[ 30.6.2020, Josef Vošmik, Gender Studies, o.p.s. a Fakulta humanitních studií UK ]

Nesamozřejmé samozřejmostí

Máme často tendenci skuhrat nad tím, jak nic nefunguje, že (náš) stát je jeden velký, řekněme to slušně, nepořádek. Že naše společnost je v rozkladu a potřebuje to či ono – podle zkušenosti a názoru daného řečníka či řečnice. Je mi však blízké, co v tomto směru píše Jan Sokol, a to, že toto je často jen zdání, jelikož naopak vše povětšinou funguje jako po drátkách, hladce a bez větších obtíží. O to více si pak máme tendenci všímat partikulárních nedostatků, které s sebou každý systém nese.

A to je pouze jedna stránka naší každodennosti, kterou rozkryla i aktuální pandemie koronaviru – najednou jsme byli konfrontováni s tím, jak to vypadá, když skutečně (nuceně) opravdu nic „nefunguje“. Když nemůžeme jít podle libosti ven, když nám nejsou dostupné obchody a služby, když nemůže navštívit své blízké, když nemůžeme trávit volný čas podle svých zvyklostí. Najednou vidíme, jak nesamozřejmé je vše kolem nás, co považujeme za automatické a nevyžadující naši pozornost, zájem či dokonce péči.

Solidarita a iluze individualismu

Právě tato období zborcených samozřejmostí se vší silou poukazují na další faktum moderních společností, jež máme ve zvyku s lehkostí přecházet – a to i díky moderní ekonomické teorii, která stále zakládá naše jednání na představě racionality. Jinými slovy, že se chováme podle imperativu: dělej to, co se ti nejvíce vyplácí a co ti přináší zisky a výhody (anebo v minimalistické formulaci alespoň neznamená ztrátu či újmu). Tato představa, vycházející z evropské racionální filosofie novověku, ostře kontrastuje se zkušenostmi posledních dnů. Je totiž snadné sklouznout k představě svébytného a soběstačného individua jako základu společnosti, ale pouze do chvíle, než se tento dobře promazaný stroj zadrhne, poněvadž v tu chvíli čelíme skutečnosti, že jsme zcela závislí na druhých. Soudobý člověk není samostatné individuum, ale naopak jedinec zcela závislý na svém okolí, a to v daleko větší míře, než tomu bylo v minulosti. Každá drobnost našeho každodenního život je výsledkem činnosti a propojení stovek a tisíců lidí, díky jejichž práci dostáváme to, co chceme či potřebujeme.

Základem každého společenství tak není individuum, ale vzájemnostní vazby všech zúčastněných. Bez solidarity a péče druhých nemáme vůbec šanci, abychom jako novorozeňata přežili první dny po svém narození. A tato prostá skutečnost naší existence byla opět v reálu ilustrována vlnou solidarity celé společnosti, která se jako jednotící prvek probudila brzy poté, co se ukázala v plné síle omezenost možností „centrálního zásobování“.

Krize jako příležitost

K tomu, abychom vystoupili z bezbřehé rutiny povětšinou neuvědomělého žití a obstarávání, potřebujeme tedy impuls, který by byl dostatečně mocný, aby otřásl naším dosavadním životem – v tomto případě to tedy byla pandemie koronaviru. Německý filosof (a lékař) Karl Jaspers v této souvislosti hovořil o tzv. mezních situacích (Grenzsituationen). Většinou si tato potenciální traumata a rizika života ani neuvědomuje, nepřipouštíme si je. A teprve když na nás dolehnou v celé své intenzitě, jsme nuceni nejen vzít je na vědomí, ale v první řadě otřesou celým naším bytím až do morku kosti. Obnášejí paralýzu, zoufalství a vykořenění. Alespoň zpočátku.

Byla to Elisabeth Kübler-Ross, která přišla s proslulým modelem pěti fází reakce na trauma či prožití zármutku – ostatně snad nikdy jsem neslyšel v médiích odkazy na její práci (bez zdroje i jmenovitě) s takovou frekvencí jako v posledních týdnech a měsících. Klasická sekvence: popření – hněv – smlouvání – deprese – přijetí, jakkoli je lineární a částečně šablonovitá, má svoji přesvědčivost a využitelnost. Troufám si však říci, že v sobě skrývá i určité riziko. Pokud akceptujeme přijetí jako závěrečnou etapu prožití traumatické zkušenosti, můžeme v tom spatřovat i určitou rezignaci. Avšak toto přijetí, pokud ho jedinec vůbec dosáhne, protože projití všemi těmito fázemi není zákonité, je dobré přetavit v něco produktivního, jakkoli je to nesnadné. Po každé krizi totiž nastupuje i tzv. senzitivní období, kdy je nasnadě započít nějakou změnu, protože naše mysl i tělo jsou tomu otevřeny – a v této fázi se nyní nachází i naše společnost. Kdy tedy jindy, když ne teď!

