[ 30.11.2021, Josef Vošmik, Gender Studies o.p.s. a Fakulta humanitních studií UK ]

Ale co toto označení vlastně obnáší? Ve skutečnosti nic prostšího než uvědomění si, že každý člověk má individualizovanou náplň svého disponibilního času – a současně, a to již má nutně normativní charakter – že některé závazky mají vyšší prioritu a míru urgence než jiné. Nestíhání, pozdní příchody na schůzky, nedodržování termínů, to jsou projevy, které se zvenčí jeví jako identické, avšak jejich pozadí se znatelně liší, krom toho není často vidět, není-li otevřeně verbalizováno. Jádrem chronosolidarity tak není nic jiného než akceptování této skutečnosti, určitá schovívavost v tomto ohledu a současně úsilí o sdílení povinností a času. Prostě, jak se říká, když dva dělají totéž, nemusí to být totéž, ne snad v jednání samotném a jeho vnějších projevech, ale v širších souvislostech. Veškeré politiky slaďování a metody time managementu tak nejsou z tohoto úhlu pohledu v posledku ničím jiným než někdy marným úsilím o získání převahy nad časem jako jednou ze základních determinant naší existence.

Ve snaze ukázat, že potřeba slaďování se týká skutečně každého – což je bezesporu pravda – a získat odpůrce a odpůrkyně feminismu na svoji stranu možná někdy nevědomky, jindy zcela vědomě, stavíme naroveň všechny situace a důvody, jež tuto potřebu plodí. To je ale podle mého názoru nejen diskutabilní, ale dokonce chybné. Objektivně (či spíše objektivizovaně) řečeno, mají určité okolnosti jistě přednost před jinými. A je patrně jasné, že zde odkazuji na závazky rodičovské a pečovatelské, jež, jsou-li tradičně předurčovány ženám, znamenají, že právě tyto ženy mají potřeby slaďování vyšší. Asymetrická odpovědnost za potřebné („mám větší odpovědnost za tebe, než ty za mě“) a jejich závislost na (vý)pomoci druhých je faktum, které nelze přehlížet. Veškerá snaha o zrovnoprávnění potřeb harmonizace tak nutně koliduje s touto skutečností, alespoň opustíme-li svoji „já-pozici“ a usilujeme-li o nahlížení stavu věcí v celku. To logicky obnáší i to, že pečující muži, jakkoli jich je menšina, jsou v pozici obdobné jako ženy ve stejné roli.

Pokud neuznáme a nebudeme aktivně prosazovat, že některé slaďovací důvody jsou naléhavější a současně mají objektivně vyšší hodnotu (protože se nezaměřují jen na sebe, ale i na druhé), pak ve svém důsledku pouze posilujeme (neo)liberální náhled, že to nejlepší, co člověk může dělat, je hlavně starat se sám o sebe, protože tím de facto sekundárně pomáhá druhým. Kultura tohoto sdíleného egoismu je ale fackou všem feministickým snahám.

Práce z lásky

A ani když péči budeme nazývat a subjektivně skutečně chápat jako „práci z lásky“ (love's labor, viz stejnojmenná kniha Evy Feder Kittay), na situaci to nic nezmění, jelikož studnice možností a energie nikoho z nás není bezedná a strašák vyhoření či chronických zdravotních obtíží je všudypřítomný a ve snaze „rozdat se“ se tak můžeme překvapivě dostat do situace, že z pečující*ho se obratem dostaneme do role toho či té, kdo péči urgentně potřebuje. Ostatně tuto pozici akceptuje i tzv. efektivní altruismus.

Potíže s péčí jsou v tom, že ji dost dobře nelze plánovat, pouze sdílet. A pokud ji nemáte sdílet s kým a současně nemáte prostředky na placené služby, jste v loji. Potřeba péče o děti, seniory*ky či jiné osoby, které ji potřebují, přichází často nenadále a hatí všechny plány, protože ji nelze dost dobře odložit. Je tu člověk v nouzi vyžadující vaši přítomnost a přičinění. Teď, hned, tečka. Ano, mnohé úkony se plánovat dají, ale to neznamená, že do nich nevstoupí právě toto urgentní, volající po vaší plné pozornosti. A nevyžaduje často jen přítomnost či přiložení ruky k dílu, ale naše bytostné já se vším, co máme (právě) k dispozici. Plná pozornost a intenzivní bytí s druhým je skutečně tím nejvíce, co můžeme mnohdy udělat. Je to tak snadné a současně náročné, protože to vyžaduje čas, plné soustředění a nerušenou mentální kapacitu. Jak se ale „napojit“ na druhého a „být s ním“, když nám v hlavě rotuje tornádo všeho, co bychom zrovna měli a ještě musíme…

