[ 28.2.2021, Kristina Koldinská, profesorka pracovního práva a práva sociálního zabezpečení na PF UK ]

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách byl přijat až na samém konci porevoluční sociální reformy, která byla nastartována již v roce 1990. Z tohoto roku máme první právní předpisy, které napravily největší přehmaty socialismu v oblasti sociálního pojištění. V sociálním pojištění, konkrétně v pojištění důchodovém a zdravotním, se, jak víme, „točí“ největší peníze. Reforma rodinných dávek pak přišla v roce 1995, protože na rodinných dávkách se dají vyhrát nejedny volby. S reformou sociální pomoci jsme si museli počkat až do roku 2006, kdy bylo třeba dohnat plnění volebních slibů. A tak spatřila světlo světa i koncepce současných sociálních služeb. 

Praxe, a to i ta současná covidová, ale ukazuje, že se vlastně o moc velkou reformu nejednalo. Zůstali jsme v mnoha případech u téměř exkluzivní podpory velkých pobytových zařízení a v oblasti terénních sociálních služeb máme stále velké mezery, především v menších městech a na vesnicích. 

A kde že je ta feminizace? 

Především v personálním obsazení sociálních služeb. V sociálních službách, především na nižších pozicích, pracují ve velké většině ženy. Ještě větší procento zaměstnaných představují ženy ve službách sociální péče (v roce 2019 jich v sociální péči pracovalo 314 000, zatímco mužů 81 000)¹. Práce v této oblasti je přitom fyzicky i psychicky velmi těžká. V současné době jsou tak v této profesi ženy více vystaveny i nákaze onemocněním Covid-19 a sociálním důsledkům s tím spojeným. Pokud se pak podíváme na úroveň odměňování v této oblasti (viz článek Šárky Homfray v tomto čísle), dostaneme ještě pochmurnější obrázek. 

To celé se pak dá završit ještě jedním povzdechem nad zcela zastaralou koncepcí sociálních služeb v ČR, kterou navíc podporuje většinová společnost. Velké ústavy stále ještě nejsou tabu či alespoň viděny jako přežitek. Dokonce i z úst vrcholných politiků je tu a tam během pandemie slyšet, jak jsme si jako společnost uvědomili, že je třeba se postarat lépe o seniory a seniorky, a je tedy třeba investovat více finančních prostředků do stavby nových domovů pro seniory (Nepotřebujeme ty prostředky náhodou někde úplně ale úplně jinde? - chtělo by se zvolat). 

A tak se dostáváme k dalšímu typu feminizace v sociálních službách. Ta souvisí s feminizací chudoby a jejími důsledky pro složení klientely sociálních služeb. Podle ČSÚ, 1,5krát více žen než mužů žije pod hranicí chudoby. Ještě markantnější je to u současné seniorské populace. Mezi lidmi ve věku nad 65 let je 253 000 žen ohroženo chudobou oproti 84 000 mužů. Znamená to, že účinné terénní sociální služby (máme zde na mysli služby poskytované několikrát denně tak, aby osoba, která potřebuje péči nemusela volit pobytové zařízení) si může v ČR zřejmě dovolit více mužů, než žen. 

I z výše uvedeného důvodu (ano, není v tom jen demografie) jsou ženy častěji klientkami pobytových zařízení zřizovaných obcemi či kraji, kde jsou poskytované služby sociální péče ne vždy na nejvyšší možné úrovni. Obstarat si službu sociální péče do domu v případě, že klient či klientka potřebuje více, než donést oběd a nákup, je pro více žen než mužů finančně nedostupné. Příspěvek na péči, sice poskytovaný genderově neutrálně, totiž na pokrytí nákladů na intenzivnější sociální péči doma nestačí, pokud je vůbec taková služba v regionu klienta či klientky nabízena. 

Závěrem

Sociální ochrana je v Česku celkově na vysoké úrovni, chudobou je ve srovnání se zahraničím ohroženo nižší procento obyvatelstva, a to díky robustnímu sociálnímu zabezpečení. Oblast sociálních služeb však obecně má ještě před sebou poměrně dlouhou cestu. 

A jako naschvál se zrovna tato oblast týká z většiny… žen. 

1) Údaje Českého statistického úřadu dostupné na:

https://www.czso.cz/documents/10180/120583268/30000220.pdf/45d09d6e-670e-4d7f-842d-3f2a5bfc4201?version=1.3