[ 28.8.2018, Petra Hokr Miholová, Gender Studies o.p.s. ]

Feministické teoretičky a teoretikové kontinuálně studují příčiny genderové nerovnosti. Sherry Ortner se ve své práci „Má se žena k muži jako příroda ke kultuře?“ (1972) zabývá otázkou, v čem spočívá univerzální podřízenost žen napříč společnostmi. Ortner uvádí, že důvodem je spojování žen s přírodou, zatímco muži jsou spojováni s kulturou. Vzhledem k tomu, že příroda je ve vzájemném vztahu s kulturou vnímaná hierarchicky jako něco podřadného či podřízeného, odráží se toto vnímání i ve vztahu mužů a žen. Kultura usiluje o předstižení přírody o její ovládnutí a kontrolu, stejně tak v patriarchální společnosti je ženám přisuzováno podřízené postavení.

Je třeba uvést, a píše o tom také sama Ortner, že kategorie příroda a kultura jsou společenské konstrukty a stejně tak dichotomie mezi nimi. Není možné tyto dva koncepty jednoznačně oddělovat a určit mezi nimi jasné hranice. Reálně nemají k přírodě blíže ani ženy ani muži, ačkoliv existují důvody, vysvětlující, proč jsou s přírodou spojovány více ženy.   

Jedním z nich je, dle Ortner, ženská fyziologie i psychika. S tím pak souvisí i zastávání společenských rolí, které jsou považovány za méně hodnotné oproti těm mužským. Ženy jsou reprodukčními procesy zaměstnány ve větším rozsahu než muži. Od menstruace, těhotenství, porodu a kojení až po péči o děti. Bývají více spojovány s rodinným životem, který bývá ze společenského hlediska hodnocen jako méně prestižní, v protikladu s životem veřejným spojovaným spíše s muži. Podle Ortner tak vzniká začarovaný kruh, kdy jsou ženy na základě různých aspektů vnímány jako blíže přírodě, zatímco jejich spojování s přírodou je vtěleno do společenského uspořádání, které znovu reprodukuje jejich postavení.

Ve skutečnosti však nejde primárně o to určit, kdo má blíže k přírodě. Domnívám se, že nejde ani o vysvětlení příčiny genderové nerovnosti. Androcentrismus totiž ze své podstaty vysvětluje uspořádání společnosti maskulinní optikou. Nezkoumá, proč jsou měřítkem maskulinní hodnoty a postoje, ale vysvětluje společenské vztahy a role s uplatněním východiska, že maskulinita je normou. Místo snahy o pochopení příčin genderové nerovnosti dochází spíše k její racionalizaci, tedy hledání argumentů podporujících a upevňujících status quo.

Lze najít samozřejmě i důvody, na základě kterých by mohli být blíže k přírodě vnímáni muži. Příkladem může být násilí páchané muži na ženách. Muži jsou někdy vykreslováni jako oběti svých pudů a své „přirozenosti“, kteří si prostě nemohli pomoci. Dle dostupných údajů jsou pachateli sexuálně motivovaného násilí muži ve více než 90 % případů¹. U domácího násilí jsou muži pachateli v 90 - 95 % případů.  Drtivá většina osob, proti kterým je toto násilí namířeno, jsou ženy. Dokonce i v dnešní době se však lze setkat s názorem, že spolu/vinu nesou ženy, protože se nevhodně oblékly nebo chodily tam, kam neměly.

Zde však již nedochází k uplatnění původní hierarchické konstrukce, kde by ti, jež jsou ovládáni přírodou a svými pudy, byli vnímáni jako nedostateční. Naopak je kladen požadavek na ženy, aby zbytečně muže nevystavovaly pokušení. Stejně tak odpůrci a odpůrkyně kampaně MeToo často kritizují, že se ze vztahů vytratí jakési napětí, kdy muži přirozeně ženy nedobývají.

Spojování žen s přírodou, která je v hierarchii s kulturou níže, se tak jeví spíše jako nástroj patriarchátu sloužící k jeho upevnění. Nejde o to hledat „objektivní“ příčiny nerovnosti, ale vytvářet argumenty, které ji udržují.

¹ Zpráva Muži a násilí v České republice. Vláda České republiky. Dostupné z: