[ 30.11.2021, Klára Čmolíková Cozlová, Gender Studies o.p.s. ]

O „ženské“ solidaritě dlouhodobě víme, že je jaksi složitější. Dokonce si umíme rozporovat i to, zda nějaká „ženská solidarita“ vůbec existuje a klademe si otázky, zda nejde o esencialismus, o stereotyp, o nepřesné chápání a užívání jazyka. Přesto na druhou stranu se snažíme přesvědčit, že ženám chybí networking a mužské sítě jsou tím, co se podílí na vytváření skleněného stropu. Ženské tokenky (tedy ženy v převážně mužských kolektivech) nás utvrzují v tom, že syndrom včelí královny.¹ ještě stále existuje a podpora druhých (rozuměj stejných svého druhu, tedy podpora žen) se sama od sebe prostým úspěchem jedné ženy bohužel nevytváří. Naopak je mnohdy devalvována jako zbytečná. Potácíme se ve snaze pomoci ženám, které pomoci nechtějí a jsou naopak strážkyněmi patriarchátu jako takového: „když jsem to zvládla já, tak zvládněte zabojovat i vy – holčičky. Měnit situaci není proč, jde jen o to, že se málo snažíte“.

Čím déle funguji na poli genderové rovnosti, tím víc narážím i na otázku vzájemné feministické solidarity a solidarity mezi námi ženami a také mezi ženami, které na tomto specifickém písečku pracujeme. Malý rybník, kde nezisk, veřejná sféra, akademie i aktivismus na sebe do velké míry ideově naráží. My totiž zdánlivě deklarujeme stejné cíle, ale vlastně vůbec není jasné, zda ty cíle jsou až tak shodné. Vede k vytoužené rovnosti specifická podpora samotných žen? Vede k němu zaměření na trh práce? Vede k němu vzdělávání, odbourávání stereotypů na individuálních úrovních nebo systémový gender mainstreaming? Ostatně není společný cíl jen chiméra? Máme nejen velký společný cíl (genderové) rovnosti, ale máme pak odlišné dílčí cíle, které nás v našich rozhodováních a každodenních situacích také vedou a možná více oddělují, nežli spojují. A pak máme rozdílné cesty, jak těchto cílů dosahovat. A jsme u toho. Diverzita přístupů, diverzita názorů. V zásadě to, za co plédujeme a co chceme i po ostatních. A proč nám to tedy nefunguje? Proč ta diverzita vyčerpává a pak jsme nuceny se vůči ní vymezovat – nejen z vnějšku, když přicházejí dotazy – proč to děláme po svém a ne tak, jako kolegyně – tak i zevnitř, kdy si vzájemně kritizujeme odlišný přístup.

Díky feministickým kritickým teoriím si umíme bezvadně navzájem zkritizovat svůj přístup, svou práci a zvláště aktivismus – protože právě v něm, v jeho každodenních snahách, docházíme k redukcím, jsme nuceni*y zjednodušovat, ale také prioritizovat oblastí, jimž se věnujeme a které naopak strategicky vypouštíme. Jako feministky jsme v zásadě kritické a nikoliv podpůrné. A abych byla fér, my (aktivistky a aktivisti z neziskové sféry) umíme skvěle zkritizovat i akademii či veřejnou sféru. Z pohledu toho druhého jde samozřejmě o konstruktivní kritiku. Z pohledu někoho, kdo musí dělat volby, kdo neustále vysvětluje úplné základy zcela laické veřejnosti či diskutuje s již osvícenými kruhy a hledá strategie, jak dále posunout téma s vědomím redukce a prioritizace, pak tato kritika již tak konstruktivní není. Problém je i ten, že s kritikou mnohdy mohu souhlasit a sama ji reflektuji. Sama si ji poskytuji – nicméně tím se stává i zvnitřnělou kritikou sebe sama. Takže nečelím jen kritice zvenčí – od veřejnosti, ale také zevnitř z feministického pole, a nakonec i kritice vlastní – která jako sebereflexe pak útočí na každý vlastní čin a akt, podrývá smysluplnost, důvěru v sebe sama a důvěru v to, co dělám a proč to vlastně dělat mám. Kritika se pak stává destruktivní.

