[ 31.8.2021, Klára Čmolíková Cozlová, Gender Studies, o.p.s. ]

Tím, že uměle vytváříme možnosti volby mezi věcmi, nad nimiž stále máme kontrolu, sice druhým dáváme určitý pocit možnosti rozhodování, je však falešný. Své moci se nezbavujeme a ani ji nesdílíme, ba naopak, posilujeme ji. A tak se dostáváme do situací, kdy si sice myslíme, jak moc liberálními rodiči jsme, ve skutečnosti jsme však jen skrytými a zručnými manipulátory*kami vyučenými životem. To, že vytváříme falešné iluze voleb, vede k tomu, že budujeme prostředí, v němž pro mě žádná z možných voleb není nepřijatelná. Takové nastavení tedy není o změně systému, není to o inovaci, není to průlomové. A není to tak úplně fér. 

Musíme si uvědomit, že v prostředí patriarchálně utvářeném ve své podstatě můžeme volit pouze z toho, co je v aktuální nabídce. A tak je to i s možností volby v rámci variant slaďování práce a osobního života. Ano, samozřejmě, že si, dnes již legendárními, slovy Mirka Topolánka „každá žena může svobodně zvolit děti nemít a pak bude mít kariéru jako muž.“ Je to však svobodná volba? Volíme z možností, které se nám nabízejí a jsou férové? Chceme takto volit? A navíc, je tato volba nutná? 

Jednak nemůžeme vybírat z toho, co není „na skladě“, a za druhé nás společnost vybírat nechává pouze z předdefinovaných variant, které jí přijdou jako adekvátní, a které ji samotnou per se neohrožují. Pád patriarchátu prostřednictvím různých slaďovacích strategií tedy nehrozí, opět se zde pohybujeme pouze ve vymezeném ranku, který do velké míry je více či méně konformní se zavedenými pořádky, systematicky je však nebourá. 

Rodinný nebo osobní život

Aktuálnost nabídky možností výběru nejenže je historicky podmíněna a sociálně konstruována, je i součástí systému podřízenosti jako takového. Neoliberální idea výběru a volby v oblasti rodičovství a následného slaďování práce a péče je stále jen produktem patriarchálního systému. Vidět to můžeme i na jazykové stránce: jak často vnímáte a jste citliví k tomu, když se hovoří o slaďování práce a rodiny a když se naopak hovoří o slaďování práce a osobního života? Jak moc vnímáme přesah a „oprávněnost“ slaďování toho svého, negenderovaného, jakkoliv nepředdefinovatelného? Jak moc jsme vstřícní k tomu, že někdo chce slaďovat péči o svého psa, když druhý slaďuje péči o děti a rodinu? Jak moc je jedno vnímáno jako něco oprávněnějšího nežli druhé?  

Právo na osobní život mají sice všichni lidé, podpora a facilitace možností, jak jej naplňovat a zároveň pracovat, však mnoho lidí dráždí. Proč by zaměstnavatele měly tyto osobní věci zajímat? Proč by se k zaměstnaným mělo přistupovat individuálně? Proč takto řešit něco, co zaměstnavateli nepřináleží? Jenže pak do hry vstupuje společenský konsenzus, práva a povinnosti. Legislativa je na straně slabších – a tudíž na straně zaměstnanců a zaměstnankyň. A ukáže se, že ten rodinný život chrání trochu více: zvýšená ochrana těhotných a kojících, návrat zpět po rodičovské dovolené, otcovská dovolená, nárok na úpravu pracovní/služební doby pro rodiče. A máme tu obloukem zpět gender, rodinné slaďování a jeho preference a možnosti voleb, zda a jak tyto nástroje využít.

Rýže nebo knedlíky?

I pokud přehlédneme dilema nemožnosti opravdu svobodné volby mezi předem definovanými variantami, tak se dostáváme k tomu, jak moc se opravdu rozhodujeme ad hoc. Jak moc očekáváme, že se nás někdo na naše volby zeptá a zrovna v tu chvíli je tedy správný čas na volbu knedlíků či rýže k večeři. V životě většinou nenastávají okamžiky, které by nám jasně deklarovaly: a teď si vyber. Teď je to tvé rozhodnutí. I když mnozí a mnohé z nás to vlastně tak ve skrytu duše i očekávají. Život je o spoustě drobných každodenních voleb a směřování sebe sama a své budoucnosti. 

Pokud se jedná o svobodu volby, vstupuje v úvahu i otázka informované svobodné volby. Je to o předvídání důsledků našich voleb – o tom, že rozhodnout se vyžaduje aktivitu z naší strany: není to o předložení koláčů a koblih přímo před nos a faktickém rozhodování o tom, co který z nás v tu chvíli má raději. Takto bychom daleko se svobodnou volbou v rámci vlastních životů nedošli. Jenže nám mnohdy chybí znalosti a informace o dopadech našich rozhodnutí. O tom, že pokud budeme „ženou v domácnosti“, máme si platit pojištění sociální/důchodové i zdravotní, o tom, že pokud budeme dívky směřovat do oblasti péče a odrazovat je od technických oborů s tím, že na to stejně nemají hlavu, budou se koncentrovat v oborech humanitních a sociálních. Proto tolik lidí dráždíme, když upozorňujeme na důsledky zdánlivě svobodných voleb v naší společnosti: gender pay gap, horizontální i vertikální genderová segregace na trhu práce, feminizace chudoby. 

Možnosti a varianty, ale hlavně komunikace

A abych zůstala u svobody volby v rámci slaďování: ano, je naprosto v pořádku, když si v rodině po dohodě vyberete, že žena zůstane doma s dětmi a muž zatím bude pracovat. Stejně tak je naprosto v pořádku, když se po diskusi rozhodnete obráceně: že žena bude pracovat a muž se postará o děti a odejde na rodičovskou. Ale stejně tak je legitimní volba, když se dohodnete, že se na rodičovské vystřídáte. Zásadní je však konsensus, diskuse a komunikace v partnerství. I díky tomu můžete objevit, že volby jsou širší, nežli se zdá.