[ 28.2.2021, Pavla Kodymová, katedra sociální práce FF UK ]

Cílem předloženého textu je představit tří významné osobnosti, které spojují aktivity v kontextu rozvoje metod sociální práce, a to od aktivit, které obsahují prvky práce s případem až po výchovnou sociální terapii jako metodu individuální sociální práce. 

V prvních desetiletích devatenáctého století začínají v Anglii působit osobnosti liberálně-reformátorských myšlenkových proudů vyvíjející filantropickou činnost, v rámci které se opírají o výsledky vlastního zkoumání a posuzování záporných jevů (kupř. Elizabeth Fry, Thomas Chalmers a Octavia Hill). V jejich činnosti pak Schimmerlingová Novotná upozorňuje na úzký vztah k sociální klientele a prvky aktivní a organizační činnosti jdoucí nad rámec poskytnutých rad a almužny¹. 

K chudým s respektem

Obdobně působící osobnosti lze nalézt i na našem území, výraznou pak je Marie Riegrová-Palacká (1833–1891), která se koncem 60. let 19. století spolupodílí na radikální proměně filantropické práce. Od roku 1864 spolupracuje s Vojtou Náprstkem, kterému poskytuje zprávy o italských a francouzských dobročinných ústavech a od něj získává podrobnosti o fungování sociální péče v anglosaských zemích. Oba sdílí názor, že v národním životě i sociální činnosti je doposud zcela opomíjená práce žen a hledají způsoby, jak tento stav věcí změnit. Ačkoli Riegrová-Palacká chápala úlohu ženy jako pomocnou, podpůrnou, která doplňuje úsilí mužů a směřuje výhradně do vychovatelské a sociální oblasti², nelze jí upřít zásluhu na budoucí profesionalizaci sociální práce, neboť v její činnosti již lze nalézt prvky práce s případem, respektive šetření v rodině.

Marie Riegrová-Palacká se zaměřuje na pomoc chudým rodinám, a to zejména matkám s dětmi, ale svou pozornost věnuje i vzdělávání dívek. Vstupuje do spolku svaté Ludmily, kam zavádí k počáteční nelibosti původních členek nové přístupy. O účelu spolku svaté Ludmily se dozvídáme ze Slovníku naučného vydaného v roce 1867, že se jedná o spolek: „… do kterého se za členy přijímají všecky křesťanské paní a panny, jest pečovaly o rodiny chudé, zvláště o takové, kteréž nejsouce k obci Pražské příslušny, nedostávají podpory jiné, a zvláště o vdovy mající dítky a odjinud opuštěné; potom vyučovali chudé dívky, aby si mohly opatřiti výživu svou a aby nepotřebovaly více almužny, a konečně zaměstnávali chudé ženské prací až do trvalejšího jich opatření.“³ Jednalo se o první ženský spolek založený na našem území „K založení prvního ženského spolku došlo roku 1851. V prvních letech svého trvání byl spolek ten ponejvíce rázu německého, až v roce 1860 přičiněním vlasteneckých žen proměněn v český.“⁴ Na Riegerovou-Palackou vzpomíná spisovatelka Věnceslava Lužická (1832–1920), kterou tato přijímala do spolku: „… budete vyšetřovat poměry žadatelů za podporu, navštívíte byty chudiny, psát do knížek stručně jejich životopisy, činit návrhy na jejich podporu. Tak seznáte život a lid.  … Věřte, že je to krásná činnost nadšeně dále se rozhovořila. A vykládala mi rozličné příhody a zkušenosti chudinské činnosti. Tento úkol my lahodil. … Ochotně jsem jí slíbila že s ní věrněji chci pracovat v tomto odboru, s ní vcházet do bytu chudiny a přinášeti útěchu těm, již ji postrádají.“⁵

Na základě vlastních zkušeností z návštěv rodin uskutečňovaných v rámci žádostí o podporu či vyhledávání rodin k podpoře stanovuje M. Riegerová-Palacká následující zásady, v nichž doporučuje již na samém počátku rozlišit, zda se jedná o podporu podanou rodinou nebo o podporu rodiny, která byla vyhledána. Při vyhledávání vhodné rodiny k podpoře považuje za nezbytné dbát na to, aby návštěvou nebyly vyvolány pocity strachu a ponížení. Na počátku ponechat členy a členky navštívené domácnosti samostatně formulovat svoje problémy a přikládat jim váhu dle jejich vlastního subjektivního vnímání. Nevnucovat jim svá řešení. Dále dbát na to, zda rodina o podporu žádala či nežádala, zda je chudoba způsobená ztrátou práce či chorobou, nebo rodina dlouhodobě těží z dobročinnosti, aniž by se pokusila řešit nedostatek prostředků prací. Současně však nabádá i k jisté míře opatrnosti tam, kde je chudoba transparentně předváděna („na odiv se staví“). Doporučuje proto klást doplňující otázky, které mohou napomoci rozlišení, zda předkládaný příběh se zakládá na skutečnosti, nebo je to tzv. „výřečnost úmyslná“. A před přidělením podpory posoudit, zda je vhodná podpora finanční nebo hmotná, jednorázová nebo opakovaná. A pokud se jedná o podporu dětí, nevynechat ze šetření poměry mravní.⁶

Zakladatelka sociální práce: vzděláním ke změně

Ve druhé polovině 19. století v USA již průkopníci a průkopnice (kupř. Jane Addams) prosazují úsilí o zavedení soustavné individuální péče a pomoci založené na plánovitých akcích opřených o znalost lidského charakteru, vlastností a objektivní znalost sociálních situací člověka.⁷ Na přechodu od filantropické práce žen k profesi sociální práce má na našem území nepopiratelnou zásluhu další z významných osobností, kterou je Alice Masaryková (1879–1966). Ta byla pro tuto oblast natolik významnou, že je dodnes historicky zařazována mezi celosvětové vůdčí osobnosti v rozvoji profese. Alice Masaryková tak stojí u počátků profesionalizace sociální práce. Ze svého pobytu v USA, kam odjela motivována otcem, aby se podílela na kultivaci vztahů s českými a slovenskými přistěhovaleckými komunitami⁸, se setkává mimo jiných i s Jane Adams, přináší mnoho poznatků o rozvíjející se profesi – sociální práci. Ty se pak na našem území – ještě před vznikem první republiky – snaží aplikovat jak v oblasti vzdělávání, tak i praxe. 

Těžiště profesionalizace sociální pomoci, inspirována svou americkou praxí, nalézala Alice Masaryková v aplikaci sociologických poznatků. Proto v roce 1911 v rámci rozvoje české sociologie podpořila zřízení sociologického semináře při sociologické sekci na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (UK). A tak se začátky domácí odborné sociální práce začínají odvíjet od krátkodobých kurzů, které Alice Masaryková zorganizovala s prof. Jaroslavem Kallabem (profesor Právnické fakulty UK). Zájem studentů a studentek získávaly cykly přednášek o sociologii a případové sociální práci pořádané sekcí. Skutečným zájemcům a zájemkyním o nové povolání pak zajišťovali studium v cizině (zejména ve Velké Británii). Zajímavým počinem Alice Masarykové bylo vytvoření návodu pro studující, kde se lze informovat o sociálních otázkách (jednalo se o výběr vhodných přednášek z různých fakult UK, kurzy pro odbornou i laickou veřejnost, zaměřené na sociální otázky kupř.: kurzy Svazu osvětového – národohospodářské a hygienické, kurzy Vysokého učení politického, kurzy pořádané Dělnickou akademií, kurzy Československého abstinentního svazu aj., teoretické přednášky České společnosti národohospodářské, právnických spolků, Spolku českých lékařů, Historického klubu, Filosofické jednoty, sociálně-politický seminář pořádaný každoročně organizací pokrokové mládeže aj., a také o samostudium v odborných knihovnách a četbu odborných časopisů). A jakým způsobem poznat praxi (poznat činnost aspoň jednoho ze spolků založených v rámci širokého účelového spektra od sociální hygieny, přes dělnické spolky, až po prohlídku humanitních ústavů nejrůznějšího typu: nalezince, káznice, trestnice, ústavy choromyslných.).⁹ Avšak jejím cílem bylo založení školy vzdělávající v sociální práci, která by umožnila profesionální výkon nově vznikající profese¹⁰ a odlišení profesionální sociální práce od laicky poskytovaných sociálních služeb či sociální péče.¹¹ 

