[ 30.6.2020, Josef Vošmik, Gender Studies, o.p.s. a Fakulta humanitních studií UK ]

V nouzi nejvyšší kultura člověku nejbližší

Stejně jako v (před i po)listopadových dnech roku 1989 jsou to opět umělci a umělkyně, kteří se stávají vlajkonoši a vlajkonoškami nové doby, oporou ve dnech durkheimovské anomie, kdy se staré hroutí a nové ještě nebylo nastoleno. Je to vpravdě symbolické, že na podzim jsme si připomínali 30 let od pádu železné opony – za tolik potřebné, ba přímo nepostradatelné asistence z řad kulturních institucí a jednotlivých aktérů a aktérek – a nyní, sotva pár měsíců poté, se k nim obracíme znovu, povětšinou na dálku, ale s o nic menší potřebou jejich „produkce“ jako léku na naši rozbolavělou duši.

Ano, je to „neživé“ umění, okleštěné o bezprostřednost zážitku a společného prožitku, ale aspoň něco. I to nám v této chvíli pomůže ulevit si a zapomenout, protože právě toto zapomenutí na svět okolo je přesně to, co hledáme a po čem tolik dychtíme! Ale méně nás již napadá, neřku-li zajímá, že i tato kulturní produkce někoho živí, že ji musí někdo v potu tváře tvořit a že to není něco, co tryská z lidí samovolně a bez nutnosti zajistit obživu vlastní i svých blízkých. V tomto směru – světe, div se – se kultura, či přesněji řečeno umění, neliší od jakékoli jiné práce. Protože ano, je to práce.

S díky a úlevou přijímáme to, čeho se nám dostává, možná v duchu poděkujeme, „lajkneme“ na sociálních sítích, snad i nasdílíme s emotikonem nadšení, ale tím to asi povětšinou končí.

Když je kultura potřeba, stává se z ní potřeba

Známá teorie potřeb a s ní spojená pyramida amerického psychologa Abrahama Maslowa, která nedávno oslavila 75 let od svého vzniku, možná stojí (ač sama nevinna) do určité míry v pozadí toho, že kulturu vnímáme a prezentujeme jako jakousi nadstavbu, jako něco, co je sice fajn, ale bez čeho povětšinou dokážeme žít. Pokud však koronavirová pandemie na něco ukázala se vší úderností, tak je to právě skutečnost, že kultura není zbytná, nýbrž nezbytná! A že ji potřebujeme ke svému životu více, než jsme si uměli představit a byli ochotni si připustit.

Ve chvílích uzavření ve svých příbytcích a rostoucích chmur z nejistoty, kterou byla a je celá situace obestřena, jsme se potřebovali někde zapomenout, nějak se odpoutat od jednolité záplavy zpráv z médií a získat pocit, že můžeme i tak žít. A kam v takové situaci uniknout? Kromě spárů konzumace všeho druhu to byla (pro mnohé překvapivě) kultura! Muzika, filmy, knížky, záznamy představení, přenosy koncertů, obrazy a obrázky všeho druhu, to vše se stalo psychohygienickým prostředkem a „lékem první volby“ pro zástupy lidí.

Radost z kultury a kultura z radosti

A tak se kultura z veřejných prostor přesunula do našich obýváků i dalších místností, dočasně došlo k jejímu intenzivnímu vstupu do našich domácností. A se všemi výdobytky moderních technologií jí bylo z mého pohledu konzumenta snad ještě více než kdy jindy. Nebylo nutné nikam chodit, stačilo zmáčknout čudlík (anebo otevřít příslušnou stránku na webu) a byla tam, nyní povětšinou „zadáčo“.

Jistě, bylo to umění a kultura „okleštěné“ o bezprostřednost prožitku a styk publika s umělcem či umělkyní, alespoň tam, kde to bývá zvykem. Divadlo bez potlesku, hudba bez obecenstva, galerie a muzea v 3D prohlídkách, obraz či text na monitoru. Chybělo potkávání a setkávání se, bez kterého je alespoň živé umění dost dobře nepředstavitelné, nebo alespoň redukované a neživé – to ostatně ukázaly i některé live přenosy v TV či online, které jakkoli byly vítané, byly současně něčím nepřirozené až pitoreskní.

Tato všeobecná dostupnost „zprostředkovaného umění“ však mohla současně přispívat k dojmu, že kultuře se až tak moc neděje – vždyť je přece všude, navíc často dočasně bezplatná! Krom toho umělci a umělkyně z dobroty srdce, tvůrčího přetlaku, snahy lidi trochu rozptýlit a nabýt pocitu „normálnosti“ či proto, že chtěli prostě být ve styku se svým obecenstvem a udržet si je, pořádali v těchto improvizovaných podmínkách nejrůznější akce, vystoupení a performance. Byla to jakási kultura z radosti a radost z kultury, i když na dálku.

Teprve časem se její mizérie začala odhalovat v celém rozměru. A snad k tomu přispívá i skutečnost, že umění nebývá vždy praktické, ale takříkajíc s hlavou oblacích. V tom smyslu, že umělci a umělkyně se většinou soustřeďují na svoji tvorbu, což je logické a nezbytné, jsou ponořeni do práce, která je často i jejich vášní či posláním, a zapomínají na hájení a obranu své profese a práv.

Ruku na srdce, snad k tomu nemalou měrou přispíváme i my, publikum. Náš vztah ke kultuře a umění je často sebestředný a bezohledný – utíkáme se k nim, když je nám ouha, ale jak se nám uleví, tak je bereme jako samozřejmost. Vždyť je to hezké mít práci jako koníček, ne, tak co?

I umělecká duše potřebuje mít z čeho žít

Jenže i umělec či umělkyně potřebují obživu! Představa koníčku jako práce (i práce jako koníčku) je však dvojsečná a má řadu konsekvencí.

Ano, pro uměleckou obec žijící ve světle médií, glorioly a nehynoucího zájmu mohl být výpadek spojený s restrikcemi z důvodu ochrany před šířením víru žádoucím, i když nuceným, odpočinkem, relaxem a spočinutím v kruhu rodiny a přátel, od něhož bývá mnohdy dlouhodobě odříznutá.

Ale ptejme se, jaký je poměr těchto „uměleckých celebrit“ a „umělců či umělkyň z profese“, kteří nepracují o nic méně a jejichž práce je stejně křehká na výpadky jako těch, kteří a které „jsou vidět“. Záře reflektorů osvětluje jen vrchol ledovce, zatímco jeho základna zůstává skryta. Nejsou to jen ti méně medializovaní umělci a umělkyně, ale jsou to navíc i zástupy lidí, kteří působí v profesích, které jsou s kulturním provozem nerozlučně spjaty, a jejichž práce a příjmy nejsou nijak nadprůměrné – často spíše naopak. Kdo myslí v této situaci na lidi z produkce, dramaturgie, scény, osvětlení, kostýmů, pokladen, šaten, ale samozřejmě i sbírek, archivů, muzeí, galerií, památek apod. Všude jsou tisíce lidí, kteří umožňují provoz takových institucí a vytváří podhoubí pro to, aby hvězdy mohly zazářit v plném lesku. Rozdíl je však v tom, že ti druzí a druhé ve skrytu našich očí nemají takové příjmy, a tedy ani úspory, a omezování kulturního provozu a průmyslu na ně dopadá se vší vehemencí.

Co dělat v takové situaci?

Žít se musí a starat se o své bližní jakbysmet, a tak zástupy těchto umělců a umělkyň a dalších pracovníků i pracovnic v kultuře opustily – snad opravdu jen dočasně – pódia, orchestry, zkušebny, ateliéry, výstavní sály a další prostory a provozy a vrhly se tam, kde práce byla, ideálně placená, někdy však ani to ne. V nejrůznějších reportážích i článcích a rozhovorech zazněly příběhy hráček či hráčů orchestrů či zpěvaček a zpěváků a dalších, kteří se pustili za pokladny, do doplňování zboží v supermarketech, do obsluhy zákazníků, výpomoci ve službách či logistiky. O šití roušek za paralelní improvizované umělecké produkce nemluvě.

Díky této situaci se však ve své bolestné realitě ukázal i problém extrémně vysoké míry prekarizace působení v těchto profesích, což vede k daleko větší zranitelnosti v případě výpadku příjmu a současně i nižší ochraně v oblasti pracovního práva a systémech sociálního zabezpečení. Navíc zástupy těchto profesionálů a profesionálek vykonávají své řemeslo na základě jednorázových kontraktů a smluv jako osoby samostatně výdělečně činné s velmi nejistými vyhlídkami – jak uvádí řada umělců či umělkyň: v téhle branži je práce buď přespříliš, nebo není žádná. Kromě toho to nebývá práce „od do“, ale intenzivní proces, do kterého člověk spadne až po uši se vším, co k tomu patří, včetně těžkostí se zajištěním hlídání dětí či obecněji sladěním osobního, rodinného a pracovního života. Veřejnost si často není vědoma ani toho, že v uměleckých kruzích se často platí jen za odvedená představení či akce, ale kde je období příprav a zkoušek, hodiny studování nových partů a rolí apod.?

Lze očekávat i to, že ani návrat do běžného provozu nebude v těchto profesích natolik rychlý, jednak díky výše zmíněné skutečnosti, že kultura je vnímána jako jakási „nadstavba“ a ne něco, bez čeho společnost nemůže fungovat. Nadto řada kontraktů se uzavírá nadlouho dopředu, často v horizontu let, a zničehonic připravit nový projekt není otázkou dnů či týdnů, nemluvě o tom, že ochota investovat finanční prostředky do kultury bude v této situaci patrně také znatelně nižší. A nezapomínejme, že (kvalitní) kultura je věcí mezinárodní a redukce možnosti pohybu přes hranice povede k tomu, že nebude možné zajistit renomované umělce a umělkyně ze zahraničí a naopak. Omezení internacionalizace kultury je tedy spojeno i s poklesem její úrovně, zejména v menších zemích jako je ta naše, kde prostě nikdy nebude dostatek kumštýřů a kumštýřek ve všech oborech.

Je kultura ženou společnosti?

Antropoložka Sherry Ortner si ve své slavné eseji klade otázku, zda se má žena k muži jako příroda ke kultuře. Při psaní toho článku mi však přišla na mysl jiná analogie. Není kultura jakousi metaforou ženy ve společnosti? I ona je nepostradatelná, ale často přehlížená a stojící na okraji zájmu – její potřebnost si uvědomíme teprve tehdy, když nám začne chybět. I od ženy se očekává, že bude kultivovaná, atraktivní, nápaditá, nenucená, podmanivá (ale ne vulgární či levná) a disponibilní, stranou však ponecháváme skutečnost, že její každodenní život je spjat s tvrdou dřinou a obrovským nasazením ve značně nejistých podmínkách a s mnohdy omezeným příjmem…

Nemá se tedy nakonec (většinová) společnost ke kultuře jako se má podle tradiční představy muž k ženě? A není tedy kultura jakousi ženou společnosti, která je tu proto, aby zdobila, zajišťovala reprodukci, pečovala, dřela, ale do ničeho nekecala? Vždyť - konec konců - jak kultura, tak i žena podle rádoby vtipného bonmotu jenom stojí peníze a utrácejí, ale „nic nenesou“... Ale možná když změní naše společnost postoj ke kultuře, změní i přístup k ženám. A naopak.