[ 30.11.2020, Irena Smetáčková, vedoucí katedry psychologie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, členka Rady vlády pro rovnost žen a mužů ]

Jarní uzavření škol znamenalo zátěž pro rodiny, na které přešla velká část zodpovědnosti za vzdělávání dětí – minimálně za zajištění technických a časových kapacit pro domácí vzdělávání, ale také za dohled nad plněním školních úkolů a mnohdy i za samotnou realizaci učení. Vzhledem k tomu, že v českých rodinách stále péče o děti disproporčně padá na ženy-matky, lze předpokládat, že uzavření škol znamenalo větší břímě právě pro ženy. První šetření jarního nouzového stavu, např. výzkum IDEA při CERGE-EI či PAQ Research, tato očekávání potvrdila.

Kdo se s dětmi učí?

Tým z katedry psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy uskutečnil v období květen - červen 2020 dotazníkové šetření mezi rodiči žáků a žákyň základních a středních škol. Zajímalo nás, jaké byly technicko-organizační, vztahové a výchovně-vzdělávací podmínky v rodinách, dále jaké byly podle rodičů požadavky a postupy škol a v neposlední řadě, jak rodiče hodnotili úspěšnost domácího vzdělávání v kontextu požadavků školy a konkrétních podmínek rodiny. Celkem se šetření zúčastnilo 5 164 rodičů. V souboru bylo zastoupeno 2 528 rodičů žáků na 1. stupni ZŠ (49 %), 1 504 rodičů žáků na 2. stupni ZŠ (29 %), 438 rodičů žáků na víceletých gymnáziích (9 %), 546 rodičů žáků na středních školách (11 %). Zbylých 148 rodičů vzdělávací stupeň svého dítěte v dotazníku neuvedlo (3 %). Dotazník vyplňovaly zejména ženy – mezi rodiči dětí na 1. stupni ZŠ se jednalo o 90 % a podíl mírně klesal u vyšších stupňů, ale vždy přesahoval 80 %.

Specifickou položkou jsme ověřovali, jaké bylo rozložení zodpovědnosti za učení v domácnostech (viz tabulka). Ve 2/3 až 3/4 rodin bylo učení dítěte či dětí v zodpovědnosti výhradně či spíše matek. Zároveň jsme ověřili, že respondentky a respondenti, kteří dotazník vyplnili, byli těmi, kdo v rodině měl hlavní či alespoň sdílenou zodpovědnost za učení dítěte.

Tabulka: Podíl zodpovědnosti za učení dítěte během uzavření škol

První stupeň – větší zátěž pro rodiče

Protože děti na 1. stupni ZŠ vyžadují výraznější rodičovskou asistenci při učení i celkově větší dohled, zaměříme se dále právě jen na zjištění týkající se tohoto vzdělávacího stupně. V dalších analýzách prezentujeme výsledky za ženy a muže. Je ale třeba mít na paměti, že se jedná o matky a otce, kteří brali učení za svoji výhradní či sdílenou zodpovědnost. Jejich odpovědi sice byly v určitých ohledech mírně odlišné, ale nevykazovaly statisticky významné rozdíly. Odpovědi rodičů by bylo užitečné srovnat s charakteristikami druhých rodičů, kteří do učení dítěte nevstupovali (nebo jen okrajově). Tyto údaje ale šetření neposkytlo, neboť nebyly sledovány celé rodiny ani rodičovské páry.

Většina rodičů před uzavřením škol aktivně pracovala. Pouze 13 % nepracovalo, z toho 9 % bylo na mateřské či rodičovské dovolené (výhradně ženy). Během uzavření škol, kdy bylo možné čerpat ošetřovné či pracovat z domova, převažovala mezi zúčastněnými rodiči plná docházka do zaměstnání (26 % žen a 34 % mužů) nebo kombinace docházky do zaměstnání a částečné práce z domova (27 % žen a 33 % mužů). Výhradně z domova pracovalo 19 % žen a 23 % mužů a vůbec nepracovalo (tj. pobíralo ošetřovné či ztratilo práci) 28 % žen a 9 % mužů. V době uzavření škol tedy byla plně v domácnosti pouze třetina zúčastněných otců a mírně přes polovinu matek žáků 1. stupně ZŠ, což poněkud narušuje představu, že většina rodičů byla doma s dětmi a mohla jim neustále asistovat při učení.

Jak časově náročná byla pro rodiče pomoc při učení dítěte? Nadpoloviční většina rodičů (57 % žen a 52 % mužů) věnovala učení jednoho dítěte v průměru 1 - 3 hodiny denně. Více než 3 hodiny učení věnovalo 13 % matek a 12 % otců. Naopak méně času (maximálně 1 hodinu denně) věnovalo 31 % matek a 26 % otců. Rodiče, kteří chodili pravidelně do zaměstnání, trávili učením signifikantně méně času, než rodiče nepracující nebo pracující z domova, p<0,05. Až pětina rodičů vnímala nedostatek času pro pomoc dítěti s učením jako překážku toho, aby učení doma během uzavření škol probíhalo hladce.

Budoucnost “covidových” dětí

Vzhledem k tomu, že podzimní uzavření škol není doprovázeno ani tak masivním uzavíráním pracovních provozů, ani tak štědrou finanční podporou při péči o děti, lze předpokládat, že výrazně méně rodičů zůstává s dětmi doma. To může mít jistě pozitivní dopady z hlediska genderových nerovností zaměstnanosti, kariérních drah a finančního ohodnocení. Ale současně to s sebou nese rizika týkající se kvality vzdělávání dětí, zejména na začátku školní docházky, kdy se budující základy gramotnosti, pracovní návyky a pozitivní školní postoje. Ty jsou přitom podmínkou pro úspěšné zvládání školních nároků na vyšších vzdělávacích stupních. V nejnižších ročnících děti nutně potřebují intenzivní a účinnou rodičovskou asistenci. To jest takovou, kdy rodiče jsou přítomni, jsou pro ně srozumitelné pokyny ze školy a jsou kompetentní je naplňovat. K tomu všemu potřebují rodiče čas. Při několikahodinové pomoci denně a zvláště, je-li v rodině školních dětí více, to není slučitelné s tím, aby zátěž ležela pouze na jednom rodiči (matce), který/á navíc chodí do zaměstnání. A to předpokládáme plné rodiny. V případě neúplných rodin je situace výrazně komplikovanější.

Pokud rodičovská podpora při distančním vzdělávání během uzavření škol chybí, může to děti (zvláště ty nejmladší) potenciálně vyslat na dráhu dlouhodobé školní neúspěšnosti. Ta se začne projevovat až v dalších fázích vzdělávacích či pracovních drah „covidových“ dětí. Bez vhodných opatření, která by byla směřována do současné situace i do příštích let, lze očekávat, že vzdělávací výpadky přinesou fatální důsledky pro celou společnost a budou zcela jistě obsahovat genderové vzorce.