Těžiště profesionalizace sociální pomoci nalézala Alice Masaryková – inspirována svou americkou praxí – v aplikaci sociologických poznatků. Proto považovala za nutné zavedení škol sociální práce umožňujících profesionální výkon nově vznikajícího oboru. To však završila úspěchem, až se vznikem nového státu. Po vzniku republiky Alice Masaryková krátce zažila i politickou kariéru, kterou podřídila prosazování zákonů ve prospěch sociální ochrany obyvatelstva. Záhy však odstoupila, aby se mohla plně věnovat rozvoji Československého červeného kříže. Z její iniciativy se stala tato organizace nástrojem rozvoje dobrovolných sociálních služeb a silnou oporou rozvoje sociální práce.¹² Po mnohaleté přípravné činnosti Alice Masarykové a mnoha dalších zúčastněných byl shromážděn dostatek podkladů k tomu, aby se Česká zemská komise pro péči o mládež dohodla se Spolkem pro zřízení a vydržování dívčího lycea v Praze VII o zřízení Ženské vyšší školy pro sociální péči s jednoroční studijní dobou při tomto lyceu, nazvané o několik let později Vyšší škola sociální péče v Praze. První studentky přijímá tato škola v akademickém roce 1918/1919.¹³

Předchůdkyně individuální sociální práce

Na uvedené škole studuje třetí z významných osobností Marie Došková, provdaná Krakešová (1898-1979), která se ve spolupráci se svým manželem, Josefem Krakešem (právník ministerstva sociální péče), stává autorkou první učebnice metody případové práce. Cílem snah Marie Krakešové je přenést způsob práce a metody z americké praxe do praxe československé.¹⁴ 

V roce 1936 nahrazuje Vyšší školu zdravotně sociální péče v Praze Masarykova státní škola zdravotní a sociální péče, na které působí i Marie Krakešová. Zde byla pod jejím vedením rozvíjena případová práce, její teorie i aplikace do praxe. Ucelenou psychologickou koncepci sociální práce případové představila Marie Krakešová svými díly z roku 1946 a 1973, kdy na podkladě studia kazuistik sociálních případů vypracovala psychologickou teorii vzniku sociálního případu. Svoji systematickou práci završila teorií psychologicko-výchovné sociální terapie, která byla zkoušena a ověřována na sociálních klinikách Vysoké školy politické a sociální na konci čtyřicátých let dvacátého století.¹⁵

Vrcholné dílo „Výchovná sociální terapie jako metoda individuální sociální práce“ dopracovala autorka sice již koncem čtyřicátých let, monografie byla anoncována již při vydání Psychogeneze sociálního případu, ale do tisku se v důsledku únorových událostí v roce 1948 dostala až v roce 1973.

Sociální práce jako ženský obor?

Každý obor má své zakladatele a zakladatelky, známé i zapomenuté. V historii etablování se sociální práce jako profese na našem území patří mezi významné matky zakladatelky právě Alice Masaryková a Marie Krakešová. Marie Riegerová-Palacká a mnohé jiné, které stály u kořenů sociální práce a umožnily těmto zakladatelkám profesionalizace oboru na svou činnost navázat, jsou a budou teprve postupně objevovány. Historie sociální práce je na našem území více než třísetletá a v některých etapách je významná i z hlediska mezinárodního vývoje tohoto oboru. Na podrobnější popsání však stále čeká, protože historickému výzkumu je věnována odborná pozornost až v posledních dvou dekádách tohoto století. I tak z dosavadních zjištění vyplývá, že se vývoj české sociální práce od vývoje v jiných státech, a to do druhé světové války neliší. Lze sledovat mnoho linií, v tomto  textu jsou zejména významné dvě z nich.

V první řadě lze sledovat, že to byly převážně ženy, které pomáhaly etablovat sociální práci jako profesi a nadále ji rozvíjet. To znamená že i pro naše území jsou platné závěry převážně zahraničních autorů a autorek (z domácích, resp. slovenských, je to kupř. Monika Bosá), a to, že sociální práce se začala rozvíjet jako ženský projekt ve světě existujících mužských profesí. Druhou významnou linii pak tvoří prvek mezinárodní spolupráce. V raných dějinách oboru je to těsná spolupráce v euroamerickém prostoru, doba rozvoje školství i institucí s předáváním, dnešními slovy, dobré praxe a vznik mezinárodních organizací sdružujících sociální pracovníky a pracovnice.

Čím detailněji budeme poznávat dějiny české sociální práce, tím jasněji pak vystoupí na povrch její vzájemné propojení s rozvojem na území jiných států. A v rámci tohoto zjištění i strategie volené zejména ženami v procesu profesionalizace sociální práce. 

Z obsahu předloženého textu tak nepřímo vyplývá i trend, který lze (nejen) na našem území zřetelně sledovat od počátku profesionalizace sociální práce, a který přetrvává dodnes – povolání ve které početně dominují ženy, ale kde muži zastávají neúměrně vyšší posty.  Proč tomu tak je, je však již téma pro další z možných textů. Pro pochopení domácí tradice je totiž genderové hledisko stejně nezbytné, jako pro současnou praxi sociální práce.

