[ 27.8.2019, Tanja Novotni Golubić (překlad z chorvatštiny) ]

Když jí bylo 7 let, zemřel jí tatínek - příbuzný skladatele Antonína Dvořáka a v 16 letech ztratila i maminku.

Učitelskou školu ukončila v Praze v roce 1894. Téhož roku se na výletě na hrad Karlštejn seznámila se svým budoucím manželem, Stjepanem Radićem, který tehdy studoval právo na Karlově Univerzitě v Praze. Jako učitelka působila v Kutné Hoře, Metylovicích, v Táboře a v Jistebnici.

Marie a Stjepan Radić uzavřeli sňatek 23. září 1898 v pražském kostele sv. Norberta  (tehdy se jmenoval Na Andělce) a spolu měli čtyři děti. Všechny mluvily česky.

Po svatbě Marie a Stjepan odešli do Polska a pak Chorvatska, kde zůstali do ledna 1899. Začátkem února 1899 odjela Marie se svým manželem do Paříže, kde žili pět měsíců ve velké bídě, kdy Marie podporovala manžela v dokončení jeho akademického studia na Svoboné škole politické vědy. Oběť a pomoc, kterou Marie celý život poskytovala Stjepanovi, mu umožnila aby se mohl věnovat intelektuální a politické práci a v budoucnu se stát předním chorvatským politikem.

Potom chvíli žili v Praze, kde Stjepan spolupracoval s českými novináři. V létě 1900 odjeli do Zemunu, kde byl Stjepan balkánským korespondentem pro české, francouzské a ruské  noviny. Od roku 1902 žili v Záhřebu. Po různých různých cestách po Evropě v roce 1911 založili ve svém domě v Záhřebu Slovanské knihkupectví, které provozovala Marie.

V novém státě, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, kvůli svým demokratickým názorům a boji proti diktatuře, podléhá Stjepan Radić přísné kontrole správních úřadů, policie a armády, je pronásledován, trestán, souzen a uvězněn. Marie Radić, jeho manželka a spolupracovnice byla také pod policejním dohledem, zatčena a uvězněna.

Stjepan Radić mimo jiné důrazně prosazoval rovnost žen a jejich větší účast ve veřejném životě, podle českého vzoru. Chorvatská rolnická strana Stjepana Radiće se stala roku 1918 vedoucí stranou v Chorvatsku s obrovskou podporou.

Od roku 1927 je Marie Radić prezidentkou ženské organizace HSS Chorvatské srdce, která se podílí na výchovné práci. Byla to organizace, která odehrála hlavní roli v emancipaci chorvatských žen. Tato organizace zalkládala své pobočky v celém Chorvatsku, aby „propagovaly důležitou roli žen - sociálně i kulturně“ a „probouzely ideu důležitosti rovnosti žen s muži“ nejprve v ženách, a „aby podporovaly volební právo žen.“

20. června 1928 byl Stjepan Radić zraněn v Bělehradě při atentátu v Národním shromáždění, kde byl poslancem a 8. srpna 1928 na toto zranění zemřel.

Marie Radić odmítla důchod, který jí nabídl král Alexandr I. Karadjordjevič, a uvedla, že nechce žádné peníze od vraha svého manžela. Přitom znovu prokázala svou hrdost, důstojnost a velkou odvahu.

V listopadu 1928, v dopise který rozeslala mnoha světovým novinářům, požádala Ligu národů, aby byl atentát v parlamentu vyšetřen, s cílem objektivně identifikovat „všechny viníky a intelektuální pachatele trestného činu“. Dále uvedla, že „soudnictví v Srbsku není tak politicky nezávislé jako v západních státech“, ale je pod přímým vlivem vlády.

Po tomto činu, během období šestiměsíční diktatury, zavedla policie nad Marií Radić 24hodinový dohled, protože věděli, že jedná s cílem zachovat myšlenky svého zesnulého manžela a je symbolem chorvatského odporu vůči diktatuře. Věděli o ní i v zahraničí a navštěvovali ji mnozí politici, např. I Robert Schuman.

Druhá světová válka a období po ní

Poté, co ustašovci s pomocí fašistické Itálie a nacistického Německa založili Nezávislý stát Chorvatsko (NDH), byla 11. června 1941 zakázána činnost Chorvatské rolnické strany (HSS). V NDH byli členové strany a vedení často pronásledováni a vězněni a někteří byli i zabiti. Slovanské knihkupectví Marie Radić bylo ústředím ilegální aktivity strany, takže Marie byla v každodenním kontaktu s aktivisty.

