[ 27.11.2019, Josef Vošmik, Gender Studies o.p.s. ]

Americká operní pěvkyně Jossye Norman se narodila v roce 1945 ve městě Augusta, stát Georgia. V té době byla Amerika tvrdě a nesmlouvavě segregována na základě rasy, což ovlivnilo její dětství, život i kariéru v mnoha směrech – sama byla totiž afroamerického původu. Ve své biografii Stand Up Straight and Sing! i mnoha rozhovorech, které během života poskytla, o tom hovoří opakovaně, jasně a otevřeně. Současně patřila mezi první mezinárodně uznávané pěvkyně černé pleti, kterým se podařilo skutečně prorazit a plnohodnotně se uplatnit na předních světových operních scénách. Její cesta na vrchol ale nebyla snadná a podobně jako v případě dalších amerických pěvkyň této generace vedla přes lokální kostelní sbory a veřejné školství, na což často s vděkem vzpomínala.

Je skutečně paradoxem, že se její operní debut odehrál roku 1969 v Deutsche Oper v Berlíně v roli Elisabeth ve Wagnerově Tannhäuserovi. Žádný jiný skladatel vážné hudby nebyl tak neblaze spojován a politicky pošpiněn rasovou ideologií jako právě Wagner. Částečně to bylo způsobeno jeho vlastními postoji, plně však tuto neblahou pachuť skladatelovy tvorby rozvinula manželka Cosima po jeho smrti, kdy nekompromisně prosazovala, aby na hudebních slavnostech v německém Bayreuthu mohli v jeho operách zpívat jen umělci a umělkyně toho „správného“ původu. A bylo tak trochu dobovou senzací, že tuto roli v Berlíně zpívala právě Jessye Norman, pěvkyně černé pleti, a sklidila v ní právem vavříny. Dodejme, že skutečnou bombou byla v tomto směru její o něco starší kolegyně Grace Bumbry, která jako afroamerická pěvkyně zpívala přímo v Bayreuthu roli Venuše v identické opeře o osm let dříve.

Z Berlína vedla její cesta rychle na přední světové scény, na nichž pak působila po zbytek své kariéry. Z dlouhé řady divadel uveďme alespoň již zmíněnou Metropolitní operu, která byla po léta jejím uměleckým domovem, dále sem jistě patří např. Londýnská královská opera, Pařížská národní opera, Lyrická opera v Chicagu a mnohé další. Její umění bylo zachyceno na řadě zvukových i obrazových materiálů, které patří dodnes do zlatého fondu klasické hudby a jsou znovu a znovu vydávány, a tak i zpřístupňovány milovníkům a milovnicím operního umění. Stala se také nositelkou pěti cen Grammy, obdržela řadu amerických i mezinárodních cen. Vždy si však současně zachovala punc originality a individuality, která nikdy nespadla do operního mainstreamu, naopak si vždy volila role s velkým citem a imaginací.

Její ztvárnění řady rolí a písňových cyklů se stalo v nejlepším slova smyslu ikonickým a dodnes jsou s ní poměřovány mnohé její nástupkyně v těchto nelehkých partech. Za mnohé zmiňme alespoň Straussovu titulní Ariadnu na Naxu, Sieglindu ve Wagnerově Valkýře či proslulé Čtyři poslední písně Richarda Strausse – v interpretaci této hudby je pro mě osobně dosud nepřekonaná. Kromě německého a francouzského repertoáru se však věnovala i americkým spirituálům, v nich dokázala zúročit svůj obrovský expresivní talent, nadhled i smysl pro humor. Ano, i s jejím jménem jsou spojeny některé šťavnaté drby na adresu operních div, ale to na jejím renomé může změnit asi jen máloco, nemluvě o nadsázce a zveličování, se kterými jsou všechny takové příběhy po čase vyprávěny.

Daleko přínosnější bylo její úsilí cílené na možnosti uplatnění umělců a umělkyň tmavé pleti na uměleckých kolbištích, často se ale zaměřovala i na akcentaci ženské otázky. Opakovaně upozorňovala na dvojí metr, s nímž jsou poměřovány estetické nároky na ženy a muže v opeře – kostýmy a hmotnost jsou předmětem kritiky primárně v případě žen a vůbec volba konkrétní interpretky určité role je často vedena úvahou o tom, zda jí bude slušet daný kostým, ale již méně tím, zda se pro daný part hodí hlasově. Souhlasila, že opera je uměleckým oborem rovněž vizuálním, současně však tvrdila, že právě kostýmní návrháři a návrhářky by měli více zvažovat a dbát na proporce a vzhled jednotlivých umělců a umělkyň tak, aby ztvárnění příslušné role působilo věrohodně a nerušilo, ale naopak podtrhovalo hudební složku role. Doslova říkala, že každý může vypadat dobře, jde jen o to, abychom kostýmy uzpůsobovali lidem a nikoli vybírali obsazení na základě kostýmů.

Vyjadřovala se rovněž k disproporčnímu zastoupení osob afroamerického původu, a také žen, v orchestrech, o dirigentkách nemluvě – v jednom rozhovoru smutně podotkla, že se za celý svůj aktivní umělecký život čítající čtyři dekády setkala pouze s dvěma dirigentkami. Jako zcela nesmyslné pak odmítala veškeré výtky proti tomu, proč by stejná práce žen a mužů měla být odměňována odlišně.

Otázka prosazování lidských práv a rovnosti příležitostí pro ni byla esenciální a nikdy nepatřila mezi umělce a umělkyně, kteří se k těmto otázkám nechtějí vyjadřovat z těch či oněch, převážně utilitaristických, důvodů. Její životní zkušenost ji vedla k otevřenosti, upřímnosti a angažovanosti a tak byla a dodnes zůstává jedním ze vzorů, které jsou hodny zaslouženého obdivu a následování. Čest její památce!