolizuje svobodnou nezničitelnost duše žen. Energii a vitalitu, která dýchá nejen ve prospěch žen, ale i ku prospěchu mužů, dětí, rodin, krajiny, společenství. Volání žen po tom, aby se to, co v kulturních dějinách země dělalo Afghánistán Afghánistánem, přežilo a znovu rozkvetlo. Aby se k boji indoktrinovaní mladí muži, vyrostlí v madrásách, nebáli žen. Aby se změny posledních dvaceti let promítly do pokračování života afghánských rodin, kmenů, oblastí. S respektem, citem, zvědavostí a soucitem. Aby svět nenechal Afghánistán napospas zmatku a nenávisti a zachránil, kultivoval to, co schází lidem, vyrostlým pod permanentním stresem – smysl pro skutečnost. Jednou z cest k novému začátku by mohla být například stínová vláda osvícených afghánských žen v exilu…

1) Úderky – dílny, pracovní skupiny, usilující o nadstandartní výkon v různých průmyslových a výrobních oborech.

Autorem fotografií je Alexander Kobranov