Po skončení druhé světové války pokračovala otevřená aktivita HSS pouze v emigraci kvůli perzekuci   některých členů a nespravedlivým soudním procesům pod vlivem komunistů.

Marie Radić byla aktérkou poválečné utajované činnosti části HSS (v dokumentech je označována tato skupina jako skupina Marie Radić). Jejich hlavním místem setkání bylo Slovanské knihkupectví. Skupina představovala opozici vůči komunistickým úřadům, vydávala letáky jako byl ilegální zpravodaj „Hlas svobody“ který byl vydán na začátku září 1945.

Z knihy Chorvatsko 1945 (Radica, 1974, str: 208-209)

"Tentokrát jsem navštívil Marii Radić. Už byla velice aktivní. Začala tisknout také noviny „Hlas národa“, ale stejně jako v případě Grohlovy „Demokracie“ nemohla sehnat papír! Je velmi činorodá. Je neustále pod dozorem ale i v kontaktu se zástupci tisku spojeneckých sil. Co si myslí, to říká. Bojuje proti diktatuře a podává velmi kritický pohled na vývoj země. Pochybuje, že komunismus bude trvat dlouho. A myslí si, že Západ měl potlačit sovětsko-komunistickou okupaci střední Evropy.“

 „Národní hlas lidskosti, práv a svobody“ byl kromě ilegálních letáků jediným zdrojem informací,    který po válce v Chorvatsku nebyl pod kontrolou režimu. První číslo bylo vytištěno v Záhřebu 20. října 1945, a vydavatelkou byla Marie Radić se spolupracovníky. Marie Radić napsala úvodník „Naše první vydání“ a Lidový hlas by vytištěn v 50 000 výtiscích a byl okamžitě vyprodán a dalších 50 000 výtisků bylo vytištěno, ale tehdejší komunistické úřady již uložily dočasný zákaz distribuce a uvedly, že „obsah prvního čísla byl v rozporu s národními a státními zájmy.“ Zákaz šíření tvůrce neoidradil a začali pracovat na dalším čísle, které již bylo připraveno k tisku, ale nikdy nebylo vytištěno.

22. srpna 1945 skupina mladých komunistů, vtrhla do Slovanského knihkupectví, rozbila obraz Stjepana Radiće. 13. listopadu 1945 byl spáchán další teroristický čin, když před knihkupectvím  explodovala bomba. Na plotě naproti domu Marie Radić se objevil napsaný verš z Prodané nevěsty: „Rozmysli si, Mařenko, rozmysli.“

Ačkoli po druhé světové válce mnoho členů rodiny Stjepana a Marie Radić bylo pronásledováno, zatčeno, vyslýcháno, souzeno a uvězněno, byla vdova sice pronasledována, ale nebyla zatčena a vyslýchána. Komunisté také věděli, že ona je ještě stále „neformální první dáma Chorvatska“ a že je velice oblíbená mezi národem.

Marie Radić zemřela 17. června 1954 a byla pohřbena v arkádách na Mirogoji v Záhřebu. Její pohřeb vedle manžela Stjepana Radiće byl nejdříve zakázán a byl povolen až poté, co rodina poslala dopis přímo Josefu Brozi Titovi.

Pohřeb Marie Radić byl jedním z největších v Chorvatsku, protože nebyla jenom „první dáma“ nejvýznamějšího chorvatského politika, ale i kvůli tomu, že veřejně bojovala proti diktatuře, fašismu a komunismu a kvůli tomu byla velice oblíbená mezi chorvatským národem.

Jako jedna z prvních žen, které se v Chorvatsku zabývaly politikou, která byla nesmírně statečná, žena vysokých intelektuálních a morálních hodnot i dnes mnohým ženám a mužům může být vzorem, jak bojovat proti zlu.

Narodila se v jedné z nejpokrokovějších zemí tehdejší Evropy a kvůli své lásce, se přestěhovala do chudé země, kde při výchově čtyř dětí sepisovala bohatou tvorbu svého manžela, vedla knihkupectví, psala a vedla ženskou politickou organizaci. Byla to osobnost s velice pokročilými, moderními názory, která celý svůj život věnovala boji proti politické nespravedlnosti.

Tato žena si zaslouží, abychom na ni vzpomínali.