[ 28.8.2018, Josef Vošmik, Gender Studies o.p.s. ]

Samotný děj je v zásadě velmi prostý: do italského sídla dobře situované a intelektuálně zaměřené americko-francouzské rodiny židovského původu přijíždí sebevědomý americký student Oliver (24), aby zde během šestitýdenního pobytu ve spolupráci s otcem rodiny, univerzitním profesorem, pracoval na svém akademickém textu. Hned od počátku si jej povšimne jediný potomek hostitelské rodiny, sám velmi talentovaný, i když spíše introvertní Elio (17). Jádro příběhu pak tvoří postupně se rozvíjející vztah obou mladíků, který přeroste ve skutečnou lásku, avšak s krátícím se pobytem Olivera v Itálii vede k nezvratné otázce: „A co bude (s námi) dál...?“

Poměrně lakonická zápletka, avšak její zpracování je v tomto případě z mnoha důvodů výjimečné. Mohlo by se zdát, že se jedná o další „LGBT film“ či „coming-of-age“ snímek, tedy příběh o přechodu z dospívání k dospělosti, avšak jeho vyznění je daleko širší, v mnohém univerzální. Tvůrcům se totiž podařilo natočit film, s nímž se dokáže ztotožnit daleko širší spektrum diváků a divaček, než jsou jen osoby z řad LGBT komunity. Nenucené, prosté a všední zobrazení příběhu bez příkras a klišé odhaluje velmi rozporuplné a sžíravé pocity, které zná každý, kdo byl platonicky či nešťastně zamilovaný. Obraznost a intimní atmosféra vyprávění tak dávají jakoby zapomenout, že jde o dva mladé muže, ale naopak ukazuje, že se jedná v první řadě o dvě lidské bytosti, které k sobě něco nezadržitelně táhne. A jedná se o prožitky skutečně intenzivní. Vzpomínáte?

Už sám název filmu/knihy skýtá hlubší rozměr, než by se mohlo na první pohled zdát. „Dej mi své jméno“, přesněji v originále „Call me by your name“, tedy říkej mi svým jménem, není jen jedna dějová sekvence, kdy se oba protagonisté začnou občas oslovovat jménem toho druhého, ale je to neokázalé vyjádření jejich vzájemnosti a metafora intimního vztahu dvou lidí, kteří se před sebou obnaží ve své osobitosti, tělesnosti, lidství a celém svém bytí, a to i za cenu hrozby případného citového zranění. Název díla tedy skrývá až metafyzický rozměr přijetí druhého jako součásti sebe sama a současně vydání se mu napospas, jakoby asocioval ono gadamerovské splývání horizontů jako cestu ke vzájemnému porozumění.

Tomuto záměru vyprávění prostého příběhu lásky dvou lidí je přizpůsobeno i zobrazení intimních scén, které jsou ve filmu i knize velmi decentní a skutečně explicitních obrazů nacházíme v tomto směru velmi málo, to však neubírá nijak na opravdovosti a vášnivosti prožitku obou protagonistů. I již proslavená scéna s broskví, detaily ponechám v tuto chvíli na vaší fantazii, má rovněž hlubší vyznění, a je zcela v souladu s načrtnutým smyslem názvu snímku. I tento výjev totiž vyjadřuje, jak je vylíčeno zejména v knize, projev skutečné lásky a přijetí druhého. Ostatně hlavní předností knihy oproti filmu je právě fakt, že velmi detailně a s nevídaným porozuměním vyjadřuje pocity hlavního hrdiny Elia, z jehož perspektivy je celý děj v knize vyprávěn.

Další skutečností, jež je ve filmu velmi umně nastíněna, je podpora nejbližší rodiny v mladickém hledání sebe sama. Zasazení děje do velmi učeného a múzického prostředí by snad mohlo působit elitářsky, avšak v tomto případě nebudí dojem nijak umělý, naopak dodává celku jakýsi nádech nonšalance. Krom toho jádro zápletky je opravdu natolik platné, že by fungovalo i v jiných reáliích. Z pohledu nejen genderového je zajímavý posun od knihy směrem k filmu, pokud jde o Eliovu matku. Zatímco v knize je tato role znázorněna spíše provozně, jako osoba, která v rodině sice je, ale pro děj samotný není až tak významná, ve snímku je znatelně posílena. Ani ne pokud jde o rozsah textu, ale jeho vyobrazení a zarámování. Díky filmu se z Eliovy matky Anabell stává skutečně plnohodnotná postava a rovnocenná partnerka svého manžela, vysokoškolského profesora, navíc je obdařena obrovskou dávkou empatie a emoční inteligence – ukazuje to ostatně i scéna vyzvednutí Elia na nádraží po odjezdu Olivera z pobytu v rodině, kdy pro něj, na rozdíl od knihy, jede právě ona. Poutavé je i zpodobnění vhledu matky do vztahu obou mladých mužů, kdy patrně dříve, než si to připouští plně oni sami, ona již ví.

