[ 30.6.2020, Hana Pazderová, Rozkoš bez Rizika, z.s. ]

Setkáváme se s osobami, které chtějí zabezpečit rodiny, být flexibilní, splatit dluhy, zkusit jiný životní styl. Mají od základního po vysokoškolské vzdělání. A velmi často byste vůbec nepoznali, že pracují v sexbyznysu, pokud by vám to neřekli. Každé a každému z nich může tato práce mnoho věcí přinášet, ale i brát. Přestože jejich volba nikomu dalšímu na právech neubírá, ve většině případů o své práci raději nemluví.

Ještě větší sociální stigma

Právě sociální stigma často brání ženám a mužům poskytujícím placené sexuální služby verbalizovat, jakou prací se živí. A sami se tak dostávají do izolace, kdy nevyhledají pomoc, pokud ji potřebují. Dopad současné krize byl v této oblasti ještě markantnější. Izolovaných nás byla naprostá většina. Pro osoby aktivní v sexbyznysu, s nimiž se setkáváme, to však platilo dvojnásob. Naplno se projevila nedostatečnost systému pomoci (instituce apod.), který se sám snažil přenastavit a flexibilně reagovat. A všichni jsme v tom byli chvíli sami. Ještě citelněji se ukázalo, že práce v sexbyznysu sama o sobě problém není, ale jsou to podmínky, za kterých jsou služby vykonávány.

Organizace ROZKOŠ bez RIZIKA pracuje primárně s ženami, a proto v textu dále budu zmiňovat pouze ženský rod. V případě výčtu dopadů se budu opírat o aspekty nastavených podmínek práce v sexbyznysu. Reagujeme tak na nedokonalosti systému ochrany práv osob pracujících v sexbyznysu, které se promítají do více oblastí.

Ze dne na den na ulici

Někteří lidé, se kterými jsme se potkávali, ztratili ze dne na den ubytování. Práce v sexbyznysu je často velmi nejistá. Jeden den výdělky máte a druhý ne, vaše vztahy s personálem v klubu a privátu určují, zda tam můžete pracovat. A něco jako dvouměsíční výpovědní lhůta prostě nefunguje. Nemůžete oficiálně pracovat na smlouvy, takže k vám zaměstnavatel nemá mnoho formálních povinností a ty „neformální“ jsou velmi křehké. Jste tak trochu „mimo systém“, a když přestane fungovat, musíte si najít jiný. Pro některé z našich klientek to znamenalo se s koronakrizí přesunout na ulici, protože jimi pronajímané pokoje najednou nebyly potřeba. Kluby nemohly provozovat svoji činnost a zavřely. Opět se ukázalo, že záleželo na individuálním vztahu majitelů či majitelek klubů a privátů k osobám, které pro ně pracují. Před těžkým rozhodováním byly zejména ženy – cizinky, které se musely velmi rychle rozhodnout na základě velmi malého množství informací, zda v ČR zůstanou nebo ne.

Finanční nouze a legitimizace násilí

Problematické bylo zavírání všech penzionů a přechodného ubytování, které ženy často měly. Některé z nich se dostaly do squatů a život se jim dramaticky proměnil. Ženy se ocitly ve finanční tísni a trh práce nenabízel žádná pro ně schůdná východiska. Některé z nich měly našetřené peníze a rozhodly se sexuální služby vůbec neposkytovat. Další je nabízely pouze svým stálým zákazníkům a při dodržování vlastních nastavených pravidel. A některé se potýkaly se snahou zákazníků o zneužívání jejich existenční situace. Bohužel negativním dopadem bylo i vynucování nebezpečných sexuálních praktik za nízké ceny právě z důvodu velmi nepříznivé sociální situace některých z žen. Někteří zákazníci totiž stále vnímají ženy poskytující placené sexuální služby jako „lehké oběti“ pro ventilaci vlastních frustrací či touze po moci. Legitimizace násilí (tzn. jeho ospravedlňování) vede k tomu, že většina mužů a žen pracujících v sexbyznysu nějakou jeho formu zažije, ale nenahlásí ji. Sociální stigma totiž ovlivňuje i přístup institucí, které by primárně měly existovat pro ochranu práv. Lidé pracující v sexbyznysu se často institucím vyhýbají, protože se bojí sekundární viktimizace. A potencionální pachatelé (nebo pachatelky) jsou si toho vědomi.

