[ 31.5.2021, Gwendolyn Albert, aktivistka za lidská práva, která v roce 2020 získala Cenu ZA LIDSKOST, kterou uděluje Výbor pro odškodnění romského holocaustu (VPORH), a to za obhajobu a prosazování odškodnění pro násilně sterilizované ženy ]

Jak jsem již uvedla dříve, tento princip individuální autonomie je rovněž základním kamenem pojetí lidských práv. Respekt k individuální tělesné integritě je související myšlenka – představa, že fyzické tělo člověka by mělo být považováno za území, nad nímž má lidská bytost svrchovanost. Z toho vychází koncept souhlasu – potvrzení, že osoba, odpovědná za své vlastní tělo, musí dát souhlas s jakýmkoli zásahem ostatních do svého těla.

Tyto myšlenky úzce souvisí s individualismem obecněji, který je z filozofického hlediska součástí liberální politiky – lidé mají určitá práva, a vládu jednotlivců*kyň lze považovat za legitimní pouze tehdy, je-li založena na jejich souhlasu, který je v demokracii vyjádřen principem „jedna osoba, jeden hlas“. V tomto smyslu jde o opak totalitní politiky, která panovala v bývalém Československu, a s jejímiž následky se vyrovnáváme dodnes.

Rasizace lidských těl

Rasismus byl během 20. století jednou z nejmocnějších, ne-li nejmocnější společenskou silou, kterou teprve musíme eliminovat z našich hodnotových systémů a z našeho myšlení. Přesvědčení, že na základě fyzických vlastností těla, typicky barvy pleti, očí a vlasů, lze předvídat chování lidí, že existují různé „rasy“ a že některé jsou „nadřazené“ ostatním, je myšlenka, která se stala společensky nepřijatelnou teprve nedávno. Pokrok ve vědě ukázal, jak jsou si všichni lidé navzájem geneticky podobní, a pseudovědecká eugenika tak, jak existovala na počátku 20. století, již není převažujícím paradigmatem. Mezi laickou, tedy ne-vědeckou, veřejností však toto přesvědčení ještě musí být překonáno. S nástupem sociálních médií v 21. století nelze přehlížet, kolik ještě existuje lidí, kteří z celého srdce věří ve vlastní údajnou nadřazenost z titulu znaků, se kterými se narodili, ať už rasových, nebo sexuálních. Tito lidé také dávají hlasitě najevo svůj nesouhlas se skutečností, že odborné mínění a zákony v jejich zemích již takový světonázor nepodporují.

Rasizovat znamená kategorizovat lidi na základě pochybného konceptu „rasy“. V bývalém Československu i v dnešní České republice Romové a Romky byli a stále jsou vystavováni rasizaci, ostrakizaci, a je s nimi zacházeno jako s méněcennými. Prokázání této skutečnosti je zpravidla velmi obtížné. Právní řád může uznat, že trestné činy spáchané s rasovou motivací si zaslouží například přísnější tresty, ale v praxi mají trestní soudy, a to i v případě, že existují důkazy o rasové motivaci, tendenci tento aspekt úplně ignorovat, pokud se jedná o romské oběti. To má za následek, že lidé, kteří se zde stále dopouštějí rasizace a rasismu, bývají nějakým způsobem omlouváni. Což potvrzují i některé nedávné výroky současného veřejného ochránce práv, který opakovaně vyjádřil své sympatie k bigotním generalizacím o podřadnosti romského etnika.

Zhoubný účinek rasizace v bývalém Československu a v dnešní České republice a na Slovensku snad nejlépe dokládají nucené sterilizace žen; pokud jde o důkazy, ukazuje se, že většina násilně sterilizovaných byla romského původu. V době psaní tohoto textu čeká návrh zákona o odškodnění obětí těchto zákroků na třetí čtení v dolní komoře parlamentu. Pokud tento návrh vstoupí v platnost, bude to znamenat milník pro český stát, který uzná důležitost respektování konceptů tělesné autonomie, tělesné integrity a svobodné, informované volby a souhlasu.

Odškodnění za nucené sterilizace napravuje porušení autonomie

Pokud jde o péči v oblasti reprodukčního zdraví v poválečné éře, tak podle předních odborníků*nic na lékařskou etiku s vlivem na utváření zákonů, patří mezi etické povinnosti všech, kteří poskytují zdravotní péči, respektování tělesné autonomie, nezraňování a poskytování služeb spravedlivě. Informovaná volba a souhlas by již dávno měly být rozhodujícími a nenahraditelnými součástmi péče o reprodukční zdraví. To zahrnuje informovanou volbu a souhlas s postupy, jako je sterilizace tubální ligací (nebo jinými prostředky) pro účely antikoncepce. Bohužel, tato zásada byla nesčetněkrát porušována gynekology a gynekoložkami po celém světě, a rasizace nebo ostrakizace žen, které byly takto poškozeny, hrály jasnou roli při motivaci k porušení práv pacientek.

