[ 30.11.2020, Marie Mrvová, Gender Studies, o.p.s. ]

Dlouhodobě zaznívají hlasy, že je mužů ve školství příliš málo. Proč vlastně potřebujeme více mužů ve školství?

Když se budeme bavit na obecné úrovni, tak potřeba diverzifikovaného kolektivu, např. z hlediska genderu, věku, etnicity a dalších, tady je. Když se podíváme konkrétně na české primární školství, tak to je jeden z nejvíce feminizovaných oborů, jelikož jsou zde jen 3 % mužů učitelů. To logicky ústí v to, že poptávka po mužích je tam obrovská.

Co mohou muži svou přítomností změnit?

To vyplývá z toho, že kolektivy složené z různých osobností fungují lépe a přicházejí s lepšími řešeními. Prokázala to už spousta výzkumů i v zahraničí. Přítomnost mužů je určitě dobrá věc z hlediska toho, že mají společensky specifické zkušenosti a vlastnosti, které potom můžou využít ve školství. Zároveň ale nemůžeme očekávat, že všichni muži jsou stejní a že všichni muži přinesou stejné charakteristiky, stejně jako nelze říct, že všechny ženy ve školství jsou stejné. Musíme spíš zohledňovat individuální zkušenost, kterou muži přinášejí a která může být nosná.

Jedním z častých argumentů je, že děti potřebují ve škole mužské vzory. O jaký typ maskulinity se vlastně jedná? A dá se vůbec říct, že styl vyučování mužů a žen je odlišný?

Já bych začala s tou druhou otázkou. Řekla bych ano i ne, protože vyrůstáme v genderově nastavené společnosti. Ženy jsou vychovávané určitým stylem, muži taky, takže to pak přenáší i do školství. Na druhou stranu variabilita mezi muži a ženami je obrovská. Nalezneme jak ženy velmi rázné, tak muže velmi empatické. Nemusí to tedy být nutně vychýlené jenom jedním směrem.

A co se týče dětí a jejich možnosti čerpat z rozmanitých vzorů, to je velmi častý argument. Je dobré mít rozmanité vzory, ale ty můžeme nacházet napříč mezi muži i ženami. Co mně osobně přijde zajímavé, je, že u mužů se spoléhá na to, že přinesou pozitivní vzory chlapcům. Funguje zde velmi jasné dělení v tom, že malá děvčata se tolik neřeší, ale řeší se, že chlapci potřebují mužské vzory. To se ale zase dostáváme ke stereotypní představě maskulinity a vyučující, se kterými jsem mluvila, si to poměrně stereotypně představují, ale není se čemu divit.

O jakou představu jde?

Jde o ideálního muže učitele, který je velmi kamarádský k dětem, velmi entuziastický, umí se na děti napojit, umí s nimi velmi dobře vycházet. Je to skvělý parťák do kolektivu i pro kolegyně učitelky, a dovede být samozřejmě velmi spravedlivý, racionální, taky tak trochu tvrďák nebo takový, že v určitých situacích dovede prostě přijít a rozhodnout, dovede fyzicky zasáhnout, když je potřeba.

V souvislosti s nedostatkem mužů ve školství se často mluví o nedostatku peněz, ale možná, že to je jenom jedna část problému, která hraje roli. Jde také o postavení a prestiž ve společnosti, které u nás učitelé příliš dobré nemají (na rozdíl třeba od Finska nebo jiných severských států). Čím se to historicky stalo, že kantor již není tak respektované povolání jako dříve (např. za první republiky)? Souvisí to nějakým způsobem s přísunem žen do školství?

To je docela velká otázka, na kterou nevím, jestli budu schopná úplně odpovědět, protože ono samozřejmě tohle je strašně těžké nějak ve společnosti zachytit. Je určitě pravda, že dřív učili jenom muži. Školství se začalo feminizovat, můžeme říct, v 50. letech, v 70. už bylo feminizované výrazně. A určitě by se dalo do jisté míry mluvit i o úpadku prestiže tohoto povolání. Na druhou stranu, když se podíváme na sociologické výzkumy prestiže povolání, tak vyučující na základních školách se tam umisťují poměrně vysoko. To ale paradoxně neodpovídá jejich pocitu, jelikož v rozhovorech se mnou často identifikovali, že k nim rodiče nemají respekt. To byl také jeden z důvodů, proč je podle nich ve školství mužů málo. Vlastně to velmi pregnantně popsal jeden učitel, a to tak že: "Dneska mě může zprdnout každá mamina." Já si ale myslím, že je to důvod spíš marginální. Finanční otázka je určitě důležitá, ale já na základě své čtyřleté zkušeností mohu říct, že finance nejsou hlavní důvod. Tím je, že o učitelském povolání na základní škole přemýšlíme jako o ženském povolání. Protože představa, že budou muži dělat učitele na základní škole, je pro ně úplně mimo jejich vnímání, mimo ten radar.