Strach a úzkost

Nacházíme se v době, která je prosycena pochybami, křehkostí a labilitou. Nevíme, kdy (a zda) „to“ na nás udeří znovu, kde, v jaké intenzitě a v jaké podobě. Přijde 2. vlna? A bude znovu takto univerzální, anebo opravdu jen regionální? Ani epidemiologie nemá v tomto směru patrně jasno, natož pak my. Ze strachu zcela konkrétního se tak stává jakási amorfní úzkost, jež existuje, a ještě nějakou dobu bude, pokud se nic zásadního nezmění, ale pak se opět vytratí, anebo bude nahrazena něčím jiným, dost možná ještě daleko horším, než tato „výstraha“.

Možná teprve nyní, v době (po)koronavirové, skutečně nastoupí doba postmoderní, kterou sociologie tak urputně hlásá již několik desetiletí. Nejistota a pocit ohroženosti plynoucí z plurality hodnot, názorů i představ o vlastním životě a budoucnosti, i směřování společnosti a světa vůbec, budou jejími průvodními jevy. A bude to vyžadovat silné vlastní přesvědčení a vizi, abychom prostor, který se nám nabízí, dokázali zaplnit skutečným obsahem.

Jedním z pozitivních projektů naší civilizace – která se podle mnohých sama blíží do krize, pokud v ní už nevězí až po uši, a celá pandemie nebyla jen osudovým ty, ty, ty! – může být altruismus, solidarita, udržitelnost a „planeta pro všechny“. Ostatně to jsou - světe, div se - i bazální východiska (feministické) etiky péče. Když poodstoupíme od této univerzální ideje, o níž slýcháme poměrně často, o kousek dál, dostaneme se i k postavení žen a mužů ve společnosti a vůbec otázce rovnosti. Flagrantním příkladem nám může být v tomto ohledu genderový rozměr koronavirové pandemie.

Gender a pandemie

Ženy byly během koronavirové pandemie velmi často v první linii, zajišťovaly každodenní péči ve zdravotnictví, sociálních službách, obsluhovaly nás v obchodech s potravinami a drogistickým zbožím. Byly tak současně ve zvýšené míře ohroženy rizikem nákazy. Existuje o tom již nyní řada statistických dat a další četné analýzy budou jistě následovat.

Co teď uděláme? Předáme ženám symbolický karafiát, poděkujeme a zaženeme je zpátky k plotně a plenám, když nám opět dokázaly – jakoby něco takového v moderní společnosti měly vůbec zapotřebí – co všechno zvládnou, snesou a unesou v kombinaci s péčí o domácnosti, partnery, děti a stárnoucí rodiče či jiné potřebné. Zopakuje se situace let poválečných, kdy byly snahy ukázat ženám jejich místo v domácnosti, když se muži vrátili z front a chtěli znovu zaujmout svá původní místa?

Rozdíl je však v tom, že ženy (znovu) prokázaly své schopnosti v profesích, které jsou tradičně feminizované, takže to de facto může vést k utvrzení se ve slepé představě, že (jen a pouze) do tohoto sektoru patří! No koukněme, jak to zvládly! Tak proč bychom jim měli otevírat cestu jinam, do jiných profesí, na jiné (rozumějte řídící a vedoucí) pozice? Hrozba sekundární konzervace genderového stereotypu ženy pečovatelky je tedy nasnadě...

Je zajímavé, že podle nedávných informací roste v poslední době zájem o vzdělávací a rekvalifikační kurzy ve zdravotnictví, včetně profesí ošetřovatelských a pomocných, a to i ze strany mužů. Podle některých interpretací je to dáno prokázanou zkušeností posledních dnů, že (zdravotní) péče bude vždy potřeba a skýtá tak větší jistotu zaměstnání a příjmu než působení v jiných sektorech, které jsou sice spojeny s vyšším výdělkem, ale jsou zároveň více ohroženy ekonomickou recesí. Je tedy paradoxem, že možná dojde k určité genderové resegregaci v těchto pomáhajících profesích, a třeba v nich nastane i nárůst zastoupení mužů (pokud to samozřejmě není jen krátkodobý záchvěv na trhu práce, který brzy pomine), ale bude to vedeno patrně čistě racionální úvahou (mužů) o tom, kde je větší jistota žvance, sice skromnějšího, ale spolehlivého. Hořkosladké, není-li pravda?

Návrat do normálu?

Co tedy činit při návratu do „normálního“ života, když je žitá, konsenzuální normalita de facto nenormální, prosycená sedimenty, včetně patriarchálních, které nechceme vidět, protože s nimi už umíme žít, anebo před nimi zavíráme oči ve jménu vlastní pohodlnosti? Co když je společenský mrav vysazen z kloubu a současně hnán setrvačností každodenních praktik, naší neochotou ke změně, ústupky a racionalizací vlastní neochoty cokoli změnit?

Znamená to radikální změnu pro každého z nás: ustoupit z vlastní pozice „já“, zredukovat svoje „teď a tady“ pro to, co je lepší pro všechny, i když minimálně pro privilegovanou masu z nás horší v tuto chvíli. Dobrovolné sebeomezení je vpravdě jeden z legitimních cílů etiky, jakkoli v příkrém rozporu s ekonomickými prioritami zaměřenými na růst produkce, a tedy i spotřeby… To ale vyžaduje schopnost (sebe)reflexe, která je prý člověku – na rozdíl od jiných žijících organismů na naší planetě – vlastní. Anebo ne?