Nucené sterilizace – operace, které si lidé, na jejichž tělech se provádějí, nevybrali, a s kterými svobodně nesouhlasili – byly moderními státy používány ke kontrole porodnosti zejména těch skupin, které byly považovány za podřadné. Legislativa podporující sterilizaci, přijatá na počátku 20. století, se pokoušela zabránit reprodukci zdravotně postižených, etnických menšin považovaných za podřadné, a rasizovaných skupin. Zaměřily se také na chudé, svobodné a na ženy, které chtěly jít na potrat. V Evropě byly takové zákony přijaty během první poloviny 20. století v Rakousku, Dánsku, Finsku, Francii, Německu, Švédsku, Švýcarsku a Norsku.

Socialistické Československo zahájilo nucené sterilizace koncem šedesátých let. Podrobnosti o těchto zneužíváních a zkušenostech několika lidí, kteří v těchto věcech podali žaloby, jsou uvedeny v Závěrečném prohlášení veřejného ochránce práv z roku 2005 a poprvé také v českém vydání nedávného čísla časopisu Romano džaniben. Tyto informace pochází ze studie z konce 80. let, která byla součástí disidentských snah ukončit tato zneužívání. Avšak, jak zjistil veřejný ochránce práv Motejl, ad hoc provádění sterilizací bez svobodné, informované volby a souhlasu žen, obvykle během porodů císařským řezem, pokračovalo až do 21. století. Většina žen, které o těchto zneužíváních mluví, pochází z romské komunity.

Návrh na odškodnění všech lidí, kteří byli nuceně, a proto nelegálně sterilizováni, nyní konečně čeká na druhé čtení v dolní komoře parlamentu. Jakmile bude přijat, ženy žádající o odškodné, budou i tak čelit několika výzvám. Jako první krok bude potřeba zajistit, aby odborná skupina vybraná k posouzení žádostí o způsobilost k odškodnění byla obeznámeni s příslušnými etickými a právními otázkami. Druhou komplikací je, že návrh zákona pokrývá pouze období do roku 2012, kdy byly aktualizovány předpisy upravující provádění sterilizací tak, aby stanovily požadavek čekací lhůty. Ta běží od chvíle, kdy je takový chirurgický zákrok vyžadován pacientem*tkou, do momentu, kdy je chirurgicky prováděn. Cílem je vytvořit jasný záznam o svobodně daném, informovaném souhlasu s takovými operacemi. Lidé, kteří by tvrdili, že byli sterilizováni bez své svobodné a informované volby a souhlasu po roce 2012, si budou muset okamžitě vyhledat právní zastoupení, pokud budou usilovat o nápravu porušení lidských práv, a budou tak muset učinit před vypršením jejich nároku na odškodnění – pokud tato tříletá lhůta již neuplynula. 

Zákonodárná podpora, části parlamentu, která souhlasí s tím, že by tato narušení tělesné autonomie, tělesné integrity a lidské důstojnosti měla být odškodněna, je naprosto zásadní. Obhájci*kyně lidských práv, všichni lidé, kteří se snaží prosazovat zákon, včetně zdravotnické komunity, se ale zároveň musí shodnout na tom, jak zacházet se všemi ženami důstojně a s respektem a jak jim srozumitelným způsobem poskytovat informace, které potřebují. A ujistit se, aby na nikom již nikdy nebyl proveden žádný nevratný a nechtěný chirurgický zákrok.

Není zde prostor, abych podrobně popsala všechny způsoby, kterými byly tyto ženy podvedeny a obelhány zdravotnickým personálem a sociálními pracovníky*nicemi, ani zde není možné popsat újmu, kterou jejich mysli a duši způsobilo takové narušení důvěry. Krédo „v první řadě neubližuj“ musí zahrnovat respektování tělesné autonomie a integrity, a doufejme, že jednoho dne budou již takové praktiky zcela nepředstavitelné.

Z anglického originálu redakčně přeložila Marie Mrvová.

Fotka pochází z demonstrace před ostravskou nemocnicí v září 2020. Jedná se o ženy, které byly násilně sterilizovány a požádaly o první čtení návrhu zákona, který by je odškodnil. 

Autor fotografie: Kumar Vishwanathan.