[ 31.5.2021, Markéta Štěpánová, Gender Studies, o.p.s. ]

Skoro každý se ve svém životě setkal s nějakými nepříjemnými poznámkami na svůj vzhled. Mnohem důležitější než komentáře samotné je to, jak jsme na ně reagovali, jak jsme se s nimi vypořádali, jak hluboce se nás dotkly. Dost pravděpodobně na to mělo vliv právě to, jak sami na své tělo nahlížíme, jak moc jsme v tomto ohledu zranitelní a zranitelné. Co všechno mohou mít takové komentáře za následek, si mnohdy ten či ta, kdo je vede, ani neuvědomuje. Nevinná poznámka, že je vidět, že člověku chutná, nebo že váží třicet kilo i s postelí, mohou v lidech vyvolat či prohloubit negativní vnímání vlastního těla. To může vést kromě poruch příjmu potravy a dalších nezdravých způsobů dosahování “ideální” postavy i ke snížení sebevědomí v jiných oblastech života, což má významný vliv na schopnost čelit manipulativnímu chování, vymezit se vůči obtěžování či prostě jen “žít spokojený a plnohodnotný život”.

Toto jsou ve zkratce důvody, proč je velmi žádoucí přistupovat ve výchově už od raného dětství opravdu zodpovědně k oblasti vnímání vlastního těla a jeho autonomie.

Tento text má být jen malou sondou do širokého tématu, které snad v poslední době získává na důležitosti. Jistě na tom má zásluhu řada projektů, které tematizují vztah k vlastnímu tělu (podcast Sádlo Ridiny Ahmed na Radiu Wave, projekt zaměřený na pozitivní přístup k vlastnímu tělu Moje tělo je moje od stejné autorky), ale také propagace sexuální výchovy v širším kontextu, nejen jako přednášky o antikoncepci, menstruaci a pohlavně přenosných chorobách (mluvtesdetmi.cz, Konsent, Nesehnutí).

Pozitivní vztah k vlastnímu tělu

Tělo je nástroj, díky kterému dokážeme spoustu věcí. Když ho ovládneme, umožní nám zažít radost z výkonu, potěšení z doteků, může být prostředkem sebevyjádření tancem či dramatizací. Můžeme objevit neskutečnou sílu a schopnost vlastního těla, když se ocitneme v nouzi či na pokraji vyčerpání, díky němu můžeme pomoci někomu jinému. Každý máme nějaké tělo a každé tělo si zaslouží nebýt souzeno a uráženo, protože každé tělo má nějaký příběh a své opodstatnění. Budovat pozitivní vztah k vlastnímu tělu je naprosto zásadní věc a čím dříve začneme, tím lépe. 

Mít pozitivní vztah k vlastnímu tělu ale předpokládá vlastní tělo znát. Během prvních šesti let života děti své tělo poznávají, všímají si, co je jim příjemné a co není, odhalují rozdíly mezi jednotlivými těly, odlišnosti mezi mužem a ženou, objevují svou sexualitu. I z tohoto důvodu je logické, že by sexuální výchova měla probíhat už ve školce. Sexuální výchova je však v takto útlém věku pojímána trochu jinak, než jak si ji většina z nás pamatuje (pokud vůbec) ze školy. Podle doporučení WHO by se děti měly učit pojmenovat všechny části svého těla neutrálními názvy z biologie, včetně pohlavních orgánů, rozeznat tělesné rozdíly, provést správně hygienu a vyjádřit potřeby i přání, které souvisí s jejich tělem. 

S tím úzce souvisí potřeba rozpoznat, pojmenovat a vyjádřit emoce. Když je dětem něco nepříjemné, nebo naopak příjemné, jsou pak schopné přiřadit jednotlivou emoci ke svým pocitům a nejsou z nastalé situace zmatené. Děti se učí s emocemi vyrovnávat a vyjadřovat je přijatelnou a nezraňující cestou, zároveň ale s důrazem na to, že mluvit o nich je naprosto v pořádku.