Jak by se to dalo změnit?

Receptů moc nenacházíme. Ten jeden základní je zvýšit genderovou citlivost v populaci.  Začít už v dětském věku s genderově citlivým vzděláváním. Druhá věc, si myslím, je i zavedení genderového kurikula do obsahu výuky i na vysokých pedagogických školách, aby budoucí vyučující dále nereprodukovali nerovnosti a stereotypy ve vzdělávání mezi dětmi. Takže je to takový začarovaný, ale velmi spojitý kruh.

Mohla byste uvést nějaké konkrétní příklady ze svého výzkumu nebo ze zahraniční praxe, kde se genderově citlivý přístup ve vzdělávání daří implementovat?

V Čechách se tomu nevěnuje systematická pozornost, i když nemůžeme říct, že by Ministerstvo školství nedělalo vůbec nic. Mělo velký genderový projekt a snaží se to trošku rozhýbat, ale zatím nejde o běžnou praxi. Jde tedy jen o jednotlivé vyučující, kteří si genderově citlivou výuku nastaví sami. Je zde samozřejmě možnost chodit na různé semináře. Těch je myslím spousta, ale jsou dobrovolné, takže tam chodí jenom ti, které to zajímá, a jsou tomu otevřeni.

Co se týče zahraničí, narazila jsem na příklady, kde fungovalo, že školy přímo řeší gender jako jednu z otázek, například stejně jako šikanu. Je to součástí jejich strategických plánů.

Co vše by se u nás mohlo změnit, kdybychom zaměřili větší pozornost na genderově citlivé vzdělávání?

Já jsem přesvědčena o tom, že by to prospělo dětem, protože by měly větší prostor se vyjádřit, dělat věci svobodně a nebyly by už od velmi útlého věku strkány do nějakých škatulek. Myslím si ale, že by to prospělo i pedagogickému personálu, jelikož zde stále existuje nerovnost v odměňování. To by se mělo řešit i vzhledem k tomu, že žen je tam tolik a nezaslouží si být znevýhodňovány na úkor mužských kolegů.

V současnosti je v českém školství také častým problémem např. skleněný výtah, kdy se do vyšších pozic dostávají často právě muži, i třeba mnohem mladší, kteří přijdou nově "zvenku" do školy, kde učitelky působí už třeba dlouhou dobu. Jak by se to podle Vás mohlo změnit?

To máte určitě pravdu. Je to ale často i tak, že muži jsou okolím postrkováni, aby se o tyto pozice ucházeli. Nemusí to tedy nutně být jejich ambice. Potom tady funguje to, co v každém jiném pracovním prostředí, a to, že ženy jsou standardně v domácnosti více zaměstnány péčí o děti. Nemají tedy čas se tolik věnovat věcem navíc, přičemž vedoucí pozice jsou samozřejmě časově náročné.

Spousta učitelek uvádí, že je pro ně učitelství vhodné zaměstnání právě proto, že v něm v něm nemusí trávit tolik času, můžou odcházet relativně brzo domů, kde třeba taky ještě pracují, dělají nějaké přípravy, ale můžou se věnovat dětem. Takže zase pro ně být v nějaké vedoucí pozici by znamenalo trávit více času na pracovišti a horší kombinaci pracovních a rodinných záležitostí, což, jak víme ze spousty čísel, muži dneska prostě tolik neřeší, protože nejsou tolik angažovaní v péči.

Určitě by také prospěly možnosti péče úplně o nejmladší děti – institucionalizovaná péče ve formě jeslí nebo různých jiných zařízení a podporovat ženy matky. Třeba tak jako podporujeme muže, říkat jim, že to zvládnou, že je tam chceme. Prostě společenská podpora.

Kdybych se vrátila ještě k tématu finančního ohodnocení, jaký je rozdíl v soukromém a státním školství? Je tam rozdíl i v poměru mužů a žen?

Určitě ano. V minulosti jsem pracovala na menším výzkumu v mateřských školách a tam bylo docela zřejmé, že soukromé mateřské školy mají větší možnosti pedagogy a pedagožky zaplatit. Často bylo zastoupení mužů i součástí programu školky – chtěla muže, takže je intenzivně vyhledávala. V těchto školkách pak bylo zastoupení žen a mužů opravdu půl na půl, což nebyl vůbec výjimečný příklad. Takže trochu to s vyšším finančním ohodnocením souvisí. Na druhou stranu, když máte možnost svůj tým náležitě finančně ohodnotit, můžete si pak vybírat lepší kandidát(k)y jak mezi ženami, tak muži.  Takže to je výhoda pro všechny.

