[ 30.11.2021, Anna Kotková, Gender Studies, o.p.s. ]

Člověk by čekal alespoň od ostatních rodičů, kteří mají s malými dětmi zkušenost, solidaritu, pochopení, a přichází odsouzení a kritika. Jak je to možné? Zaprvé, tady většinou nejde o ve své podstatě o blaho dítěte ani o tu konkrétní situaci, i když to tak vypadá. Lidé si tady především potřebují potvrzovat svůj světařád, kam patří obraz matky obětavé, trpitelské, rezignující na svůj osobní život. Ženy si sobě samým i ostatním ženám často nevědomky znovu potvrzují svoji podřízenou roli, přestože je to pro ně v každodenním životě nevýhodné a obrací se to proti nim. Někam chcete jet a dítě musíte vzít sebou? Smůla, máte radši sedět doma, protože dítě něčím trpí, i když nevíte čím a vyčerpali jste všechny způsoby, kterými mu umíte pomoct. Když i přesto jedete, protože prostě chcete nebo musíte, a ještě si ze situace děláte srandu, abyste se trochu uvolnili ze stresu, svět už pro ně není takový, jaký má být, není v pořádku. Můžete si říct, že je vám jedno, co si myslí, ale ruku na srdce, kdo tohle s klidem opravdu umí? Chce to trénink. Tady je pár tipů, jak to zvládnout, hlavně když máte čelíte nevítané kritice, a nejen na Facebooku.

• Nebraňte se, nemá to smysl. To nevyhrajete. Jakmile se dostanete do defenzívy, není z ní úniku. Lepší je dostat do defenzívy druhou stranu. Někdy stačí se zeptat obyčejným „Proč?“ Lidé často opakují fráze, které mají hluboko usazené v hlavě, a nepřemýšlejí o jejich obsahu a logice. Důkazem je to, že si například jednotlivé „rady“pro stejnou krizi s dítětem často protiřečí. („Určitě pláče, protože má hlad…Určitě pláče z přejedení!“) Když se zeptáte jednoduchým „Proč?“ (klidně opakovaně), většinou se do své teorie po čase zamotají nebo jim dojdou argumenty.
• Soustřeďte se především na to, jak se v dané situaci cítíte vy a dítě nebo vy s dítětem. Zkuste okolí odfiltrovat. Trénujte všímavost k tomu, co se s vámi děje. Chce to čas, ale jde to. Roste ve vás vztek? Pojmenujte ho nebo ho kanalizujte, třeba soustředěným klidným dýcháním, dříve, než vybuchnete. S prvním dítětem to půjde možná hůře, s dalšími už lépe.
• Pokud na to máte nervy, zkuste okolí zapojit. Věcně, konstruktivně, v klidu, jako že víte, co děláte a co chcete, ne ve smyslu „Tak si ho zkus nakrmit ty, když jsi tak chytrá!“ (Protože to pak půjde, zkusí, uspěje, protože efekt nového člověka či nového přístupu může zafungovat, a budete to mít na triku do konce života, zvláště v případě třeba tchýně, či někoho jiného z rodiny.)

Věřte, že feministická cesta je cesta tolerance, respektu a solidarity. Nejen žen k ženám, ale v tomto případě především. Vědomí, že všechny děláme, co můžeme. A každá z nás může uvnitř svádět bitvy, o kterých my ostatní nemáme ani tušení, proto buďme laskavé.