[ 31.8.2020, Lucie Königsmarková, Gender Studies, o.p.s ]

V etnolingvistické studii Anny Christou Žena v českém tradičním obrazu světa najdete analýzu obsahu českých lidových písní a dalších tradičních pramenů. Kniha Riot Grrrl zase nabízí pohled do punkové hudební subkultury a boje proti sexismu, který se v někerých jejích částech odehrává. Autobiografie Laury Jane Grace pak přináší vhled do kariéry a osobního života hudebnice, pro kterou se gender stal velmi osobním, intenzivně žitým tématem.

GRACE, Laura Jane a Dan OZZI. Tranny: Confessions of punk rock's most infamous anarchist sellout. New York: Hachette Books, 2017. ISBN 978-0-316-26437-2.

Laura Jane Grace je americká transgender hudebnice, která se proslavila jako zakladatelka, kytaristka, zpěvačka a textařka punkrockové kapely Agains Me!. V roce 2012 prošla veřejným coming outem v rozhovoru pro časopis Rolling Stone a od té doby se stala také aktivistkou za práva trans lidí.(1)

Její autobiografická kniha vychází z deníků, které si psala už od dětství, a přináší intimní a otevřenou výpověď hudebnice a anarchistky a specifickou zkušenost trans ženy punkové subkultuře. Jednotlivé kapitoly jsou nazvané podle písní a textů, které během své kariéry napsala pro své různé hudební projekty. Právě skrze svoje texty začala již dlouho před začátkem tranzice vyjadřovat pocity, které ve spojení se svojí genderovou identitou zažívala.

Laura Jane Grace ve své knize popisuje dětství v přísném a názorově uzavřeném prostředí, na které navázalo rebelující dospívání na anarchistické a punkové scéně. Otevřeně píše o své minulosti plné drog a sexu, jimiž se snažila vyrovnat s narůstající dysforií, i o pozdějším obratu směrem k silné konformitě s heteronormativními vztahovými vzorci a o své internalizované transfobii. Její osobní příběh je zároveň pevně spjatý s kapelou Against Me! a její trnitou cestou k popularitě a vztahy uvnitř kapely.

Ačkoli je Laura Jane Grace jednou z nejvýraznějších queer punkových hudebnic, sama vnímá to, jak byla její identita trans ženy přijata v punkové subkultuře jako problematické. Ani punkové prostředí, které sama vnímala jako otevřené, ji totiž nepřijalo tak, jak doufala. I nyní, kdy patří někteří trans lidé mezi celebrity a stále více umělkyň a umělců prochází veřejným coming outem, je transfobie a queerfobie obecně všudypřítomná – hudební scénu nevyjímaje.

MONEM, Nadine, ed. Riot grrrl: revolution girl style now!. London: Black Dog, c2007. ISBN 978-1-906155-018.

Undergroudnové feministické a queer punkové hnutí riot grrrl má své počátky v 90. letech v americkém státě Washington, odkud se skrze hudbu, ziny, DIY kulturu a aktivismus rozšířilo do dalších států a zemí (zejména Severní Ameriky a Evropy, ale později i mimo euroamerickou oblast). Vzniklo jako reakce na nedostatek žen a ženských narativů v hudbě a pomohlo rozšířit třetí vlnu feminismu z akademického prostředí a přeložit ji do jazyka blízkého undegroundovému a později mainstreamovějšímu publiku.