Navíc tato kritika z vlastních řad hodně bolí. Kde je ta etika péče slovy Carol Gilligan? Kde je ten důraz na solidaritu, toleranci, péči?

Péče o druhé – respektive o nás samotné – o nás aktivní na poli rovnosti jaksi není vzájemná a není v centru pozornosti. Jak moc je to dáno genderovým řádem a patriarchálně nastaveným systémem a institucemi, v jejichž rámci se pohybujeme, a jak moc je to o nás samotných a našem směřování dělat věci jinak? Jak moc lehké je pečovat o různorodost a zároveň budovat stejný směr?

Je to sobectví nebo nerozum chtít pochválit? Je to nerozum chtít cítit potvrzení svého směru? Je to boj o moc, který se projevuje i v potřebě honby za uznáním? Proč stále není možné uznat druhého, proč máme potřebu uznávat především sebe sama a hledat podporu nejprve pro sebe a pak pro druhé?

Stále v nás někde převládá potřeba vyčuhovat, být chváleny, být první a nejlepší. Musíme si však navzájem konkurovat i v oblasti rovných příležitostí? Nebo je systém prohnilý a my tu prohnilost neodstraňujeme, jen replikujeme? Proč stále máme potřebu soutěžit, anebo jsme nuceny soutěžit? 

Zdá se, že genderový řád nás vede k tomu, že fakticky hledáme to, co nás rozděluje, spíše nežli to, co nás spojuje, protože musíme soutěžit a vzájemně si konkurovat. Samozřejmě jde v první úrovni o zdroje: o lidi, a i o finanční zdroje – jichž je rok od roku méně a my se o ně musíme ucházet a soutěžit.  Lze svést situaci na systém, na to, že konkurence je nová modla moderní společnosti, neoliberální tlak na to, že jen dobré se udrží a tak vnější hodnocení a poptávka přirozeně vyselektuje mezi námi ty schopné od těch neschopných – tedy rozuměj těch, které „to“ dělají blbě.  Je to, že nejsme tak mediálně vidět, příznak úspěchu nebo neúspěchu? To, že fungujeme jinak, je dobře nebo špatně? To, že nechceme bojovat o finance ve stejném grantovém poli nás diskredituje nebo naopak nám dodává body? A co když někdo ty peníze chce a potřebuje?

Proto, abychom odstranili konkurenční boj, jsme se v českém prostředí postupem času dostali k tomu, že se jako organizace velice úzce profilujeme. Jedna organizace se soustředí na určité téma, druhá zas na jinou oblast. Ne, že by problémů v tématu genderové rovnosti bylo málo a docházely nám náměty. Nicméně pak se naše znalosti stávají unikátními a naši expertízu si i chráníme. Dochází tak i k určitému boji o témata, jimž se věnujeme. Jaksi není prostor pro vstup dalších organizací do stejné specializace. A tlak na konkurenci je tím pádem ještě větší, jen se přesouvá na individuální úroveň: nabízíme sebe sama – naše služby a naše know-how. Budujeme si jej a jeho sdílení či šíření je pak nově vyvstávající otázkou. Budu jej dál předávat? Budu jej sdílet i s další organizací? A je to fér – nebo nefér k té původní? Kdy a ke komu mám být solidární? A je vůbec někdo solidární k nám?

Nechci končit negativně. V zásadě si jsem vědoma toho, že máme mezi sebou dobré vztahy. Že tady stavím opět určitou dichotomii – my versus oni. Vím, že tak to úplně není. Že se máme v zásadě rády. Že se v zásadě uznáváme. A že v zásadě víme o všech těchto kritických problémech a jsme reflektivní k sobě navzájem i k tématu nerovností, které prostupuje i do našich organizací a každodenních životů. Jen je toho občas moc a člověk by chtěl místo neustálého kladení otázek a hledání řešení jen tak polaskat, opečovat a mít prostor si oddychnout. Aspoň mezi námi, feministy a feministkami. 

1)  včelí královna – kariérně úspěšná žena, která odmítá pomoci dalším ženám, aby byly také úspěšné.