Život v „šedé zóně“

Stigma ještě prohlubuje ohrožení marginalizovaných a zranitelných skupin, což se ukázalo právě v době koronavirové krize, vládní nařízení vešla v platnost velmi rychle a nikdo z nás se na ně nemohl připravit. Ženy, se kterými jsme se dostávali do kontaktu, tedy reagovaly na vzniklou situaci různě, podle toho, jak byly samy zodpovědné k sobě a své rodině, jak byly finančně zajištěné, ale i podle toho jak byly schopné najít si náhradní zdroj příjmů a jak současný pracovní trh v jejich regionu vypadá. Některé zůstaly s dětmi samy a potýkaly se s rodičovskými kompetencemi ve spojení s novými nároky, jako byla např. výuka dětí, jiné řešily pokrytí nákladů na život v období, které nebylo ani časově ohraničené. Řada z nich byla již „mimo“ systém, takže nároky na pomoc od státu nebylo možné uplatnit. Prostě neexistovaly. Každá z nich ověřila své životní strategie a jejich funkčnost. A také dopady života v „šedé zóně“, který mnohé dává i bere.

Korona příběh klientky po 22 letech v sexbyznysu

Příkladem, jak osvědčené strategie selhaly (zdroje jako je rodina, přátelé, návazné sociální služby apod.) zejména v době koronavirové krize, je příběh jedné naší klientky: Klientka působí v sexbyznysu 22 let (a to od rané dospělosti), má 4 děti, které nejsou v její péči, ale stýká se s nimi. Na začátku roku 2020 se rozhodla odejít ze sexbyznysu a spolu se svým partnerem si našli práci přes agenturu práce, která jim poskytla i bydlení v Plzni. „Jeli jsme do Plzně, že tam bude práce a čekali jsme na ubytovně, kde nás ubytovali a týden jsme tam byli a pak nám všem řekli, že už není práce a vyhodili nás z ubytovny. Pak jsme spali venku, jako všude možně. Spali jsme i na parovodech, tam jsem se i spálila.“ V době, kdy museli tuto situaci řešit, zrovna přišla všechna nová nařízení a práce bylo ještě méně než předtím. A s tím se váže i nedostatek finančních prostředků. Klientka se na nás obrátila s žádostí o pomoc při hledání ubytování. V tu dobu jsme mapovaly možnosti ubytování pro ženy v Jihočeském kraji a na Plzeňsku, bohužel neúspěšně (většina ubytoven nechtěla přijímat nové osoby, penziony zavřely, azylové domy nepřibíraly novou klientelu apod.). Klientka má zdravotní problémy, které se průběžně zhoršovaly, což mělo špatný vliv i na její psychický stav. Během snahy pomoci sehnat ubytování a popřípadě práci pro klientku a jejího přítele, jsme klientce poskytovaly jídlo z potravinové banky Jihočeského kraje a psychosociální pomoc. Vybavily jsme ji teplým oblečením a dekami. Zjistili jsme, že co musíme zajistit první, jsou bazální potřeby, ale to bylo i tak velmi náročné. Jak sama klientka uvádí: „Neměla jsem kde spát, nemohla jsem už ani chodit… (pláč)…, bylo to těžký. Pak jsem byla ráda, že mohl být přítel ve stanovým městečku a já v nemocnici.“ Stále je však situace klientky nejistá a čerpání sociálních služeb přetrvává. A tato klientka nebyla jediná, se kterou jsme spolupracovali.

Empowerment a zodpovědnost za řešení vlastní situace

Na straně druhé si část žen ověřila, jak důležité je dělat si finanční rezervy. Některé z nich dokonce nabízely pomoc jiným, které finančně zabezpečeny nebyly. Koronavirová krize tak přinesla mimo jiné sounáležitost našich klientek ve vztahu k dalším ženám živícím se poskytováním sexuálních služeb. Většina žen, se kterými spolupracujeme, se musela rozhodovat, jak se se situací vyrovná. Aktivně jsme zprostředkovávali informace, ale samotné rozhodnutí bylo na nich. Jako vždy. Jsme rády, že jsme tyto ženy mohly v jejich náročném rozhodování provázet a podpořit.