[ 21.6.2005, Alena Wagnerová Feminismy > Feminismus ]

Neznám jinou ženu, která by do té míry jako Jiřina Šiklová ztělesňovala to, oč v podstatě šlo modernímu feminismu: nikoli o matriarchát, ale o rovnost mezi pohlavími jako prostředek vyrovnání mužského a ženského podílu při vytváření našeho světa a jeho struktur. To znamená, nahradit dominanci ''mužského principu'' při řízení světa nad principem ženským systémem, v němž by se mužská orientace na svět jako fungování věcí a ženský pohled na svět jako sociální pole, v němž se vytvářejí lidské vztahy jako primární podmínka lidské existence vzájemně doplňovaly a - korigovaly.

Příznačné proto, jak málo se dosud na této dominanci mužských kritérií změnilo, je způsob, jakým Jiřina Šiklová tento svůj feministický přístup ke světu realizuje. Jedna z nejznámějších osobností české polistopadové společnosti, ponecháme-li stranou hvězdy populární hudby a manželky některých politiků, nemá žádnou oficiální funkci, žena tak výrazně politická není členkou žádné politické strany a není vybavena žádným postem v některé ze stran nebo ve státním aparátu. Političnost pro ni totiž není spojena s příslušností k nějaké straně, ale příslušností k obci - polis. A právě zde, v pomalu se rozvíjející občanské společnosti našla Jiřina Šiklová po listopadu svoje nezastupitelné místo. Kdyby byla chtěla, byla by se jistě mohla stát ministryní, nebo třeba i leaderem některé z tvořících se stran, jenomže právě to nechtěla a spokojila se s ''postem'' docentky Karlovy univerzity, kde ovšem promptně založila katedru sociální práce, která tu dosud chyběla.

''Musela bych být taky zlá na lidi,'' zdůvodnila Jiřina Šiklová svůj nezájem o ministerské křeslo. Chtěla tím říct, že by se musela přizpůsobit způsobům jednání, které v oficiálních strukturách udávají tón, a který s jejím přístupem ke světu a lidem mají málo společného. Ovšem, jak tyto struktury změníme, když do nich nevstoupíme a nebudeme zde nové způsoby jednání intenzivněji prosazovat? Jak ale zajistit, abychom se pod tlakem zde vládnoucích poměrů samy nezměnily? Příklady političek jako Maggie Tchatcherová nebo Angela Merkelová ukazují, že tyto obavy nejsou zbytečné. Tuto ''kvadraturu feminismu'' nemohla ovšem rozřešit ani Jiřina Šiklová, jen k jejímu řešení přispívat . Třeba tím, že v plánech přednášek na společensko vědních fakultách v celé republice prosadila informaci o problematice genderu, tedy vztahu mezi oběma pohlavími a jeho mocenským aspektům a tak přispěla k senzibilizaci mladé akademické generace pro tyto otázky. Posun v tomto směru, nárůst vědomí, že tu jde o společenský problém a ne nějakou fantazii je v české společnosti už znatelný.

Předpoklady pro samozřejmost své ženské existence si Jiřina Šiklová přinesla už ze své rodiny. Její maminka byla absolventkou legendárního Eliškou Krásnohorskou založeného dívčího gymnázia Minerva a skutečnost, že měla vlastní povolání jí umožnila se přes odpor rodiny provdat za pozdějšího Jiřinina tatínka, který se z chudých poměrů vypracoval na očního lékaře. Křehké zdraví bratra, kterého v dětství musela často chránit v Jiřině zase vypěstovalo pocit ženské síly. To všechno jí dalo jistotu a samozřejmost existence, která přirozeně realizuje své schopnosti, ale nemá potřebu se honit za kariérou, kterou by vyrovnala pocity méněcenosti. I to Jiřinu Šiklovou přímo predestinuje pro práci v občanské společnosti. Rychlost, s jakou reaguje na nové situace ve společnosti a vymýšlí si akce na jejich podporu bere jejímu okolí ovšem často dech. Její nároky převzít samostatně její impuls a dál jej rozvinout, nenechat se od ní vodit za ručičku nejsou malé. Důležité pro ni je, aby se akce, kterou považuje za důležitou rozjela a podařila, ne, že si ji ona vymyslela. Takovým způsobem iniciovala ku příkladu i velký projekt Paměti žen, který okamžitě předala dalším a sama už se na něm nikdy nepodílela, zájmem jej ale provázela a provází stále.

Jestli Jiřině Šiklové něco skutečně chybí, pak je to ctižádost. Neznám žádného jiného člověka, který by jí měl tak málo. Právě tyto její vlastnosti přispěly k dobru českému disentu. Taky zde organizovala především pomoc druhým. Když viděla, že řadu mužů z české intelektuální scény trpí tím, že nemohou publikovat, zorganizovala cesty, které jim umožnily, aby uveřejnili své práce v zahraničí. Stejným způsobem pracovaly v disentu ovšem ženy vůbec, pro věc ne samy pro sebe, a jako pomocnice , když opisovaly na strojích tisíce stran samizdatu, pašovaly v dětských kočárcích zakázané tiskoviny nebo si je vyměňovaly v taškách v samoobsluhách, a přitom zapomněly na to, že by v dokumentech Charty 77 neměl chybět dokument k otázkám rovného postavení žen v moderní industriální společnosti, a že tu jde o nedílnou součást a podmínku každé skutečné demokracie. Možná, že by to bylo poněkud oslabilo vlnu sexismu, která po listopadu zachvátila českou společnost a vedla mimo jiné i k diskreditování slova feminismus v obávanou nadávku a obvyklému zapřísahávání se českých političek i ''manželek'', že ony proboha (i na rozdíl od Boženy Němcové a Elišky Krásnohorské) žádnými feministkami nejsou. Jiřina Šiklová byla ovšem i tady jednou z prvních, které si toto opomenutí uvědomily a založením neziskové organizace Gender Studies, která dnes působí jako i na oficiálních úrovních uznávaný spiritus agens politiky vyrovnávání šancí mezi muži a ženami, se pokusila protifemninistickému trendu českého polistopadového veřejného mínění postavit hráz.

Jednu kvadraturu kruhu se Jiřině Šiklové v životě vyřešit podařilo aniž se o to příliš snažila - je oblíbená, přestože je svá (a k tomu ještě feministka) a své skutečné mínění před nikým a nikde neskrývá.

Přesto neznám nikoho, kdo by ji neměl rád. Jednotlivci, kterým vadí, protože je jim trnem v oku občanská společnost asi sedí někde na nejvyšších místech. Ani ti, jako lidé vůbec ji ale v podstatě nedovedou zklamat nanejvýš naštvat anebo - ne právě zřídka i na.... Ve zvládnutí všeho negativního a těžkého, co v životě zažila a zažívá jí pomáhá, že to definuje jako zajímavé. Takovým zajímavým, každému sociologovi doporučitelným, zážitkem pro ni bylo i vězení na počátku osmdesátých let. I tady si bez uhýbání dovedla najít své místo.

''Jiřino, co je pro tebe vlastně člověk?'' zeptala jsem se jí jednou, abych ji provokovala. ''Bližní'', řekla bez zaváhání. Víc se o Jiřině Šiklové už asi říct nedá.