Otevřená komunikace jako prevence násilí

Posilovat v dětech komunikační dovednosti, naučit je pojmenovávat, jak se cítí, i znát, jak se která místa na těle nazývají, hraje významnou roli i v prevenci násilí. Zároveň je ale velmi důležité plně respektovat tělesnou autonomii dětí a uvědomovat si ji i ve zdánlivě malicherných situacích. To, že cizí osoba pohladí dítě po hlavě se slovy, jak je roztomilé, není v pořádku, stejně jako není v pořádku přesvědčovat jej, aby dalo babičce pusu na rozloučenou v situaci, kdy ono samo nechce. Pohlazení či blízkost mohou být velmi příjemné pocity, pouze ale v případě, že o ně stojíme. Vynucovat si náklonnost nelze ani kvůli zachování dobrých vztahů v rodině.

Doteky jsou velké téma, a i s jejich různými druhy by se měly děti seznámit. Dotek může být příjemný (pohlazení, obejmutí) i nepříjemný (uhození). Dokonce tentýž prožitek může být jednou příjemný, a v jiné situaci nebo od jiného člověka nepříjemný. Někomu zase může být příjemné něco, co jinému ne (třeba lechtání). Je důležité učit děti strategie, jak se k druhým chovat, aniž bychom jim dělali něco nepříjemného. V tomto případě, stejně tak jako v naprosté většině jiných případů, je nejsnazší se prostě zeptat. Pokud se děti toto naučí již v dětství, je velmi snadné aplikovat tuto dovednost v pozdějším věku třeba právě do partnerských vztahů. To, co mi bylo příjemné v pondělí, mi může ve čtvrtek být velmi nepříjemné, to, co se líbí Hance, se nemusí líbit Žanetě.

Časté jsou vzájemné doteky dětí, hry na doktory, objevování vlastních i cizích těl. V případě těchto doteků je důležité stanovit pravidla, abychom zajistili, že se bude jednat o rovnoprávnou hru. Nikdo nemůže být k této hře nucen ani přemlouván, mělo by se jednat o hru, které se chtějí účastnit všichni. Nikdo nikomu nezpůsobuje bolest ani nic nestrká do žádného otvoru. Hry by se měly účastnit vždy pouze děti přibližně stejného věku, dospělí ani starší děti do ní nepatří.

Mezi doteky patří i dotýkání se vlastního těla. S dětmi je potřeba hovořit i o různých typech doteků na vlastním těle včetně masturbace. Děti by měly rozeznat, jaká část těla je intimní a jaké doteky je lepší dělat v soukromí. Možná proto, že i jim samotným je to v soukromí příjemnější, možná také s ohledem na to, že někomu nemusí být příjemné být u tohoto dotýkání.

Klíčová je důvěra

S doteky silně souvisí důvěra ve vlastní pocity, ve vlastní tělo, jistota, že když je mi něco nepříjemné nebo se mi to zdá divné, nemusím to dělat a když mě někdo nutí, raději to řeknu osobě, které důvěřuji. Pokud dětem odmala říkáme, že jejich tělo je jen jejich, že je nikdo nemůže nutit k žádným dotekům a v tomto duchu k nim přistupujeme, může to toto vědomí velmi posílit. Pokud jsou pak nějaké dotyky nazvané jako tajné a děti jsou nuceny k udržení tajemství, je pro ně snazší rozpoznat, že něco je špatně, protože o dotýkání máme vždycky možnost mluvit. 

Pro děti je velmi důležité vědět, s kým mohou hovořit, pokud se jim něco nezdá nebo nelíbí. Musí vědět, že když se jim něco stane, nezůstanou bez pomoci. A pokud už se něco stalo, vždy musí být ubezpečeny, že to není jejich vina.

Podle statistik každé třetí dítě zažilo sexuální zneužívání, v 80 % je to ze strany rodiče, příbuzných či osob o děti pečujících. Tuhle děsivou statistiku můžeme změnit právě i pěstováním pozitivního vztahu k vlastnímu tělu již od raného dětství, důvěrou v toto tělo, jeho krásu i funkci, důvěrou ve vlastní pocity. Důsledným respektováním tělesné autonomie dětí svých i všech ostatních a posilováním vlastní sebehodnoty již u dětí snad můžeme naplnit předpoklad, že takto vychovaná osobnost není snadnou obětí.