Transformativní zkušenost mateřství/rodičovství

Klíčovým problémem rodičovství je, že nikdo z nás předem neví, co přesně bude obnášet a znamenat pro nás. Můžeme si to představovat, můžeme se na to ptát svých bližních, známých i dalších osob, ale stále je to nepřenositelná a ničemu jinému podobná situace. Je to singularita singularit. „Mít dítě“ je transformativní zkušenost, překročení hranice, odkud není cesty zpět. Je to vstup do země neznáma. Alespoň tak o ní uvažuje americká filosofka a kognitivní vědkyně Laurie Ann Paul.

Fiktivně rodičovství v tomto ohledu srovnává se situací volby, zda se člověk má stát upírem, či nikoli. Můžete si přečíst, co to obnáší. Můžete se zeptat dalších upírů, jaké to je takto žít, živit se krví a být nemrtvý. Ale představit si to skutečně jako osoba ve stejné situaci a se všemi důsledky prostě nemůžete.

Nevíte, dokud nezkusíte. A když zkusíte, není návratu. Ale co když zkusíte a zjistíte, že to není ono?

Nořino dilema

Opustit svět „existenciální péče“, která se domáhá celé bytosti (a většiny vašeho času), je jedna z nejtěžších věcí na světě! Jako když Ibsenova „Nora opustila svého manžela“ (a děti), pokud použijeme rozvedení vstupní teze z pera Elfriede Jelinek. Dodejme však, že Nora se k tomuto činu odhodlala na nepřímý popud svého manžela, který, nevědomky, že de facto hovoří ke své ženě, rozváděl svoje úvahy od každodenní reality odtržené etiky spravedlnosti – jak by patrně poznamenala Carol Gilligan.  

Většině mužů/otců se poměrně snadno opouští rodiny a zakládají nové, když ví, že za sebou mají svoji dosavadní partnerku, která se postará. Ale když se nepostará ona, kdo potom už? Ženy jsou mnohdy poslední záchranou, těmi, které odejít dost dobře nemohou, protože odsudek ze strany okolí by byl na jejich adresu absolutní! Muž, který opustí rodinu, možná přestává být otcem (alespoň dočasně a pro nejbližší okolí), ale žena, jež by udělala totéž, přestává být nejen matkou, ale i ženou. Stává se vyvrhelkou, která se zaprodala své životní roli a poslání. „Jdi za štěstím!“, tak se jmenuje jeden z hitů let minulých, avšak připusťme si, že tato stále aktuální výzva je ve svém důsledku převážně mužským projektem. Karet Gott v této písni na text Zdeňka Borovce zpívá mimo jiné tato slova: „I kdybys měl sbohem dát, všemu cos měl dosud rád, překroč vlastní stín a lásky plný klín, jdi za štěstím…“

Disipace dnešního člověka

Přední tuzemská filosofka Anna Hogenová ve svých textech i promluvách – nesmírně inspirativních, jakkoli zpočátku těžko přístupných bez bazální fenomenologické průpravy (navazuje zejména na Husserla, Heideggera a Patočku) – velmi často poukazuje na skutečnost, že mnoho lidí v dnešní době neumí být samo se sebou, vyhýbají se této fundamentální zkušenosti, seč to jde. Setkávání se sebou, hluboký vnitřní dialog, je zdrojem úzkosti až strachu. Zastavit se a zamyslel se nad sebou znamená otevřít Pandořinu skříňku vlastních niterních běsů, být s nimi konfrontován a vystaven jim na (ne)milost. Toho se mnoho z nás bojí, utíká se kamkoli jinam než do samoty. Jakékoli rozptýlení je vítáno, hlavně nemuset přemýšlet o sobě a slyšet hlas vlastního svědomí. Zabíjení času, to je životní rozvrh těch, kteří nemají vlastní životní plán či projekt a současně nějaký ten čas (a prostředky) mají.

Autorka tuto situaci „nebytí doma v sobě a se sebou“ spojuje ovšem i s tím, co nazývá disipováním, tedy jakýmsi rozptýlením sebe sama. Neustálé obstarávání životních nutností, přecházení (či spíše přebíhání) od jedné povinnosti k druhé, nesoustředění a nedostatek času nás vzdalují od našeho niterného já. Nejsme pak v kontaktu se sebou, vlastně ani občas nevíme, kým jsme, a dost možná se to bojíme i nahlédnout. To je však zásadní chyba.

