[ 28.8.2018, Jitka Hausenblasová, Gender Studies o.p.s. ]

Co vlastně dělá revírnice?

Zjednodušeně řečeno se stará o revír, což je zrovna u mě plocha lesa o 1.700 hektarech. Plánuji péči o ten les, co se tam bude dělat v budoucnosti - projekty na příští rok, zároveň zadávám práci nutnou udělat letos, kontroluji a zjišťuji, jestli a jak byla udělaná. Vlastně plánuji a dohlížím na dvě hlavní věci - na pěstební a těžební činnost. Když se někde vykácí les, tak měřím holiny a plánuji, co na nich bude, jaké tam budou stromky, jestli se to zalesní na podzim nebo na jaře, jak to bude potom vypadat, jak se to bude chránit proti zvěři. Snažíme se, abychom ten les zachovali co nejkvalitnější do mýtního věku, kdy už zase les připravujeme na to, že ho vytěžíme.

Co tě na tvé práci baví?

Hrozně mě to baví. Ráda třeba přebírám práci, když je dobře udělaná. Něco zadám a jedu se na to podívat. To mám pak radost, když vidím, že je to pěkně udělané a ještě ideálně v termínu. Nebo mám radost, když najdu kůrovcové dříví, když ještě není tzv. vylítaný, kdy se ještě kůrovec nedostal do okolního porostu. Potom musím rozhodnout o tom, co všechno se bude kácet. Někdy mi pomáhá i to, že mi někdo řekne, že někde viděl dříví napadené kůrovcem, z auta nebo letadla, nebo že šel na houby a přitom kůrovce objevil.

Jak ses k revírnictví vůbec dostala?

Vždycky jsem chtěla pracovat v přírodě, abych byla i venku, v terénu. Původně jsem to chtěla spojit s ochranou přírody, ale nakonec mi přišlo praktičtější a uplatnitelnější lesnictví, což jsem nakonec studovala na vysoké škole. K lesnictví jsem přišla z lásky k přírodě.  

Jak vnímáš letitý spor lesnictví versus ochrana přírody, kdy na jedné straně stojí zastánci či zastánkyně kácení a na druhé stoupenci a stoupenkyně nezasahování s tím, že by si příroda měla poradit sama?

Myslím si, že víc jsou vidět extrémní případy, a to na obou stranách. I já kolem sebe mám lesáky, kteří haní kohokoliv, kdo se zmíní o ochraně přírody. Ale myslím si, že to jde v pohodě spojit. Každopádně v lesnictví je důležitý ekonomický zájem.

Povolání revírníka je spíš typičtější pro muže než pro ženy, alespoň z laického pohledu, vnímáš to tak?

Je to určitě tak. Ale holek je tu čím dál víc, na vysoké byla holek tak třetina. Nevím, kolik z nich se rozhodlo zůstat v lesnictví, ale mění se to. Je to i díky změnám v technice, dřív chlap musel jít někam osm kilometrů na kraj lesa, pak deset kilometrů po lese a pak zase pěšky domů a ne všude byly cesty. Dneska máš všude možnost dojet autem, i k odlehlejším částem lesa.

Jsou tam i nějaké objektivní překážky, které by mohly ženám bránit se uplatnit, zvedání břemen například?

No, někdy se stane, že najdu zbořenou oplocenku, co chrání mladý les proti zvěři, přes ni spadlý kmen. Chlap revírník tam přijde, nějak to zvedne a podepře, ale já to prostě nezvednu, já tam musím někoho poslat. Teď například likviduji obranná opatření proti kůrovci, která jsou taky docela těžká. Když to dělám s kolegou, tak on to vezme a automaticky to bere tak, že to udělá i za mě. Přijde mi to sympatické.

A nemůže to být argument proti většímu zastoupení žen v lesnictví? Kdyby jich tam bylo víc, na úkor mužů, tak by neměl kdo zvedat padlé oplocenky?

Možná jo, ale myslím, že reálně nehrozí, že by tu převládly ženy. Obecně to není tak atraktivní povolání.

Setkala ses někdy s despektem ze strany kolegů, jenom proto, že jsi žena?

Setkala, ale spíš mi dávali najevo starší, že jsou chytřejší a že já nejsem tak zkušená. Je to spíš věkem než tím, že jsem ženská. I když těch negativních věcí pár bylo. Když jsem skončila zkušební dobu, tak jsem dostala trošičku přidáno, fakt malinko, a jeden kolega mi řekl, že je to “příplatek za píču”. Nebo když jsem pak měnila pozici a dostala víc povinností, tak mi někdo řekl, že mi s tím zvládnutím přestupu všichni víc pomáhají, protože jsem holka, že žádnému chlapovi by nikdo tak nepomáhal. Ale většinou si tu pomáháme a vycházíme vstříc, jsme na sebe hodní.

A co na tvou profesi říká okolí, tvoje rodina, přátelé?

Jedna moje teta mi odmalička říká, že jsem lesní žena, rodina to bere v pohodě. Kamarády mám většinou ze studentských let, takže se zajímají o přírodu, a spíš mi závidí, protože ví, že jsem hodně venku. Nebo když jim řeknu “dneska jsem byla na pasece, tam bylo ale jahod” nebo “dneska jsem viděla krásnýho datla”. Když se seznámím s někým novým, tak reakce jsou většinou překvapené, ale nadšené. Lidi slyší jen ty dramatické zprávy o kůrovci, to je zajímá. Ale vlastně neví, co se v lese dělá, i když v České republice pokrývají přes 30 procent území právě lesy.

Máš nějaký vysněný cíl, něco, čeho bys chtěla ve svém oboru dosáhnout?

To je docela těžká otázka. Mám práci, která mě baví a chtěla bych ji ovládnout, to je můj cíl, protože to ještě nemám zvládnuté tak, jak bych chtěla. Každý den se učím, navíc pořád doháním krok s vývojem, všechno se vyvíjí - klima, je nedostatek lidí v lese, trh se dřevem se mění. Jednou bych chtěla přijít do lesa a vědět, co tam je, co tam chci udělat, jak a proč, a pak to podle mých představ udělat a za nějaký rok zjistit, že jsem to udělala dobře.