Neméně zajímavá je nejen v tomto ohledu i role Eliova otce, rovněž muže nejen vzdělaného, ale také moudrého, který se svou chotí tvoří hluboce chápající až idylický pár. V jedné ze závěrečných a právem vysoce ceněných scén, v níž hovoří Eliův otec se svým synem o lásce, vášni i bolesti a jejich metamorfózách s tím, jak člověk stárne, a kde zazní hned několik inspirativních úvah, otec ve vztahu k synovi uskuteční jakýsi intimní a osobitý coming-out, když přiznává, že i on v životě poznal chuť inklinace k mužům, ale na rozdíl od svého syna ji nikdy neměl odvahu zrealizovat. Je to o to zajímavější, že ze strany Elia směrem k rodičům žádný výslovný coming-out neproběhl, byť oni jako velmi senzitivní lidé mnohé vytušili.

To nás přivádí k velmi lákavé záležitosti, která z filmu vyplyne, byť není nijak otevřeně diskutována. Všichni tři přední mužští hrdinové – tedy Elio, Oliver i Eliův otec – mají, řekněme, bisexuální sklony, ať už na úrovni tužeb (otec), anebo in natura u zbývajících. I to může být zajímavým podnětem k zamyšlení, jelikož z příběhu není zcela jasné, zda jsou Elio a Oliver čistě homosexuálního zaměření a styky se ženami jsou tak projevem mladického experimentování, jakýchsi krycích manévrů či snad (trochu kruté) vzájemné provokace anebo se jedná skutečně o bisexualitu. Příběh se odehrává v 80. letech minulého století, takže lze předpokládat, že sex gayů se ženami měl častěji krypto-charakter, i když ve filmu i knize jsou přítomny náznaky, že by tomu mohlo být i jinak. Ostatně i celoživotní šťastné manželství Eliových rodičů provokuje pochybami, jak může být Eliův otec v láskyplném vztahu se svojí ženou, když je současně přitahován muži. Jedná se o nosný impuls i v kontextu soudobých postojů akademické sexuologie k bisexualitě – jde vážně o plnohodnotnou formu sexuální orientace, anebo je to preference pokusná, přechodná či dočasná?

Na základě výše uvedeného by se mohlo zdát, že se jedná převážně o příběh o mužích a z jistého úhlu pohledu je to pravda, avšak jeho síla tkví v tom, že skutečně zobrazuje milostný vztah dvou lidí až v jakési archetypální podobě, která má obecnou platnost. Ano, sledujeme slasti a strasti dvou mladíků, ale stejně tak by to mohl být kdokoli jiný, komu se poštěstí, že se setká s někým, kdo jeho lásku opětuje.

Ještě snad jen závěrečné doplnění k otázce, zda film, nebo kniha. Jádro obou je samozřejmě v zásadě shodné, byť obsahují některé dílčí odlišnosti, zejména pokud jde o přesnou dataci onoho léta, konkrétní umístění sídla Perlmanových v Itálii, lokaci, kde oba mladíci tráví poslední dny Oliverova pobytu či absenci některých postav či situací ve filmu. Přesto mají filmový snímek i kniha své neoddiskutovatelné přednosti. Film jistě upoutá skvělým vykreslením příběhu, poklidnou atmosférou, pravdivostí a také výbornými hereckými výkony. Čtveřice hlavních postav (Elio, Oliver, a Eliovi rodiče) je vskutku výtečně obsazena, zejména představitelé rodičovského páru jsou okouzlující a jejich syn Elio v podání mladého amerického herce Timothée Chalameta předvádí beze sporu úctyhodný výkon, za nějž byl právem nominován na Oscara – (zdaleka nejen) závěrečná scéna filmu je toho zřetelným důkazem. Kniha, jak už tomu bývá, vymezuje a odkrývá příběh v jeho introspekci, hlubší reflexi a mnohovrstevnatosti. Připomeňme také, že byla vydána o celých deset let dříve, než vznikl film (v roce 2007). Díky neobyčejně citlivému pohledu do duše člověka na pokraji dospělosti a preciznímu psychologickému vykreslení poznáváme ty nejskrytější a nerozporuplnější motivy a emoce, které z filmu vyčíst vždy nelze – příkladem může být popis hluboce protikladných pocitů a výčitek Elia po první společně strávené noci s Oliverem. Čtenář či čtenářka tak získávají možnost opravdu intenzivního prožitku všech dějových peripetií a jejich konfrontace s vlastní zkušeností, jež se chtě nechtě vkrádá, a činí tak celý příběh subjektivně relevantním.

Ať tedy zvolíte film či knihu, nemůžete šlápnout vedle. Závěrem dodávám, že kniha zabírá rozsáhlejší časový horizont a přes vybrané životní úseky protagonistů se tak dostáváme až o 20 let dále od onoho památného léta. Ostatně, v úvahách je i pokračování filmu.

Dej mi své jméno (Call me by your name)
knižní předloha: André Aciman (2007)
film: USA, Itálie, Francie, Brazílie 2017
režie: Luca Guadagnino
scénář: James Ivory