[ 31.8.2021, Helena Skálová, Gender Studies, o.p.s. ]

Petro, tvůj profesní i soukromý záběr je velmi široký, máš zkušenosti z akademického, neziskového i komerčního sektoru i z práce pro státní správu. Dají se, podle tebe, změny, které přinesla pandemie zaměstnavatelům, nějak stručně a výstižně shrnout? 

Mohu to posoudit pouze z vlastní zkušenosti neboli „bubliny“, ve které se pohybuji. Mám sice zkušenosti z různých sfér, nicméně byly to vždy konkrétní projekty, omezené časem, lidmi i jinými filtry. Nemám aktuální data, pouze věci sleduji a zajímám se o ně jako člověk, občanka, matka tří dětí a majitelka firmy, která zaměstnává lidi. 

Pokud mám shrnout to, co se změnilo, tak vlastně vše a nic. Začnu od toho nic: firmy nadále musely udržet chod, výrobu, prodej, uživit zaměstnané, platit nájmy, splácet úvěry, odvádět daně a jiné zákonné odvody. Sice se objevily různé podpory a úlevy, resp. odklady, ale ve stylu „nechci slevu zadarmo“. Tedy představa, že stát se o všechny postaral, vše se zastavilo, všichni odpočívali a kultivovali své zahrádky, je naprosto iluzorní. Spousta věcí musela běžet alespoň navenek s úplně stejným výkonem, jen uvnitř se kolečka musela rychle přeskládat. 

Tím se dostávám k tomu „vše“: podle mého názoru i vlastní zkušenosti je jednodušší změnit business case nebo obor podnikání o své vlastní vůli, než k tomu být nucena vnějšími okolnostmi, které nebyly předvídané natož plánované. Na druhou stranu ekonomika je cyklická, pravidelné propady interního a externího prostředí firmy přicházejí celkem pravidelně a kdo chce podnikat, musí s tím žít a být na to připraven. Z tohoto důvodu mají mnohé firmy zpracované v odpovídající míře sofistikovanosti různé business recovery plány a postupy krizového řízení. Pokud tedy covid něco přinesl, pak ověření těchto plánů v praxi (cynicky řečeno, protože plány fungují obvykle jen na papíře, nejsou-li ověřeny testem). Abych byla pozitivní – ve správném smyslu tohoto slova, které nám covid tak zošklivil – v mnoha firmách se povedlo zrychlit digitalizaci a posílit inovativnost, zkoordinovat home-office, omezit schůzování přechodem na on-line, rozjet e-shop nebo jiné cesty k zákazníkům a zákaznicím atd.   

Zaujal mě už před časem termín, který jsi v této souvislosti použila, a sice „malá vítězství“ – konkrétní kroky, akce, opatření, která zaměstnavatelé během pandemie přijali a z nichž získali přínosné zkušenosti a poučení. Během moderace červnové konference jsi, mimo jiné, vybízela diskutující zaměstnavatele ke sdílení těchto světlých bodů. Jaká „malá vítězství“ tedy považuješ za důležitá ty osobně?

To je ta má pověstná pozitivita! (smích) Během covidové krize jsem sbírala různá „malá vítězství“, tedy co se povedlo jako inspirace pro ostatní. Zdálo se mi nepřijatelné, že zatímco pozitivní testy se pečlivě sčítají a zobrazují na všech televizních kanálech a webových stránkách každý den, oproti tomu pozitivní příklady, nálada, povzbuzení, anebo alespoň naděje, se rozhodně nešířily tak systematicky. 

Všímala jsem si například toho, jak firmy vynalézavě hledaly způsoby, jak přežít, a to i v podmínkách zdánlivě naprosto nemožných. Objevily se kulturní akce on-line, vstupenky na „nic“, on-line lekce jógy, ochutnávky vín s dodávkou lahví i sklenic domů, cestovky měnily nabídku velice hbitě dle aktuálních možností, e-shopy rostly jako houby po dešti, reklamky se přesouvaly do on-line prostředí, školení a konference probíhaly ze soukromých obýváků. Tam, kde dříve byla vyžadována osobní návštěva, anebo aspoň „ten papír“, to najednou šlo telefonicky či jinak na dálku. 

Ubylo zbytečného schůzování a jak lidé kombinovali práci s péčí o děti a domácnost, v on-line schůzkách se běžně ozývaly dětské hlasy, štěkání psa nebo cinkot příborů a nikoho to neuráželo, zatímco dříve by to bylo jasné faux pas. Nadto se právě díky tomu nejen zviditelnilo úsilí, jaké péče o blízké vyžaduje, ale věřím tomu, že mnozí zaměstnanci a zaměstnankyně i zaměstnavatelé našli efektivnější způsob hledání harmonie mezi osobním a pracovním životem. Vím, že to tak růžové vždy nebylo, a že mnozí pobrali možnost home-office „po svém“. Chápu to ale jako začátek cesty k rovnováze v životech lidí a ve firmách obecně. Na této cestě se logicky překážky a excesy vyskytovat budou, protože nejlépe se učíme z vlastních chyb. (smích)

Co z toho podle tebe plyne do budoucna, myslíš, že je pracovní trh již nyní na další nepředvídatelnosti lépe připravený – a to jak na straně zaměstnaných, tak i zaměstnavatelů?

Různá klopýtnutí, slepé uličky, nepodařené pokusy a jiné chyby právě chápu jako cestu učení se, a tedy pro budoucnost to znamená dál zakopávat, zvedat se, měnit se. K tomu potřebujeme otevřenost, nikoliv nalinkované politiky, nařízení, směrnice či jinak sešněrované prostředí, které se nám plíživě snaží vzít vlastní odpovědnost a vnutit nám, co je „správné“. Mimochodem, zlo je definováno jako rozdíl mezi tím, co je správné a co je dobré. Zamysleme se prosím nad tím. Cesta do pekel je totiž dlážděna dobrými úmysly.

Ve firmách budeme pracovat na harmonizaci pracovních a osobních životů zaměstnanců a zaměstnankyň, „kus od kusu“, což říkám s vědomím toho, že toto rozhodně není ani jednoduchá ani levná záležitost. Nemyslím tím ale vrtání se v jejich soukromí či diktování kvót. Spíše vidím jako cestu větší otevřenost k principům myšlení a života různých pohlaví a generací, což bude vyžadovat více ženskosti, jemnosti, intuice a citu. Jsem přesvědčená o tom, že obecně se svět podnikání proměňuje a měl by se měnit dál ve smyslu orientace na odolnost, nikoliv výkon. 

Nabízí se krásná paralela s tím, co vlastně vyvolalo současnou krizi: virus. Ten také zvládne lépe někdo s dobrou odolností než někdo, kdo dře až do úmoru, aby byl rychlejší a větší. Honba za mocí, která se demonstruje v ekonomice růstem, nás dohnala. Jsme nemocná společnost, která se nyní musí uzdravit a dále pracovat na své imunitě. Domyslete si sami, co toto znamená pro vás osobně, pro vaši firmu či komunitu. Začněte u sebe a nečekejte, až vám někdo nadiktuje zaručený recept!