To, co však v tomto náhledu osobně tak trochu postrádám, je skutečnost, že tato otázka má zásadní genderový rozměr. Čas na reflexi a bytí se sebou souvisí s rozložením domácích povinností, a tak jsou to často ženy, kdo se ztrácí v závalu neutuchajícího zajišťování a nemají na sebe čas – ke škodě a frustraci všech zúčastněných. Není nic nového, že i vznik filosofie byl spojen s obdobím neolitu a postupně se rozšiřujícím prostorem „volného času“. Všechen čas už nebyl spojen se zajišťováním obživy, a vznikal tak prostor pro přemýšlení, zpochybňování a filosofování. Že se toto snížení objemu životně nezbytné práce týkalo převážně tzv. mužských domén, méně už „ženských“ spočívajících v péči, je smutnou skutečností s dalekosáhlými důsledky do současnosti. Muži tak postupem času mohli začít filosofovat a řešit „principiální otázky“, zatímco ženy byly nadále uvázány u dětí a byly rády, že jsou rády. Navíc jim bylo vnuceno, že je to jejich životní poslání. Ostatně i proto máme v dějinách filosofie převážně „velké muže“, protože prostě měli na filosofii nejen intelektuální kapacity, ale také čas (a konvenovalo to jejich společenské roli). Ona disipace, o které píše Hogenová, je tak do značné míry údělem mnoha žen zajišťujících péči o děti či jiné potřebné osoby.

Péče je tak v tomto ohledu současně záchranou i prokletím! Dává nám možnost nahlédnout, co je podstatné, navíc přináší zasloužené pocity dobře odvedené práce – aspoň občas, nebo s odstupem času. „Dávat se druhým“ je dost možná to největší, co člověk může ve svém životě dělat. Pomáhání druhým tak může být zdrojem smyslu i vlastní identity. Současně ale může být příčinou permanentní únavy, výčitek a frustrace, pokud není tato životní dráha v souladu s naturelem, situací či dlouhodobějším rozpoložením a směřováním dané osoby. „Proč jsem se do toho kdy pouštěl(a)…?!“ To je ona zneklidňující až sžírající otázka. Ale co dělat, když není cesty ven? Anebo je, i když není nikdo, kdo by dokázal péči za vás zastat a znamená to zopakování Nořina kroku se všemi důsledky, které obnáší?

Závěr

Ano, ženy žijí v průměru o nějakých pět šest let déle než muži, ale kolik z tohoto objemu času je skutečně „v jejich rukou“ a výsledkem jejich skutečně uvědomělé volby bez různých náznaků a nátlaků za jejich zády či jim tváří v tvář? Slaďování jako vědomý akt strukturace času, ale pokud člověk nemá čas ani na to, aby svůj čas strukturoval a cítí se do něj doslova vržený, pak je každá rada drahá…

Žijeme v době voucherové, když vidíme, že náš protějšek už opravdu mele z posledního, pošleme ho*ji na masáž, wellness či dobrou večeři – dost možná i z pudu sebezáchovy či černého svědomí. Ale co kdybychom raději poskytovali voucher účelově nevymezený a časově netermínovaný? Prostě dát těm, které máme rádi, čas! A ne takový, který budou moci jednou za čas využít, ale skutečně pravidelně užívat sami pro sebe a pro to, co je pro ně důležité. Ať už to bude cokoli, kdekoli a s kýmkoli. Protože: mít, nebo nemít čas, to je, oč tu běží…

Dokonce se říká, že člověk žije jakoby dvakrát: poprvé, když dané situace skutečně zakouší, podruhé, když se k nim vrací skrze reflexi, usebrání, vnitřní dialog se sebou samým. Ale mají přístup k tomuto dvojímu životu skutečně všichni?

Základní použitá a doporučená literatura:

• Hogenová, Anna. Ontologická nouze a dnešek. Praha: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, 2019.
• Ibsen, Henrik. Domeček pro panenky (Nora). Praha: Artur, 2013.   
• Kittay, Eva Feder. Love's Labor: Essays on Women, Equality, and Dependency. New York, London: Routledge, 1999.
• Paul, Laurie Ann. Transformative experience. Oxford: Oxford University Press, 2014.
• Sokol, Jan. Člověk jako osoba: filosofická antropologie. Praha: Vyšehrad, 2016.
• Vostal, Filip (ed.). Inquiring into Academic Timescapes. Bingley: Emerald Publishing, 2021.