Když se bavíme o nějakém poměru 50 na 50 žen a mužů, tak to samotné dělení by nám nějakou genderovou senzitivitu asi nepřineslo, jde nám i nejspíše o nějaký obsah a metody... Mění se nějak v této oblasti přístup vyučujících?

Já si myslím, že je to opravdu zatím záležitost jednotlivců a jednotlivkyň. Nevnímám, že by v tomto ohledu nastával nějaký boom. Ale myslím, že určité snahy tady jsou, už zmiňovaný projekt Ministerstva školství, ale i různé poradní skupiny, řeší se třeba i podoba učebnic, aby byly genderově senzitivní. Takže určitě se to někam posouvá, ale samozřejmě v českém kontextu, který je pořád poměrně genderově konzervativní a není úplně nakloněný změnám, je to těžké a velmi pomalé.

Zaměřovala jste se ve svém výzkumu také na čerstvé absolventy a absolventky pedagogických fakult, jak lákavé je pro ně učitelské povolání a jaký je poměr studujících a těch, kteří jdou potom po absolvování studia opravdu učit?

Já jsem se bavila s některými studenty, muži, kteří studují právě s ambicí stát se učiteli na základních školách. Důležitý faktorem pro tuto kariérní volbu často bylo, jestli už předtím měli nějakou zkušenost s prací s mládeží. Např. jestli byli součástí táborů, skautu, kde si už vyzkoušeli práci s menšími dětmi. To pro ně často bylo rozhodující, jelikož už částečně věděli, co ta práce obnáší. V tomto ohledu nedovedu říct tolik o těch, co o tom třeba přemýšlí a nejdou tam, protože ti nebyli součástí mého výzkumu.

A jinak, co se týče lidí, kteří potom nastupují přímo do praxe, tak vám nedovedu říct číslo, ale z výpovědí z mého výzkumu vyplývá, že jde opravdu o minimum. Protože je často vyděsí praxe, které musí podstupovat, chodí do hodin a je to něco úplně jiného, než co si představovali. A i když třeba nastoupí na školu, tak potom často odcházejí. Právě i ti vyučují identifikovali jako jeden z velkých problémů současného školství schopnost udržet mladé nadané lidi.

Jak myslíte, že by se tomu dalo předejít třeba už na pedagogických fakultách?

Tohle si úplně netroufnu říct, do toho bych se nerada pouštěla, ale myslím si, že by tady obecně prospělo zlepšit úroveň platů. Ale plošně pro všechny, aby se lidé vydávali studovat na pedagogické fakulty. Také zlepšit stereotypní renomé pedagogických fakult, máme totiž pořád představu, že „pajda“ je něco, kam lidi jdou, když neví, nebo kam jdou všichni, kteří se nikam jinam nedostali. Takže se nějak pokusit to zexkluzivnit. Měli bychom se zaměřit se na to, abychom „pajdy“ nevnímali takhle negativně, protože ta práce je neskutečně těžká, neskutečně zodpovědná a musíme k tomu přistupovat s notnou mírou vážnosti.

A ještě poslední otázka: V čem si myslíte, že bychom se v České republice mohli inspirovat ze zahraničí, třeba právě když se hodně mluví o Finsku nebo Dánsku, kde se vlastně už od roku 1993 vyučuje empatie apod. Je něco podobného, na co si myslíte, že bychom se měli zaměřit?

Tohle je samozřejmě strašně těžké. Pozitivních vzorů ze zahraničí je spousta, ale je to v tom konkrétním kontextu vždycky těžké aplikovat. Je samozřejmě skvělé se tím inspirovat, ale v Česku jde o celou změnu přístupu ke vzdělávání, o změnu systému a ta nenastane jenom tím, že si vezmeme jedno opatření, a to tady implementuje. Je to o celkovém přemýšlení. Já si myslím, že by právě jedna z možností byla, se trochu víc zaměřovat na genderová témata, opravdu na to genderově senzitivní vzdělávání. Protože genderově senzitivní vzdělávání samozřejmě není jenom o genderu, stejně jako feminismus není jenom o tématu muži, ženy. Schovává se v tom spousta dalších témat, jako je zodpovědný přístupu k životu, k okolí, k ostatním. Takže to si myslím, že by mohl být první krok, který by nám mohl pomoci.

Moc děkuji za rozhovor a ať se Vám daří.