Kniha Nadine Monem, kterou sama editorka označuje za „DYI historickou analýzu“, se soustřeďuje na hnutí riot grrrls v Severní Americe a Velké Británii a snaží se zprostředkovat historii hnutí od jeho počátku až do roku 2007, kdy kniha vyšla. Začíná předmluvou Beth Ditto, zpěvačky a textařky známé z kapely Gossip, a obsahuje texty Julie Downes, Red Chidgey, Cazz Blase, Suzy Corrigan a Anny Feigenbaum. Všechny autorky byly s hnutím riot grrrl osobně spojené a vyházejí jak ze svých zážitků a zkušeností, tak i z orálně-historických pramenů a z vizuálních a uměleckých materiálů a zinů. Jednotlivé kapitoly mají díky tomu často podobu spíše pamětí a subjektivních analýz uměleckého a politického obsahu než objektivní historické analýzy. Dozvíme se také mnoho o historii punku, názorovém a politickém vývoji hnutí riot grrrl i o vývoji jeho vizuálních a uměleckých specifik doslova z první ruky.

Kniha je už 13 let stará, velká část zmiňovaných zinů i kapel zanikla a hnutí riot grrrl jako takové už v podstatě neexistuje. Mnoho hudebnic, které z něj vychází, ale stále tvoří a radikálně feministické a politické kořeny hnutí se v jejich tvorbě i v tvorbě dalších umělkyň a umělců dají snadno rozpoznat. Některé prvky hnutí se ve více či méně původní podobě dostaly i do dalších hudebních žánrů a do mainstreamové hudby nebo byly mainstreamem apropriovány (např. „girl power“ v popu 90. let a přelomu tisíciletí). Najdeme je také v současném feministickém a queer aktivismu. Historie hnutí riot grrrl tak zůstává i nyní zajímavá a inspirativní.

CHRISTOU, Anna. Žena v českém tradičním obrazu světa: etnolingvistická studie. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2020. ISBN 978-80-7308-960-3.

Nová etnolingvistická studie bohemistky Anny Christou analyzuje tradiční zobrazování ženy v kontextu českého folklóru, zejména lidových písní a frazeologie. Studie je rozdělená do kapitol podle nejčastějších stereotypních zobrazení ženství, které se v pramenech objevují – dívka (panna), manželka, matka, stará žena – a uzavírá ji kapitola věnovaná obrazu ženského těla.

Už z obsahu je patrné, nakolik je stereoytpní zobrazení ženy v českých pramenech odvislé od jejích příbuzenských vztahů (zejména k mužům a dětem), naplnění stereotypních představ krásy a zdraví (plodnosti) a vztahu, respektive míře konformity k „tradičnímu“ genderovému rozdělení rolí. Autorka poukazuje na velmi striktní atributy, které žena v různých rolích musí naplňovat, aby byla zobrazena pozitivně, od povahových rysů, přes sexuální chování, až po vzhled. Ukazuje také negativní protipóly „dobrých“ žen: staré panny, špatné manželky, macechy, zlé stařeny.

Autorka čerpala z různorodých pramenů: z českých folklórních a uměleckých textů (sbírek lidových písní a frazeologie, drobných folklórních žánrů, částečně klasické české literatury 19. a 20. století) a slovníků. Ačkoli jde o prameny relativně staré, nelze si nevšimnout, nakolik jsou uvedené stereotypy (nejen) v českém kontextu přetrvávající a nakolik stále podvědomě ovlivňují veřejnou diskusi o genderových rolích a pozitivní či negativní hodnocení.

Poslední z výběru knih pro aktuální číslo Zpravodaje se na první pohled ohlíží do minulosti a k čistě lokálním specifikům hudebního obsahu českých lidových písní. Autorka však dokázala ve své studii dešifrovat společné znaky, které dokazují, že zdaleka nepatří jen do minulosti. Velká část lidových písní zůstává součástí výchovy a hudebního vzdělávání dětí a je často předávána bez reflexe obsahu a zobrazených stereotypů. Stejně tak i nejrůznější přísloví a rčení. Práce Anny Christou je sice akademická, přesto v ní ale najdeme aspekty české tradice, které zůstávají aktuální a zasloužily by si reflexi v širším měřítku.

1) Pro komunikaci o trans lidech v češtině doporučujeme řídit se slovníčkem organizace Trans*parent z.s.: https://www.transparentprague.cz/slovnicek