 1) NOVOTNÁ, V., SCHIMMERLINGOVÁ, V. Sociální práce, její vývoj a metodické postupy. Praha: Karolinum, 1992. s. 29–30. 

2) BAHENSKÁ, M., MUSILOVÁ, D. a HECZKOVÁ, L. Iluze spásy: české feministické myšlení 19. a 20. století. České Budějovice: Veduta, 2011, 183.

3) Slovník naučný. Nákladem knihkupectví I.L. Kobra. sv. 6, 850. 

4) Ženská otázka v Čechách. Nová doba. Kalendář lidu českého v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na obyčejný rok.... s. 122.

5) LUŽICKÁ, V. Z mých pamětí. Mladá Boleslav: Nakladatel Karel Vačlena, 1928. s. 219.

6) RIEGEROVÁ-PALACKÁ, M. O návštěvě chudých a dělnických rodin in: KODYMOVÁ, P. Historie české sociální práce v letech 1918-1948. Praha: Karolinum, 2013, 13.

7) NOVOTNÁ, V, SCHIMMERLINGOVÁ, V. Sociální práce, její vývoj a metodické postupy. Praha: Karolinum, 1992, 29–30.

8) SKILING, H. Matka a dcera: Charlotta a Alice Masarykovy. Praha: Gender Studies, 2001.

9) MASARYKOVÁ, A. Jakou průpravu poskytuje Praha studentům pro praktickou a theoretickou práci sociální Všestudentský kalendář Svazu Českoslověnského studentstva na Rok 1913/14, roč. 3. Masaryková, 1914, 94-98.

10) KODYMOVÁ, P. Propojení americké a československé sociální práce na území Čech v letech 1918–1936 prostřednictvím aktivit Alice Masarykové. Sociální práce / Sociálna práca. 2018, roč. 18, s. 19–34.

11) BOSÁ, M. Miesto feminizmu v tradícii sociálnej práce. Gender, rovné příležitosti, výzkum, roč. 12, číslo 1, 2011, 3 5.

12) LOVČÍ, R. 2007. Alice Garrigue Masaryková: život ve stínu slavného otce. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2007, 245-259.

13) KODYMOVÁ, P. Historie české sociální práce v letech 1918-1948. Praha: Karolinum, 2013, 46.

14) KRAKEŠOVÁ, M. KODYMOVÁ, P. BRNULA, P. Sociální kliniky. Model pro praxi sociální práce, Praha: Karolinum, 2019.

15) NOVOTNÁ, V., SCHIMMERLINGOVÁ, V. Sociální práce, její vývoj a metodické postupy. Praha: Karolinum, 1992. s. 29–30. 

Literatura

BAHENSKÁ, M., MUSILOVÁ, D. a HECZKOVÁ, L. Iluze spásy: české feministické myšlení 19. a 20. století. České Budějovice: Veduta, 2011. 

BOSÁ, M. Miesto feminizmu v tradícii sociálnej práce. Gender, rovné příležitosti, výzkum, roč. 12, č. 1, 2011, s. 3–5.

KODYMOVÁ, P. Historie české sociální práce v letech 1918-1948. Praha: Karolinum, 2013.

KODYMOVÁ, P. Propojení americké a československé sociální práce na území Čech v letech 1918–1936 prostřednictvím aktivit Alice Masarykové. Sociální práce / Sociálna práca. 2018, roč. 18, s. 19–34.

KRAKEŠOVÁ, M. KODYMOVÁ, P. BRNULA, P. Sociální kliniky. Model pro praxi sociální práce. Praha: Karolinum, 2019.

LOVČÍ, R. Alice Garrigue Masaryková: život ve stínu slavného otce. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2007.

LUŽICKÁ, V. Z mých pamětí. Mladá Boleslav: Nakladatel Karel Vačlena, 1928. 

MASARYKOVÁ, A. Jakou průpravu poskytuje Praha studentům pro praktickou a theoretickou práci sociální. Všestudentský kalendář Svazu Českoslověnského studentstva na rok 1913/14, roč. 3, 1914: 94–98.

NOVOTNÁ, V., SCHIMMERLINGOVÁ, V. Sociální práce, její vývoj a metodické postupy. Praha: Karolinum, 1992. s. 29–30. 

SKILING, H. Matka a dcera: Charlotta a Alice Masarykovy. Praha: Gender Studies, 2001.

Slovník naučný. Nákladem knihkupectví I.L. Kobra. sv. 6 s. 850. 

Ženská otázka v Čechách. Nová doba. Kalendář lidu českého v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na obyčejný rok..., s. 122-123.